Při řešení klimatických změn je třeba klást důraz na prevenci a adaptaci FOTO: Pixabay/TweSwe
FOTO: Pixabay/TweSwe
Ochrana životního prostředí nepatří k tématům, která by u dosavadních vládních programů vzbuzovala příliš velkou pozornost. Ne že by se o tom nemluvilo, ale nebylo to prostě tak populární téma, jak je tomu nyní. V tom se doba změnila.
Proč se z životního prostředí stalo téma na první strany, je zjevné. Jde o klimatické změny, které jsou podle většiny expertů výrazně ovlivněné lidskou činností. Především jde o zahřívání planety v důsledku emisí CO2. To úzce souvisí s ekonomikou a životním stylem a snahy tady něco měnit zasahují ne hodně lidí, ale jednoduše všechny. Je to něco jiného než havárie ropného tankeru nebo jaderné elektrárny. Ekonomické změny vyžadují politické zásahy, a proto vznikají takové vášně.
Česko je středně velká země, hodně průmyslová, s ekonomikou dost závislou na automobilovém průmyslu; po socialistické společnosti nedostatku se vydala směrem k ideálu společnosti hojnosti, což se jí (ve srovnání s některými jinými postsocialistickými státy) poměrně daří. Ohledně ochrany životního prostředí část občanů vězí v mentalitě dané kdysi výrokem Miloše Jakeše „ať mladý jdou vyčistit ten potok“ a do velkých změn se jich nechce. Jako nutné téma se ale starost o prostředí ve velkém měřítku nakonec prosazuje.
O čem se bude nejvíc diskutovat a co dopadne na tuto konkrétní vládu, je napsané hned v preambuli této části programového prohlášení:
„Česká republika bude konstruktivním partnerem v globálních snahách o ochranu klimatu. Vláda bude usilovat o zmírňování dopadů klimatických změn a přispívat k dosažení klimatické neutrality EU do roku 2050. Green Deal je pro nás příležitostí, jak investicemi do udržitelného rozvoje, čistých a obnovitelných zdrojů a cirkulárního hospodaření výrazně modernizovat českou ekonomiku, zvýšit kvalitu života a zlepšit životní prostředí. Při vyjednávání konkrétních opatření bude vláda na půdě EU zohledňovat možné sociální dopady a specifické podmínky České republiky. Do první poloviny roku 2022 připravíme dopadové studie pro jednotlivé návrhy a totéž budeme iniciovat i vůči Evropské komisi.
Na národní úrovni se zaměříme zejména na účinnou podporu mitigačních a adaptačních opatření k omezení negativních dopadů klimatické změny, návrat vody do krajiny, ochranu biodiverzity nebo přechod na oběhové hospodářství.“
Zásadní je, že se vláda ke snaze o ochranu klimatu hlásí, neodmítá ji jako „zelené šílenství“ a o Green Dealu nemluví jako o něčem, co se musí přežít nebo nějak švejkovsky obejít, ale také jako o možnosti modernizace. V onom „vyjednávání konkrétních opatření“ a braní ohledu na „možné sociální dopady a specifické podmínky České republiky“ jde o to, že každý stát má na počátku procesu karty rozdané jinak. Jaderně energetická Francie a státy s dlouhým mořským pobřežím vhodným pro větrné elektrárny jsou na tom jinak než my. Protože na projekty bude Evropská unie dávat velké peníze, záleží i na tom, co budeme schopni si vyjednat.
Vláda slibuje: „Představíme novou Politiku ochrany klimatu v ČR, která zohlední nové ambiciózní cíle EU do roku 2030 a stanoví vodítka pro dosažení cíle klimatické neutrality nejpozději do roku 2050. Politika bude připravena v úzké součinnosti s aktualizací Státní energetické koncepce tak, aby oba dokumenty vláda projednala v roce 2023.“ A také: „Podpoříme fotovoltaická zařízení na minimálně sto tisících střech do roku 2025.“
U ekologických organizací v zásadě vůči vládním plánům panuje vstřícnost. Kritika některých směřuje k pasážím v jiných kapitolách dokumentu, třeba v části „Energetika“. „Budoucnost české energetiky vidíme v kombinaci jaderné energie a decentralizovaných obnovitelných zdrojů s důrazem na technologickou neutralitu a vědecké poznání. Tyto zásady musí být také respektovány v regulatorním rámci EU pro udržitelné financování (taxonomie) a v pravidlech veřejné podpory. Neustoupíme od úsilí uznat jadernou energetiku jako udržitelnou aktivitu a zemní plyn jako klíčové transformační palivo v procesu dekarbonizace.“
Vládu za to kritizují analytici z ekologické organizace Hnutí DUHA a sdružení Zelený kruh: „V případě jaderné energetiky hodnotíme závazek z programového prohlášení jako vyloženě negativní, když bez dalších podmínek podporuje výstavbu jaderného bloku v Dukovanech. Přitom Piráti a Starostové slibovali, že na základě zevrubné analýzy zváží ekonomickou a bezpečnostní výhodnost rozvoje jaderných elektráren. Nově mluví vláda – bez požadavku na ekonomické vyhodnocení – i o novém bloku v Temelíně a také o tom, že chce postavit jádro na úroveň jiných nízkouhlíkových zdrojů.“
Ohledně energie je v programovém prohlášení také důležitá tato zmínka: „Přispějeme k rehabilitaci fotovoltaiky, protože ji považujeme v našich geografických podmínkách za klíčový obnovitelný zdroj.“
Proč se mluví o rehabilitaci, je jasné. Jak dojde na fotovoltaiku, vynoří se hned asociace na „solární tunel“. Tedy na aktivitu podnikatelů a podnikavců, kteří včas naskočili do vlaku rozvíjející se technologie a využili pomalé myšlení politiků. V rámci podpory obnovitelných zdrojů stát zaručil výkupní cenu elektřiny ze solárních elektráren uvedených do provozu v roce 2010, jenže mezitím prudce klesla cena solárních panelů vyrobených v Číně. Elektrárny se tak zaplatily mnohem dřív, ale podpora byla pořád. Takže narychlo se všude stavěly panely a je otázka, jestli některé dokumenty s datem roku 2010 náhodou nebyly antedatovány, aby se to stihlo. Napravit tuto pověst nebude jednoduché, stejně jako překonat představu, že v Česku nikdy nesvítí slunce.
Další témata ochrany prostředí zřejmě nebudou vzbuzovat nějaký odpor. Týkají se ochrany vody a jejích zdrojů, zadržení vody v krajině a obnova přirozeného vodního režimu. „Podpoříme tisíce projektů obnovy mokřadů, tůní, malých vodních nádrží a niv, péče o cenné biotopy, výsadby zeleně, zlepšení prostorové a druhové skladby lesů či revitalizace vodních toků a jejich zprůchodnění pro migraci ryb.“
Věta „provedeme důkladnou revizi právních předpisů v oblasti šetření a likvidace ekologických havárií a nakládání s toxickými a nebezpečnými látkami“ nám hned připomene dodnes nevyřešenou kauzu Bečva.
Vláda slibuje, že „zajistí dostatek finančních prostředků na podporu výměny neekologického vytápění v domácnostech za bezemisní a nízkoemisní zdroje tepla a na snížení energetické náročnosti budov. K výměně neekologických zdrojů tepla musí dojít co nejdříve“.
A pak něco k elektromobilům: „Podpoříme významný rozvoj infrastruktury pro elektromobilitu a další čisté alternativní pohony vozidel a přispějeme tak ke zlepšení kvality ovzduší ve městech.“
Elektromobilita prostě bude. Jak rychle bude všechno probíhat a jakou to bude mít podobu, se během doby může měnit, ale představa, že Česko bude ostrovem benzinových aut, je naivní. V tomto případě ale můžeme předpokládat, že i kdyby stát žádnou novou infrastrukturu nepodpořil, vznikne stejně.
Pokud by se podařilo uskutečnit z programového prohlášení aspoň něco, byl by to posun dopředu. Jako u všeho i tady bude hrát roli, že času bude málo – a peněz taky.
