Mladý komunista stalinista, posléze oběť nacistického režimu a nakonec světský mučedník. Dnes jen historická postava, jedna z mnoha. Tak by se dal stručně vyjádřit osud Julia Fučíka (1903-1943), komunistického novináře, který byl 8. září 1943 popraven za účast v odboji.
Fučík patřil k postavám, kde mýtus zakryl realitu. Že dnes není předmětem kultu, některým lidem, zvláště těm, kdo jsou citově i jinak spojeni s minulým režimem, vadí. Tak například Přemysl Votava se rozněžnil a rozhořčil na Parlamentních listech: „Kdo z nové generace ví, že J. Fučík byl významný prvorepublikový novinář, spisovatel, divadelní kritik, ale i vlastenec, hrdina protifašistického odboje. Jeho ‚škraloupem‘ u tvůrců nových dějin je, že byl komunista, a to je ten ‚škraloup‘, pro který je dnes kádrován. Julius Fučík, tak jako další hrdinové odboje, mají být po listopadu 1989 vymazáni z naší paměti. Proto mizí odkazy a památky na jejich hrdinství z období nacistické okupace. Kácejí se jejich sochy, odstraňují se jejich památky.“
S tím vymazením z paměti to nebude tak horké. Kompletní vydání Reportáže psané na oprátce udělalo až po listopadu 1989 kapitalistické nakladatelství TORST. Stalo se v roce 1995. Byla to větší pocta Fučíkovi, než mu prokazovala komunistická vydání. Ta totiž některé lístky propašované z vězení dozorcem Kolínským vynechala. Fučík tam sděluje, že „mluvil“. On to podává tak, že jaksi „řízeně“. Nedá se mu to moc vyčítat, takto postupovali i jiní. Byla to hra o čas a o život, aby se vyšetřování co nejvíc protáhlo. Komunisté měli odbojovou zásadu vydržet na Gestapu nemluvit tři dny, aby ohrožení lidé venku mohli zmizet a zametly se stopy. Větší kritiku může Fučík sklidit za to, že při zatýkání nestřílel, ač byl ozbrojen a zbraně ukryl do peřin. Zatčení z přítomných do konce války přežila jen Riva Krieglová, manželka známého komunisty Františka Kriegla, který nepodepsal moskevský protokol. Ta Fučíkovi vždy vyčítala, že nestřílel. Všichni mohli být mrtví a nikdo by nemohl vypovídat.
Do obrazu nového světce se to všechno komunistické propagandě nehodilo, ta potřebovala příklad čistý a jasný. Fučíkovi to ublížilo. Kdybychom znali úplnou pravdu, byl by psychologicky mnohem zajímavější. Nová doba také Fučíkovi prospěla tím, že se pomocí kriminalistických metod prokázala pravost jeho zápisků.
O nějakém vymazání z paměti se nedá mluvit. Z té byli systematicky vymazáváni třeba Heliodor Píka a Jan Palach a naši vojáci ze zahraničních armád za druhé světové války. Ti se často dočkali od komunistů i vězení a to včetně těch, co bojovali i na východní frontě. Mnohé zase kremelští vládci vytáhli z vlastních lágrů až poté, co nacistické Německo přestalo být partnerem, jakým po paktu Molotov-Ribbentrop bylo.
Historie nezná kdyby. V rámci myšlenkové hry můžeme ale uvažovat o tom, co by s Fučíkem bylo po válce, kdyby ji přežil. Jestli by mu jeho stalinismus vydržel. Jestli by ho neodsoudili v nějakém inscenovaném procesu, jestli by se nestal reformním komunistou a neskončil v západním exilu, nebo jako signatář Charty 77. Nebo jestli by v něm stalinistické jádro nezůstalo a nedožil by jako senilní funkcionář obdarovaný nějakou trafikou. Není to však jen hra, je to úvaha o podstatě komunistického režimu, který dokázal s lidmi zacházet podle potřeby jako s pouhým materiálem a bylo jedno, jestli to byli lidé vlastní, nebo cizí.
Fučík ještě před válkou napsal: „Nechť ti, kteří již nemohou, svět dále různě vykládají, básní a kreslí. My, lidé uhlířské víry, jej změníme.“ V tom měl bohužel pravdu. Změnili ho. A neprohlédli, jací šarlatáni moci je využívají a řídí.
Fučíka není třeba z historie odstraňovat. Naopak, je to dobrý příklad člověka, který jednu totalitu obdivoval a jiná ho zabila. Už nedostal čas, aby mohl něco napravit. I když pokud jde o něj, samozřejmě nevíme, co se v něm v poslední okamžiky odehrávalo.
Článek vznikl s podporou Nadačního fondu nezávislé žurnalistiky.