Krátce před letošními Vánocemi se na filmovém nebi odehrálo zvláštní zjevení. Firma Netflix, poskytovatel placených filmů on-line, přinesla svým divákům dvouhodinové filmové drama s komickými prvky Dva papežové.

Možná jste si mysleli, že už není doba filmů, jejichž syžet stojí jen na pouhém rozhovoru dvou osob. Možná jste si také mysleli, že zábavní průmysl by nikdy nepostavil film na dlouhé konverzaci dvou starých mužů. A už vůbec vás asi nenapadlo, že ti dva staří muži budou dvě hodiny mluvit o stavu katolické církve. A přesto se to stalo.

Film Dva papežové je vlastně dvouhodinovým rozhovorem konzervativního pontifika Benedikta XVI., jinak německého teologa Josefa Ratzingera, s argentinským kardinálem Jorgem Bergogliem, současným papežem Františkem, který je bližší liberálně orientovaným křesťanům – a také mnoha podobně založeným nekřesťanům. Dialog je díky jejich rozdílnosti a zdánlivé protikladnosti strhujícím dramatem, v jehož průběhu se vyjevují motivy, které oba muže spojují. Kromě společné touhy bránit církev před úpadkem a společné vášni pro evangelium je to také motiv viny.

Benedikt se s budoucím Františkem pře o to, jak správně vést instituci, která má za sebou 2000 let historie a šíří víru v nadpřirozenou Pravdu v našem moderním světě, v němž Bůh až příliš často nemá kde zaparkovat. Tento film totiž nebude nikoho obracet na víru, ale jeho tvůrci zároveň nepochybují o tom, že církev a náboženský život mají i v naší době svůj význam. Jenom se ocitly v bizarních a složitých souvislostech.

Vidíme tu papeže, který přestal slyšet Boží hlas. Je znejistěný tím, kam sám církev vede, a hodlá toto dilema vyřešit. Pak ale Boží hlas uslyší ve svém poraženém protikandidátovi na papežský trůn, s nímž původně skoro v ničem nesouhlasil.

Nepřekvapí nás tu jen nečekaná myšlenková hloubka, ale i výpravná filmová podívaná, v níž se osud dvou kněží odehrává na pozadí nadšených davů věřících, zástupu turistů a běžného italského obyvatelstva, které miluje fotbal stejně jako kardinál Bergoglio. Kromě přitažlivých reálií církevního státu Vatikán a papežské rezidence u jezera Albano, jež vzniklo v kráteru vyhaslé sopky, vidíme i latinskoamerické slumy a chudinské čtvrti Rio de Janiera, odkud současný papež pochází. Sledujeme zvláštní nakupení nesourodých motivů katolické liturgie, středověkých a renesančních sálů, televizních pořadů, mezi nimiž dominuje rakouský Komisař Rex, píseň od Abby, hymnu italských partyzánů „Bella Ciao“, fotbalové hvězdy, pizzu, fantu, víno a klavír, na který papež Benedikt hraje svého oblíbeného českého skladatele Bedřicha Smetanu.

Přitom to hlavní, o co tu jde, je konflikt dvou postojů, který je nám bohužel v posledních letech tak důvěrně známý. Na počátku máme až dojem, že se budeme nudit u schematického střetnutí toho zapšklého, a tudíž špatného konzervativce Benedikta, s tím správným a hodným liberálem Františkem. Je patrné, že česká dukovská církev se v průběhu filmu asi nenechá přesvědčit, že celý obraz soužití dvou přístupů má ve filmu naději na pozitivní vyústění a na prolomení bariér. Kdyby se to ale aspoň částečně podařilo, mohl by být tento film dobrou terapií pro rozdělené věřící. A souvisí i s rozdělenou společností.

Film Dva papežové se ale vůbec netýká jen věřících. Má široký přesah. Benedikt totiž není ani trochu středověkým papežem, ale především citlivým intelektuálem, který se chtěl vzbouřit proti módním snahám relativizovat pravdu. Tato jeho vzpoura sice v současném světě vyznívá donkichotsky, ale to vůbec neznamená, že nemá svoji zvláštní cenu. František staví na první místo osobní příklad, otevřenost a milosrdenství, což je pro něj cesta, jak inovovat do sebe uzavřenou církev. Cesta, pro kterou má navíc silnou oporu v učení Ježíše Krista. Jestli nám tudíž současný spor, který přechází až do kulturní války konzervatismu s liberalismem, připadá neřešitelný, tak film Dva papežové řešení nabízí. Spočívá ve vzájemném pochopení a ocenění.

A pak je tu společný motiv viny. Básník Ivan Jirous řekl v jednom rozhovoru, že je katolíkem, neboť ví, že hřeší. Vědomí vlastní chybovosti je jeden ze zvláštních přínosů křesťanské civilizace a je to dost možná jeden z důvodů, proč je tato kultura v soutěži s jinými tak silná. Ve snaze se napravit a inovovat. Když se to se zlepšováním světa nepřežene (což vedlo kupříkladu k tragédii marxismu) a člověk na prvním místě napravuje sebe sama, jde o inovativní postoj, který je motorem modernizace společnosti, jež umí zároveň i bránit své kořeny a tradice. Naše současná kulturní válka je nesmyslná.

Film připomíná několik důležitých skutečností. Jednak, že postava svatého Františka z Assisi, jehož jméno současný papež přijal po zvolení, je spojené s myšlenkou opravy kostela, což je v mnoha jazycích shodné slovo pro církev. Je to myšlenka duchovní inovace. František se přitom jako reformátor neocitl mimo církev, ale způsobil široké hnutí obrody bazální myšlenky. Reformace neznamená nutně rozdělení.

Pak je tu zásadní téma utajování sexuálních skandálů. Jakkoli se katolická církev ubezpečuje již od papeže Jana Pavla II., že se nesmí bát pravdy, tak její představitelé mnohokrát pravdu utajovali a tím potlačovali možnosti nápravy. Když filmový Benedikt tuto vinu při zpovědi přenese na bedra svého nástupce, tak její tíha nezmizela. Zároveň to ale neznamená, že tím církev končí. Možnosti uzdravení však obsahují jak lítost, otevřenost, tak i nutnost principiální změny v přístupu.

Na film o dvou papežích se nelze dívat jako na faktografický záznam. Jakkoli mnoho faktických detailů překvapivě sedí, tak základní osnova příběhu je výtvorem fikce. Pravdivost tohoto velkého uměleckého díla ale stojí na skutečném zájmu jeho tvůrců, novozélandského spisovatele a scenáristy Anthonyho McCartena a brazilského režiséra Fernanda Meirellese, o téma sblížení starého s novým, o přiblížení dilematu katolické církve v současném světě a o samotné jádro civilizačního poselství sebenápravy západního světa.

Je tu ještě jeden aspekt, který by filmový recenzent vyzdvihl na prvním místě, zatímco politický publicista si může dovolit ten luxus, že ho připomene až na samotném konci článku. Úspěch filmu Dva papežové tkví především ve dvou brilantních hercích. Na Anthonym Hopkinsovi a na Jonathanu Pryceovi. Je to neuvěřitelně zábavný, zajímavý, ušlechtilý a citlivý duet.

Firma Netflix si může dovolit utratit za nejlepší herce a výpravnou produkci pro film, který nepůjde do kin a nebude se za něj platit zvláštní vstupné, protože Netflix už má 150 milionů předplatitelů a roční zisk 1,2 miliardy dolarů. Tak proč nemít ty nejlepší herce v konverzačním filmu pro inteligentní lidi?