Chybějící informace, nenadálé změny, a především lpění úřadů na nadbytečných či rovnou nesmyslných náležitostech žádostí – to vše poznamenávalo státní pomoc krizí postiženým živnostníkům a drobným podnikatelům. „Když jsem následně slyšela z televize, jak je všechno jednoduché, nabyla jsem dojmu, že někdo soustavně lže,“ popsala deníku FORUM 24 zkušená účetní, jak pohlíží na pomoc státu poté, kdy vypracovala podklady 15 firemním žadatelům.
Paní Jana je účetní s 25letou praxí, která pracuje u středně velké účetní firmy. Kvůli obavám z řízené úřední šikany a „zakleknutí“, jak sama zdůvodnila, si přála zůstat v anonymitě. Její zkušenost s úředními žádostmi o pomoc ohroženému soukromému sektoru, o niž se podělila, s konečnou platností demaskuje onen líbivě prezentovaný přístup vlády k podnikatelům v době, kdy jejich existenci ohrožují aktuální mimořádné těžkosti, a především vládní příkazy a zákazy.
Z pohledu účetních firem v březnu nastalo několik fází, v nichž bylo možné žádat o pomoc. Prvotní informace ke kompenzaci za mzdy zaměstnanců byla ta, že stát bude poskytovat náhrady za hrubé mzdy navýšené o zdravotní a sociální pojištění zaměstnavatele. Účetní firmy tedy vypočítávaly mzdy, aby záhy zjistily, že pojem „hrubá mzda“ se z kompenzací vytratil a bez jakéhokoliv komentáře zodpovědných míst jej zastoupil pojem „náhrada“.
To sice na jednu stranu dávalo smysl – proč by také stát platil celý měsíc, když problém nastal 13. března, kdy firmy zavíraly své provozovny. „My to ovšem museli předělávat, přičemž ale stále ještě nebylo jasné, co tedy ten stát bude platit,“ popsala úvodem komplikaci z této nenadálé změny účetní Jana. Následně s kolegy vyplňovala žádosti pro úřad práce, kde bylo nutné dokládat číslo účtu dané společnosti, přestože jejich vysoké procento jsou plátci DPH, na něž se vztahuje povinnost mít zveřejněný účet. „Vůbec jsem nechápala, proč musí podnikatelé shánět u svých bank potvrzení o vedení účtu, když jej má každá společnost, která je plátcem DPH, povinně uvedený v Administrativním registru ekonomických subjektů,“ překvapilo ji.
Další záludnost, o které ani účetní předem nevěděli a kvůli níž museli předělávat žádosti, nastala u společností se dvěma a více jednateli. Ač každý z jednatelů má podle obchodního rejstříku právo jednat samostatně, musel jeden druhého k jednání v záležitosti programu Antivirus napřed zplnomocnit. „Takže nám k již odeslaným vyúčtováním s uvedeným jedním jednatelem přicházel do datové schránky požadavek na dodání plné moci od zbývajících jednatelů,“ popisuje Jana další z mnoha důvodů, pro které se dokola vracela k již odvedené práci.
Tím ale potíže nekončily. U režimu „A“ dohody o poskytnutí příspěvku, který se vztahoval na uzavřené provozovny, bylo třeba uvádět, z jakého důvodu firma o náhradu vůbec žádá. „Uvedla jsem ‚uzavření provozu‘, přičemž celý stát věděl, kdy se provozovny ze zákona uzavíraly,“ vzpomíná logický, ale v očích úřadů babišistánu neplatný postup. Žádosti se z úřadů vracely. Zdůvodnění uzavřením provozu nestačilo, bylo třeba uvést, že se uzavřel z důvodu usnesení vlády č. 211 – v opačném případě se žádost vrátila jako bumerang.
Jakmile žádost paní Janě napotřetí prošla, úřad práce s ní uzavřel dohodu a na řadě bylo vyúčtování, s nímž byl ovšem spojen další problém. Na formuláři Souhrnné údaje – vyúčtování bylo totiž uvedeno „podle paragrafu 192“, což se vztahuje ke karanténě, přičemž slovo „karanténa“ na formuláři napsáno nebylo. „Namísto toho bylo uvedeno jen číslo paragrafu, takže jsme museli dohledávat, co je jeho obsahem. Stejným způsobem byl použit i § 208, jehož obsah bylo rovněž třeba dohledávat. Pořád jsme dohledávali paragrafy, což úplně zbytečně zdržovalo,“ popsala úmornou praxi účetní Jana.
Často se stává, že jednatelé s. r. o. jsou zároveň zaměstnanci společnosti. Nikde ale nebylo jasně řečeno, že tito jednatelé, kteří jsou v nějaké společnosti jediní, na podporu vlastně nemají nárok. Je to tak v případech, kdy mají zaměstnavatel i zaměstnanec podepsanou smlouvu jednou osobou. A pokud má někdo s. r. o., kde je jediným jednatelem, může si smlouvu podepsat pouze sám. „Takže jsme udělali vyúčtování, v němž jsme vypsali všechny zaměstnance, jichž bylo třeba 20, a mezi nimi byl jeden jednatel. Žádost jsme odeslali a zase se nám vrátila zpátky s odůvodněním, že jednatelé nemají nárok,“ popisuje další střet s byrokracií.
Úřady namísto toho, aby nechaly z žádosti vyřadit ony samostatné jednatele, nechávaly vypracovat celou žádost znovu. Tím ovšem podnikatelům a jejich účetním přidělaly spoustu práce, neboť tam byli vypsaní i ostatní zaměstnanci a u každého bylo uvedeno jméno, příjmení, rodné číslo i paragraf, podle kterého jim měl úřad peníze vyplatit. Zároveň žadatelé či účtárny vyčíslovali náhradu mzdy a uváděli podrobnosti ke zdravotnímu a sociálnímu pojištění. U každého zaměstnance bylo uvedeno, o jakou částku za něj firma žádá. „Tabulku bylo třeba upravit, znovu vypracovat vyúčtování a oba formuláře opět odeslat datovou schránkou,“ líčí Jana a poznamenává, že zaměstnanci úřadu práce mohli o částku požadovanou za zaměstnaného jednatele pouze snížit celkový součet a částku poukázat na základě původního vyúčtování, což ovšem neudělali.
„Když jsem následně slyšela z televize, jak je všechno jednoduché, nabyla jsem dojmu, že někdo soustavně lže. Ve skutečnosti totiž tento nesmyslně komplikovaný systém poskytování pomoci budil spíše podezření, jestli se jím jeho strůjci nepokoušejí žadatele odradit tak, aby si uprostřed cesty řekli, že je v podstatě lepší o nic nežádat,“ myslí si paní Jana.
Další z komplikací, na kterou narazila, pak byla spojená s příspěvkem na mzdu pro jednatele s. r. o., kdy někteří tuto kompenzaci sice dostali (bylo víc jednatelů a mohli si vzájemně podepsat pracovní smlouvu), ale přišli tím o nárok na podporu pro malé s. r. o. Jenže ve chvíli, kdy žádali o příspěvek v rámci programu Antivirus, ani neměli možnost se rozhodnout, co by pro ně bylo výhodnější, protože nevěděli, jaké podmínky stát pro podporu malých s. r. o. stanoví. „Ta situace byla mimořádná, ale byla mimořádná i pro nás. Nikdo si neumí představit, co jsme v účetních firmách zažívali, než jsme vycizelovali potřebné podklady tak, aby nárokované peníze podnikatelům skutečně přišly,“ dodává účetní.
Zpravidla nestačilo opravit problematickou část, bylo potřeba posílat všechny písemnosti znovu. „Nedělali jsme nic jiného, než že jsme předělávali již zpracované žádosti. Já sama měla na starosti žádosti 15 subjektů,“ líčí obtížnou cestu k pomoci.
Z pohledu účetních se jednalo o dvojnásob nevděčný úkol, neboť pracovali pro lidi, kteří v danou chvíli často neměli žádné peníze, a mnozí také předpokládali, že účetní tu práci odvedou v podstatě bezplatně. „Pokud by mi to zabralo deset minut času, tak je to možné, jenže já s těmi prvními žádostmi strávila několik hodin,“ popsala Jana, která si klade otázku, proč vše nebylo zpracováno srozumitelněji.
Podle ní všechny důsledky a úskalí nedokázali nahlédnout ani sami tvůrci zákonů a formulářů. „Teď, když o tom mluvím a už jsem tím prošla, mi to nepřipadá tak složité, ale ta cesta, než jsme se k tomu dobrali, byla příšerná,“ uzavírá Jana.
