Představme si takovou scénku… Do pracovny divadelního ředitele vtrhne autor s leskem v očích.

„Napsal jsem úžasnou hru. Je to absurdní drama. To musí vaše divadlo nastudovat!“

„Tak mi to trochu přibližte,“ požádá principál a dramatik se nadšeně pustí do líčení.

„Odehrává se to v blíže neurčené východní gubernii. Mají tam prezidenta, který kdekomu nadává a mluví sprostě. Ale fakt hrozně sprostě. Po jevišti bude běhat s maketou ruskýho samopalu a křičet, že ho má na novináře, jako že je chce pozabíjet… I když, běhat ne, to nebude, vlastně ani moc chodit, budou tam čtyři chlapi, chápete, takový korby jako typický gorily, němé role, a ti ho budou zvedat, usazovat, jednou ho budou taky, polonahýho, jen v plavkách nakládat do gumovýho člunu, to bude veliký… budou ho přenášet, krájet mu jídlo, utírat hadrem hu– teda chci říct ústa. Jo a je to samozřejmě bývalý komunista a slouha Ruska…“

„A to tam mají nějakou diktaturu?“ přeruší ho zatím tedy nijak nepřesvědčený direktor. „Nebo jak se stalo, že něco takového je v tom hypotetickém státě prezidentem?“

„No to je právě to nejlepší!“ zvolá dramatik. „A nejabsurdnější k tomu. Lidi si ho tam sami dobrovolně zvolili. A to ještě není ani zdaleka všechno.

Další bývalý komunista, dokonce udavač někdejší státní policie se tam stal předsedou vlády. Sice na něj už předtím prasklo, že nejspíš zdefraudoval asi tak sto milionů a vyšetřuje ho policie, ale skoro nikomu to nevadí, chápete, ti lidi ho volí pořád dál. Vlastního syna, o kterém on sám tvrdí, že je těžce nemocný, nechal tenhle grázl jakýmsi hochštaplerem odvézt do jedné okupované země a lže, jak hu–, teda chci říct ústa otevře, ale to nevadí, chápete, ti lidi ho prostě chtějí. Bude to taková divná figura, co si sliní prsty, když obrací lejstra, a mluví takovou poloslovenskou hatmatilkou…“

„Počkejte, brzděte,“ skočí mu do řeči ředitel. „To už je přece jen trochu přehnané i na tenhle žánr. Nechtěl byste to trochu zmírnit?“

„Tak jo,“ pokrčí rameny dramatik. „Nebude to sto milionů, ale jen padesát. Už dobrý?“ A když se dočká jen bezmocného mlčení, vrhne se do dalšího líčení úžasných postav svého dramatu.

„Abych nezapomněl, ten prezident v té zemi chodí jen do takové směšné malé soukromé televizičky, která je zadlužená až po uši. Její majitel si myslí, že je největší moderátor světa, a tak v ní sám moderuje jedenáct pořadů. Bude to taková psychotická figurka, která divně šermuje rukama, pořád opakuje jó, jó a prokládá to sprostýma nadávkama a pomluvama. Už ho úplně vidíte, co? Jo a abych nezapomněl, toho taky začnou vyšetřovat pro podezření z milionových finančních machinací…“

„Stop!“ zamává rukama úplně konsternovaný principál. „To už zas trochu přeháníte, nezdá se vám?“

[ctete postid=“237222″ title=“Tibetskou vlajkou na magistrátu Češi v éře babišismu prospějí především sobě“ image=“http://forum24.cz/wp-content/uploads/2016/03/P201603290796501-385×230.jpeg“ excerpt=“Rozhodnutí pražského magistrátu vyvěsit tibetskou vlajku je možná důležitější pro “ permalink=“http://forum24.cz/tibetskou-vlajkou-na-magistratu-cesi-v-ere-babisismu-prospeji-predevsim-sobe/“]237222[/ctete]

„No jo,“ zahučí dramatik smířlivě. „Tak těch pořadů bude teda jenom devět.“ A zvedne ruku na znamení, že se blíží do finále. „Tu zemi padesát let… ale no dobře, abyste zas neřek, čtyřicet let devastovali komunisti. Tak jak to oni uměj, však víte, hrozná zvěrstva, lágry, popravy, ukradení soukromýho majetku, dráty a střílení na hranicích, těžká nesvoboda… Takže se tam pořádají veřejné vzpomínkové akce za oběti komunistické totality, v tamním parlamentu proběhne seminář o zločinech komunismu. Mají v té zemi taky zákon o protiprávnosti komunistického režimu. Ale teď to přijde,“ zdvihne prst na znamení, že to tedy bude něco. „Současně ale v té zemi sedí komunisti v zákonodárném shromáždění a drží u moci vládu, pamatujete, že jo, vládu toho bývalého estébáka obviněného z podvodů, jak už jsem říkal. Takže prakticky vládnou. Přesně ti, kteří se aspoň na některých z těch hrůz, co jsem prve vyjmenoval, podíleli. Kladou si podmínky, je jich věčně plná televize, kde bez zábran, volně vykládají své děsné bolševické teze. Pěkná schizofrenie, co říkáte?“ zamne si ruce nad svými nápady.

Pan ředitel chvíli neříká nic. A když je konečně mocen slova, řekne jen: „Tak to ne, pane kolego. To nemá žádnou logiku. To je přece naprosto neuvěřitelné. To by nás lidi na premiéře umlátili shnilými rajčaty. Je mi líto, ale tohle hrát nemůžeme.“

(Ale co žít? Žít v tom můžem?)