Že je Jiří Zimola muž ostře řezaných rysů, to jsme věděli. On je ale i člověk zdravého sebevědomí, který jen tak někomu neustoupí.

Teď třeba na svém Twitteru sděluje: „Nejsme strana, která si nechá diktovat, co má dělat, Andrejem Babišem nebo Vojtěchem Filipem. Současně platí, že budoucnost vládní spolupráce nemůže stát a padat na jednom jméně. Znovu říkám, že @CSSD má dost kvalitních lidí, kteří by byli vhodnými adepty na jakýkoli vládní post.“

Jen předpojatý člověk by to snad mohl číst tak, že Poche půjde k vodě, aby zbytek vůdců nepřipravil o jedinečnou možnost setkávat se s Andrejem Babišem ve vládě. O takovou rozkoš se připravit a ještě neprospět národu, to by byla věčná škoda.

Že i u kořenů sociální demokracie je Karel Marx, to se tak nějak historicky ví. Socialisté patřili k těm, co neměli moc chuti někoho věšet a střílet a zůstalo jen u nějakého toho znárodňování, pokud to šlo, nebo aspoň zdaňování. Ale pojetí svobody jako „poznané nutnosti“ se jim zřejmě dostalo pod kůži. On to Marx myslel trochu jinak, citoval Hegela, že „svoboda je vhled do nutnosti“, asi jako když přírodní zákony nemůžeme změnit, ale je dobré je poznat, protože jinak je nemůžeme využít. Podle Marxe: „Svoboda vůle neznamená nic jiného, než schopnost se rozhodovat na základě poznání předmětu.“

Momentální vedení sociální demokracie zřejmě soudí, že věcně nahlédlo situaci a svobodně se rozhodlo podle ní zařídit, protože je to tak nejlepší. Má to ale vadu na kráse. Oni se rozhodli, že chtějí pana Pocheho, a toho nechce pan prezident, a tudíž by ho nerad i pan premiér, aby mu to nekomplikovalo život. Výsledky voleb jsou také něco jako přírodní zákon, protože jde (aspoň na nějakou dobu) o nezměnitelná čísla. Šachista, kdyby dostal méně figurek než soupeř, má samozřejmě problém. Nic mu ale nebrání hrát dost dlouho podle svého uvážení. Kočka musí lovit, nemůže jinak. Když ale vidí vedle sebe myš a ptáčka, pořád si ještě může zvolit, po jaké oběti skočí. Pokus má jen jeden, s tím nic nenadělá, ale volba je jen na ní. Nemusí skočit vůbec, když tuší, že potom něco většího skočí po ní.

Svoboda nespočívá v tom, že budu vyhlašovat, že jsem silnější, když nejsem. Dá se ale uplatnit i tak, že nepřistoupím v oslabeni na hru, když mi ještě budou mluvit do toho, jak mám táhnout.

Jde samozřejmě o to, jaké má pan Zimola cíle. Pokud se svobodně rozhodl, že vyžije této příležitosti jako trampolíny, z které se odrazí do výšky, a ostatní nechá zhynout dole, má to jistě nějakou racionalitu. Fierlinger to tak za Gottwaldových časů taky udělal. Strana pak nebyla, ale funkce byla.

Pan Zimola a další si mohou dělat, co chtějí. A my si o tom také můžeme myslet, co chceme.