Chceme v Česku Mordor? Babiš, Konečná a Okamura. FOTO: Michal Hošek / FORUM 24
FOTO: Michal Hošek / FORUM 24
NÁZOR / Jedno volební období nestačí na to, aby společnost vybředla z bahna, kam spadla za panování předchozích potentátů. Zažívají to teď Spojené státy, poznalo to Polsko a vidíme to i u nás. Ať v nějakých volbách vyhraje kdokoli, často těsně, rozložení sil ve společnosti zůstává v podstatě stejné.
Anne Applebaumová v článku pro The Atlantic varuje před dopady, jaké bude mít zvolení Karola Nawrockého prezidentem, pokud jde o polský soudní systém. Podle ní vítězství „nacionalistického historika a bývalého boxera“ znamená, že „soudnictví nelze napravit a ti, kdo porušili zákon, nebudou čelit důsledkům“.
Strana Právo a spravedlnost (PiS) prosadila snížení věku odchodu soudců do důchodu, aby bylo možné nahradit stovky soudců takovými, kteří byli loajální k její vládě. Národní soudní rada, která jmenuje soudce, byla „zreformována“ tak, že její členy volí parlament, nikoli soudci. Následky jsou dlouhodobé. Pro zastánce demokratických reforem je podle Applebaumové tato situace „skličující, ba zničující“. Nás by mohlo čekat na podzim něco podobného. Deagrofertizace neproběhla, jak bylo třeba. Dezinformátoři bez zábran drze řádí.
V Polsku se teď objevují pocity rozčarování, podobné těm po amerických volbách v roce 2024. Applebaumová říká, že „jazyk krve a půdy“, který pronikl do veřejné debaty, je mocný a zároveň primitivní. Zjednodušuje složitý svět. To se nedá napravit během jednoho volebního cyklu. I přes vítězství centristů v Polsku v roce 2023 nacionalismus nezmizel, stejně jako Bidenovo zvolení v USA v roce 2020 neoslabilo rozdělení americké společnosti. Těsné výsledky polských voleb, kde Nawrocki těsně zvítězil, neukazují, že nacionalismus sílí, ale že společnost zůstává rozdělena. Podobně by ani vítězství Rafała Trzaskowského o 0,9 procenta hlasů neznamenalo konec autoritářského populismu.
„Všechny volby jsou nyní existenční,“ píše Applebaumová. Malý počet voličů rozhoduje o povaze státu, demokracie a nezávislosti soudů. Každý hlas je klíčový a politici to budou opakovat, protože je to pravda.
Teze Applebaumové odpovídají i české realitě. V senátních volbách často vidíme těsné výsledky, kde o mandátech rozhodovaly stovky hlasů. Když vynecháme třetinu pasivních nevoličů, ukazuje to na rozdělení společnosti na dva tábory: zastánce evropské integrace a liberální demokracie na jedné straně a příznivce populistických a nacionalistických povídaček, které živí představa strašidla globalizace nebo údajné ztráty identity na straně druhé.
Emoce a iracionalita hrají v českých volbách klíčovou roli. Kampaně využívají i onen „jazyk krve a půdy“, byť se tomu tak přímo neříká, protože by to příliš připomínalo nacismus. O potřebných reformách se nemluví, místo toho se vytahuje národní hrdost (to nikoho nic nestojí, stačí se tu narodit) nebo strach z migrace. Sociální sítě, Facebook a síť X, které se proměnily ve skutečné stoky, tento trend úmyslně zesilují. Konflikt přináší sledovanost, a tedy peníze. Strany sázejí na slogany a memy, které zjednodušují problémy, zatímco racionální argumenty ohledně důchodů a zdravotnictví působí jako otravná nuda.
„Hluboké kulturní rozdíly“, o kterých Applebaumová píše, se v Česku projevují v debatách o Evropské unii, migraci nebo takzvaných tradičních hodnotách. Tradiční hodnoty hlásají lidé, kteří ve skutečnosti žádné nezastávají. Mnozí lidé už se smějí, když zase slyší, že nějaké volby jsou „existenciální“, jenže to tak bohužel je. Jde o nezávislost médií, reformy justice a zahraniční politiku. Zahraniční politika je přitom ve svých důsledcích už domácí politikou. Těsné výsledky naznačují, že ani jednoznačné vítězství jedné strany by roztrženou společnost nijak rychle nesešilo.
Applebaumová varuje, že demokracie není samozřejmostí. To bohužel teď vidíme i v Americe, kde Donald Trump na otázku, jestli se bude řídit rozhodnutím soudu, bezelstně odpoví, že neví. V Česku na tom nejsme lépe. Boj s chodícími hlásnými troubami, které slibují všechno všem, a snaha čelit primitivnímu národovectví vyžadují dlouhodobou strategii. Demokratičtí politici, „znevýhodnění“ tím, že by neměli bezostyšně lhát, by se měli naučit spojit racionální argumenty s emocemi a příběhy. To chce ovšem talent, nebo si na to najít lidi, kteří neberou volební kampaň stejně, jako kdyby šlo o prodej saponátu.
O investicích do vzdělávání, aby se aspoň pár procent lidí navíc naučilo kriticky myslet, už je skoro zbytečné mluvit. To je úkol na dvě generace, protože se musí začít od budoucích učitelů, a tedy už od jejich učitelů. Pár měsíců před volbami se dají jen hasit akutní požáry. V mnohém jsme ztratili čtyři roky a současná vláda to svým stoupencům skutečně často moc neulehčuje. Ale pracujeme s tím, co máme, a představa, že by tu měla několik let řádit současná opozice, je děsivá. Pokud si to těch několik rozhodujících procent voličů neuvědomí, ponesou si i oni následky a všichni ostatní s nimi.
