Zkušenost z 15. března 1939: Nevěřme domácím kolaborantům a ustrašeným figurkám

Historie je učitelka, kterou nikdo nebere moc vážně. To se týká i výročí okupace zbytku Československa 15. března 1939. Je to mimo jiné i příběh o tom, jak to dopadá, když hloupí politici nevěří svým tajným službám.

František Moravec, československý zpravodajský důstojník v době první republiky a v londýnském exilu, popsal, jak několik dní před německou okupací varoval vládu, co se stane, a odezva byla nulová.

Od agenta s krycím jménem A-54 dostal informace o tom, jak a kdy proběhne okupace. Moravec se ještě pokusil varovat vládu, ale nikdo mu nevěřil. Ve svých pamětech, které pak vyšly pod názvem Špión, jemuž nevěřili, píše:

Dne 11. března jsme se s generálem Fialou odebrali do kanceláře ministerského předsedy, kde jsme si vyžádali naléhavé slyšení. Vláda právě zasedala, když jsme přijeli do paláce. Byli jsme přijati Beranem, Syrovým, Chvalkovským a Eliášem, který byl v té dobé ministrem železnic.

Na Fialovu žádost jsem jim přednesl svou zprávu do všech podrobností a zdůraznil zejména to, že ji považuji za autentickou vzhledem k prameni, který ji dodal, a vzhledem k tomu, že je podložena zmíněným jíž originálním rozkazem adresovaným orgánům Gestapa a nařizujícím zajištění a výslech československých zpravodajských orgánů.

Když jsem skončil, ministři chvíli mlčeli. Pak Chvalkovský prohlásil, že zprávě nevěří. Má prý informace, že v Berlíně je naprostý klid a že nic nenasvědčuje přípravám k akci proti našemu státu. Aby to dokázal, zavolal právě v Praze přítomného legačního radu našeho berlínského vyslanectví, který den předtím přijel z Berlína. Tento diplomat potvrdil, co Chvalkovský řekl, a konstatoval, že den předtím s ním v Berlíně mluvil Göring velmi laskavě. Také řekl, že na cestě z Berlína do Prahy nepozoroval žádné soustředění jednotek.

Chvalkovský mi pak řekl: „Pane plukovníku, vím, že jste dobrý zpravodajský důstojník a že to myslíte dobře. Ale kdyby se dělo něco takového, o čem mluvíte, já jako ministr zahraničních věcí bych byl první, kdo by o tom věděl. Uklidněte se a příště nám přineste lepší zprávy.“

Reagoval jsem prudce na tato Chvalkovského slova. Obrátil jsem se ke generálu Syrovému, jednomu ze dvou ministrů vojáků v místnosti, a vyzval ho, aby věc dobře uvážil. Zdůraznil jsem, že zpráva z německého pramene je nejen přesná a definitivní, ale že byla od chvíle, kdy jsme ji dostali, navíc potvrzena hlášením z jiných pramenů, včetně pramenů francouzských. Dodal jsem, že při této příležitosti bych chtěl upozornit na určitá opatření, která i v tuto pozdní hodinu mohou být udělána. Vláda může nařídit branný odpor, i když jen symbolicky, jako symbol postoje československého lidu. Vláda může uprchnout do Londýna nebo do Paříže na znamení protestu a jako demonstraci světové veřejnosti, jaké je cítění československého lidu. Řekl jsem, že budova hlavního štábu by mohla být vyhozena do povětří a všechny papíry a zařízení zničeny. Všechny vojenské letouny by mohly odletět ze svých základen, nejdůležitější a nejtajnější zbraně by se měly přesunout do zahraničí nebo zničit. Důvěrné archivy všech ministerstev by měly být odstraněny nebo spáleny. Navrhl jsem, aby vláda nařídila odvézt všechny důležité průmyslové plány ze země – a některé nejdůležitější muniční továrny vyhodit do vzduchu. Řekl jsem, že by byl čas udělat ještě mnoho jiných věcí a tak zabránit, aby Němci nemohli beztrestně využít všech politických a vojenských výhod, plynoucích z jejich okupace naší vlasti.

Generál Syrový však rovněž odmítl zprávě uvěřit. Řekl, že opravdu nevidí důvodu, proč by Německo mělo obsazovat Československo: Vláda prý stejně dělá všechno, co se od ní z Berlína žádá. Jeho námitky byly ovšem nelogické a nevhodné. Československo nebylo přece Němci obsazeno pro povolnost či nepovolnost pražské vlády vůči Německu, nýbrž proto, že německé vrchní velení potřebovalo československé území k rozšíření své útočné základny proti Polsku. Eliáš mlčel. Ministerský předseda Beran konstatoval, že souhlasí s ministry Chvalkovským a Syrovým. Výsledek byl, že tito vládní činitelé odmítli učinit jakákoliv opatření. Zřejmě se obávali, aby jimi nepopudili Berlín.

Nadarmo jsem opakoval, že varování o nadcházející invazi, které jsem přinesl, bylo pečlivě ohodnoceno zpravodajskými znalci, a že by proto nemělo být zavrženo na základě pouhých soukromých názorů a přesvědčení. Odpověď ministra zahraničí zněla, že moje zpráva je nepravdivá a že by mohla způsobit rozruch a nepokoje. Chvalkovský mě pak důrazně upozornil, že rozšiřování této zprávy by bylo považováno za rozšiřování nepravdivých povídaček a za veřejné pobuřování, obojí soudně stíhatelné. S tím jsme byli propuštěni.

Tato audience byla ta nejtrapnější zkušenost, kterou jsem za svůj život prožil.

Když tohle čteme, máme pocit, že historie se v některých rysech opakuje. Zvlášť je to vidět na některých našich činitelích, kteří sice stále mluví o tom, jak máme být suverénní a že „si umíme vládnout sami“, a přitom se klaní jako služebníčci cizím mocnostem. Zrovna těm, které k nám mají nepřátelský postoj. Miloš Zeman, Václav Klaus, komunisté, okamurovci, to všechno jsou síly, které pilně pracují na nahlodání státu. Je to celkem patrné z jejich vztahu k našim tajným službám. Chovají se dokonce i veřejně tak, že by si to nikdo netroufl ani tehdy za druhé republiky.