Ondřej Mecera FOTO: Ondřej Mecera / se souhlasem
FOTO: Ondřej Mecera / se souhlasem
ROZHOVOR / Ondřej Mecera se během života musel smířit se svým zdravotním handicapem. Osud mu do vínku nadělil oligodaktylii. Narodil se totiž se třemi prsty na jedné ruce. Svůj úděl ale bere statečně a v rámci svého podnikání se snaží pomáhat lidem se zdravotním postižením, které zaměstnává v liberecké chráněné dílně Tywyll, s. r. o. V rozhovoru pro deník FORUM 24 prozradil, jakou konkrétní činnost zde handicapovaní lidé vykonávají či jak se vyrovnával s vlastním postižením.
Kdy vaše chráněná dílna vznikla a čím vším se zabýváte?
Společnost jsme založili v roce 2022, aktuální podoba chráněné díly, tak jak ji známe dnes, vznikla v roce 2023 a konkrétní status chráněné dílny máme od září loňského roku. Prvotním záměrem bylo zaměřit se na kovovýrobu. V současné době děláme montážní, balicí a kompletační práce, zaměřujeme se na reklamní tisk a provozujeme také šití a pletení. Přemýšlíme také o tom, že bychom nakoupili gravírovací laser. Mezi naše výrobky patří třeba korálky, pletené deky, ale například také kompletujeme patky na střešní nosiče pro automobilový průmysl. Ten záběr je tedy docela široký.
Kolik lidí v současné době zaměstnáváte? Mohou se k vám hlásit další zájemci?
Momentálně u nás pracuje 12 lidí. Všichni kromě vedoucích jsou osoby se zdravotním postižením (OZP). Hlásí se k nám další zájemci. V Česku bohužel stále panuje domnění, že jsme schopni maximálně vyrobit nějaké korálky, což vůbec není pravda. O to hůře se vyjednává další byznys. My v podstatě fungujeme jako zcela normální dílna, s tím rozdílem, že každý má nějaké zdravotní postižení.
Jaké máte v souvislosti s vašimi aktivitami plány do budoucnosti?
Společně s jedním známým bychom se chtěli věnovat ještě se zahraničním partnerem kompletaci cívek. Jsou to samozřejmě věci, které jsou mnohem lépe placené.
Na kolik peněz si u vás zaměstnanci přijdou?
Vzhledem k tomu, že jsme chráněná dílna, tak nám Úřad práce, se kterým spolupracujeme, proplácí tři čtvrtiny mzdových nákladů. Ti lidé vlastně dělají nejzákladnější práce, takže jim dáváme něco na pomezí toho zákonem daného minima. To znamená asi 130 korun na hodinu. Zaměstnanci u nás ale mají mnoho dalších bonusů, takže si přijdou na více, než je minimální mzda.
Jakou roli hraje ve vašich aktivitách fakt, že vy sám jste od narození zdravotně postižený?
No pokud se ptáte obecně, tak to v mém životě hrálo roli asi pokaždé, a to i tehdy, pokud o můj konkrétní handicap zrovna nešlo přímo. Člověku neustále dochází, že je jaksi „jinej“, a jde o to, jak moc to v dané činnosti pocítí a hlavně jak se dokáže překonat. Můj konkrétní příklad je o tom, že s věcmi a činnostmi, se kterými mají problém i zdraví, já problém nemívám, nebo to alespoň jako problém nevidím. A to říkám bez ega. Pak jsou zase činnosti, u kterých má člověk prostě smůlu. Třeba nikdy nebudu bubeník, ale vlastně i tady jde zase jen o výmluvu.
Trpěl jste v dětství kvůli vašemu postižení, nebo jste si zkrátka řekl, že takhle to život připravil a nedá se s tím nic dělat?
Dětství beru celkově za pozitivní, ale ani já neušel šikaně. To byste v období základní školy nesměli být nijak odlišní, abyste nevzbudili pozornost a děti si vás nedobíraly za věci, o které jste se nijak nezapříčinil. Postupem času ale lidé stárnou – moudří a malichernosti v souvislosti s vámi tolik neřeší. Vlastně si ani není nač stěžovat, protože historicky žijeme konečně v době, kde mají handicapovaní normální a férové podmínky k životu, jaké skutečně potřebují.
