Alena Gajdůšková, poslankyně ČSSD FOTO: Twitter.com
FOTO: Twitter.com
Poslankyně za sociální demokraty Alena Gajdůšková patří k inventáři sociálně-demokratické strany. Má toho za sebou už opravdu hodně. Dlouholetá senátorka, místopředsedkyně horní komory parlamentu, šéfka senátorského klubu ČSSD, místopředsedkyně sociální demokracie i zastupitelka ve Zlíně v roce 2017 slavila velký návrat do politiky, když byla v závěru své politické kariéry zvolena do poslanecké sněmovny. Sociální demokratka Gajdůšková má stále celou řadu nápadů, vizí a myšlenek, se kterými se neváhá podělit. Za pozornost stojí i ta poslední.
Nejnověji Alena Gajdůšková na svém blogu píše o penzijní reformě a snižování porodnosti. Dochází přitom k zásadnímu poznatku: „Nejlepší důchodová reforma je, když se rodí hodně dětí. Asi také většina z nás cítí nějakou odpovědnost za budoucnost národa. A zároveň stát nemá co mluvit rodinám do toho, kolik členů mají mít. Ale stát má mít něco jako populační politiku. Sledovat nějaký rozumný, všeobecně prodiskutovaný a hlavně přiměřený cíl,“ přemýšlí nahlas poslankyně za sociální demokraty.
Posléze Gajdůšková popisuje velký rozpor mezi tím, kdy na jedné straně sice většinový názor ve společnosti zní, že optimální je mít dvě děti, ovšem společenská realita je významně nižší a na jednu ženu i po určitém zvýšení v posledních letech stále připadá pouze 1,67 dítěte. Odpověď na otázku, proč tomu tak je, nachází bývalá místopředsedkyně sociální demokracie především ve vládní politice.
Vyzdvihuje dobu před rokem 1982 a zmiňuje radikální pokles porodnosti, který přinesla 90. léta: „Poslední rok, kdy jsme se alespoň na dohled drželi prosté reprodukci, byl 1982 (2,00). V roce 1989 jsme byli na úrovni pod 1,9. Pád přinesly devadesáté roky. Snížená porodnost byla, alespoň částečně, přirozená – nové možnosti, svoboda, zcela jiný prostor pro vlastní kariéru a také ekonomické otřesy a pokles životní úrovně v počátcích ekonomické transformace přinesly prudký sestup až na hodnotu 1,13 dítěte na jednu ženu v roce 1999,“ píše sociální demokratka.
Zároveň k tomu dodává: „Svoji roli hrálo i mimořádně špatné rozhodnutí Václava Klause st. a jeho asociálního ministra sociálních věcí Jindřicha Vodičky, že přídavky na děti nejsou nárokovou pomocí státu udržet porodnost, ale sociální dávkou (nedostupnou skoro nikomu mimo vyloučené lokality). Rušily se školky, rušily se jesle. Mít děti znamenalo mít rázem řadu problémů – především ekonomických, ale i logistických a dalších. A významnou roli hrála také krize po zhroucení koruny v roce 1997, která přinesla pád Klausovy vlády,“ zdůrazňuje Alena Gajdůšková.
Změna kulturních a společenských faktorů
Následně vykresluje, jak v časech sociálnědemokratických vlád či v době přítomnosti ČSSD ve vládním kabinetu počet dětí na jednu ženu stoupal a za pravicových vlád naopak klesal. Dochází tak ke značně zjednodušenému závěru, že vláda pravice rovná se pokles porodnosti a vláda levice růst porodnosti. Přičemž je pravda, že alespoň uznává souvislost s ekonomickým vývojem a tím, zda panovala krize či období růstu.
Poslankyně za sociální demokracii však z velké části opomíjí kulturní a společenské faktory, které mají na pokles porodnosti významný vliv. Do svých úvah nezahrnuje to, že na začátku 80. letech a dříve ženy rodily děti ve výrazně nižším věku, než je tomu dnes. Souvisí to s nástupem antikoncepce, výrazně se rozšířilo její používání, celkově se zvýšila zodpovědnost v této oblasti a zásadně poklesl počet nechtěných těhotenství. Svoji roli ovšem sehrála i proměna v hodnotové oblasti a vůbec v celkovém stylu života, která rovněž přispěla k tomu, že stoupl – a dále roste – věk prvorodiček.
To samozřejmě dále vede k narůstajícím problémům s otěhotněním. Výsledkem je, že páry, které by v dřívějších dobách měly děti dvě, jsou teď rády, když se jim podaří mít alespoň jedno. Patří sem i větší důraz na seberealizaci, volnost, budování kariér a emancipaci žen. A v neposlední řadě i větší míra rozvodovosti a celkově menší stabilita partnerských vztahů.
Nemožný návrat do minulosti
Gajdůšková celkově problematiku porodnosti výrazným způsobem zjednodušuje, tak aby se hodila pro její politický výklad a cíle a aby si připravila půdu pro svou pointu. Tou je, že nyní jsme v hospodářské krizi a pokud podle ní nepodnikneme razantní kroky, tato krize se projeví na opětovném poklesu porodnosti, a proto ČSSD navrhuje navýšení přídavků na děti a novou definici kritérií pro nárok na tento přídavek tak, aby na něj dosáhlo aspoň 25 procent rodin.
Ne že bychom se tímto směrem ubírat nemohli a že by stát měl na prorodinnou politiku zcela rezignovat, ale jednak je třeba zvážit, jaká její podoba je nejvhodnější (opravdu je přídavek na děti nástroj, jak zvyšovat porodnost?), a také od ní neočekávat příliš. Nějaké razantní navýšení porodnosti na úroveň 70. let už zkrátka s největší pravděpodobností není možné.
Proto, jestliže bývalá místopředsedkyně senátu Gajdůšková operuje dobou před rokem 1982, musela by k tomu dodat ještě jednu věc: ono nestačí mít školky, jesle a přídavky jako za časů, kdy na Hradě seděl prezident Gustáv Husák a rodila se generace tzv. Husákových dětí. K tomu by totiž bylo potřeba mít i hodnoty a společenské zvyklosti a standardy, jaké byly v té době, a ty se už nevrátí.
Doba je už jinde, v něčem má jistě své chyby, ale návrat do minulosti možný není, a je to tak dobře. Stejně tak si z ní nelze vybírat jako rozinky věci, které se nám třeba líbí, a myslet, že si tím zajistíme přesně to, čím se vyznačovaly dřívější doby, ovšem bez toho negativního, co také obnášely. Tak to zkrátka nefunguje. Takže, pokud Alena Gajdůšková píše, že nejlepší důchodová reforma je, když se rodí hodně dětí, nemá tak úplně pravdu, protože tolik dětí, aby to mělo zásadní efekt a vyvážilo to stárnutí populace, které nás čeká, se už zřejmě nikdy rodit nebude.
