KOMENTÁŘ / V sobotu ráno se Izrael probudil do pekla. Teroristé z palestinského hnutí Hamás vnikli na území židovského státu a zavraždili stovky izraelských občanů. Mnozí zažívali déjà vu a vzpomněli si na čtyřiadvacátý únor loňského roku, kdy bandité z Ruska napadli svobodnou Ukrajinu. Vojenské a politické okolnosti obou konfliktů ponechám na povolanějších. Zásadní a důležitou skutečností ale je, že dlouholetá geopolitická paradigmata se nám mění před očima. 

V posledních letech se ukazuje, že období relativního klidu a míru je u konce. Střety o zdroje, střety kulturní, střety civilizační a v neposlední řadě střety o sporná území. Ty probíhaly po celou známou historii, ovšem dnes je díky moderním technologiím a sociálním sítím můžeme sledovat prakticky online. Považuji to za velkou výhodu současné civilizace, neb poučení z předchozích chyb (bude-li následovat) může být rychlejší. 

Dokonce ani západní Evropa není ušetřena nebývalých násilností, zejména při střetech s nelegálními migranty či radikalizujícími se muslimskými menšinami. V této turbulentní době tak střední Evropa připomíná oázu. A Česká republika nejvíce. Podle všech dostupných výzkumů, odborných studií a různých žebříčků patří naše vlast k nejbezpečnějším místům pro život na planetě.

Mám za to, že si toho málo vážíme a bereme to jako naprostou samozřejmost. Vzhledem k rozložení současného politického spektra, kdy v podstatě chybí klasická opozice, neb hlasy voličů, které nepatří vládní koalici, obhospodařují dvě akciovky – akciovka závisti ANO a akciovka nenávisti SPD, není úplně jisté, že to tak bude napořád.

Hnutí ANO se nikdy přímo nepostavilo na protizápadní stranu. Jejich bezbřehý populismus a zejména naprostá absence odpovědnosti majitele za budoucnost země však způsobují, že se i část jejich voličů nechává vlákat do pasti a opakuje „hejtování“ ukrajinských uprchlíků či pseudoargumenty proti vyzbrojování armády. Nemluvě o skandálním odmítnutí případné pomoci Polsku, které Babiš pronesl v televizní debatě před prezidentskou volbou. Hnutí SPD jako komerční nácky není třeba vůbec komentovat. Převzali někdejší roli KSČ a v našem spektru jen a pouze prosazují zájmy Ruské federace.

Vládní strany pak bojují nejen s třecími plochami mezi sebou, ale také s veřejnými rozpočty, které předchozí vlády zdevastovaly, a v neposlední řadě s pomalou a někdy vůbec neviditelnou tzv. „deagrofertizací“ země. To je ostatně jedna z největších výtek, které v průzkumech zmiňují naši voliči.

Přesto všechno, jestli existuje oblast, ve které hraje vláda Petra Fialy champions league, je to právě zahraniční politika, obrana a bezpečnost. Není úplně triviální věc, že se v době bezprecedentní energetické krize, navíc když bylo Česko historicky velmi závislé na Rusku, podařilo zajistit dostatek zemního plynu. Zvýšené ceny sice přispěly k inflaci vyvolané primárně rozhazováním minulé vlády, ale nebyly fatální. Stejně tak je to s cenami pohonných hmot. Vláda odolala pomatenému tlaku populistů a mudrlantů všeho druhu a nevydala se cestou např. Maďarska, které destruovalo trh, a to mělo za následek jen vyšší ceny a nedostatek. Jako každé socialistické opatření. Přesně tohle ovšem po vládě opozice chtěla. 

Naprosto zásadní změna pak proběhla ve vnímání České republiky jako partnera v mezinárodních vztazích. Pryč jsou doby, kdy se majitel hnutí ANO a bývalý premiér Babiš jezdil sice fotit s Macronem, ovšem reálně doma hecoval vlastní voliče do protievropských postojů, a především jej evropský úřad v boji proti podvodům OLAF označil za dotačního podvodníka. Dnes je díky vládě Petra Fialy naše pozice úplně jiná. Budujeme léta zanedbávanou vnitrounijní diplomacii a také díky silnému postoji k pomoci Ukrajině, skvěle zvládnutému předsednictví a dalším faktorům má hlas ČR úplně jinou sílu a vážnost.

Nezapomínejme také na to, že to byla právě cesta tří premiérů – Fialy, Morawieckého a Janši do ostřelovaného Kyjeva, která zásadně pohnula s postojem západní Evropy k ruské agresi. Byl to možná zlomový moment a jednou se o něm bude učit.

Léta podfinancovaná armáda jede jako nikdy. Ministryně Černochová a její tým, ve spolupráci s generálním štábem, dohánějí to, co bývalé vlády (a přiznejme, že i s účastí ODS) hrubě podceňovaly. Nákupy armádního vybavení, likvidace starých zásob v podobě pomoci napadené Ukrajině, komunikace na sociálních sítích, PR, to jsou všechno věci, které rezort obrany a armáda posouvají na vyšší level.

No a to nejdůležitější – přes odporné útoky páté kolony, mediální štvanice a zákulisní boje podepsala Česká republika obrannou smlouvu s USA. Nikdy v dějinách nedělala žádná vláda pro naši bezpečnost tolik, co vláda Petra Fialy.

Holdingová média včetně všech politiků a příznivců jedou zavádějící linku o Fialově drahotě. Ona je ta drahota z velké části drahota nekompetentní ministryně Schillerové a majitele hnutí ANO Babiše. Ti rozpoutali rozpočtové peklo. Vláda je (ano, občas neobratně) pouze hasí. Kdyby mejdan holdingu Agrofert pokračoval, rozvrat veřejných rozpočtů by přišel násobně rychleji. A to vůbec nemluvím o ekonomických fantasmagoriích komerčních nácků z hnutí Tomia Okamury.

Zatímco praví původci drahoty ji svádějí na Petra Fialu, u bezpečnostních otázek mlčí, případně lehce kritizují, nebo stínují. Nemají totiž argumenty. Vědí, že neudělali nic. Ve světě, který je čím dál nepředvídatelnější, nebezpečnější a kdy se otevřené konflikty se stovkami a tisícovkami mrtvých civilistů stávají dennodenní náplní zpravodajství, stojí Česká republika jako ostrov bezpečnosti a klidného života.

Většinový volič bere jako samozřejmost to, co samozřejmostí není. Že mu nepadají na hlavu bomby, že jsme obklopení poprvé v historii jen a pouze partnerskými zeměmi, že nemáme žádnou hranici s nepřítelem a že naše armáda a energetická bezpečnost v posledních dvou letech zažily (a stále zažívají) neuvěřitelný posun k lepšímu.

Před dvěma lety se stal volební zázrak, kdy současné strany vládní koalice porazily populismus a extremismus. Politika je běh na dlouhou trať a zázraky nepřináší. Ovšem nebývalá úroveň zahraniční a bezpečnostní politiky a způsob, jakým se současná vláda staví k modernizaci armády, dokazuje, že některé věci se zázrakům mohou blížit. Je politickou pošetilostí riskovat kvůli mediálně atraktivním margináliím (kdo se s kým schází, kdo má jaký telefon anebo kdo co napsal na sociální sítě), že bude bezpečnost naší vlasti ohrožena.

Odpovědnost neseme všichni. Udržitelnost demokratického politického systému je záležitostí nejen politiků, ale také voličů a v neposlední řadě médií. Kde že Fialova drahota. Fialova bezpečnost. To je nejzásadnější hodnota, kterou můžeme nabíháním populistům a extremistům ztratit.

Autor je členem ODS a iniciativy ČESKO.plus