Mikuláš Minář FOTO: FB Vojtěch Stádník
FOTO: FB Vojtěch Stádník
Možná jste měli podobný zážitek. Stáli jste na neuvěřitelné masové demonstraci proti oligarchizaci státu a měli jste radost z toho, kolik lidí chce bránit demokracii a právní stát. A přitom se vám zároveň nezdála celá řada bodů scénáře, který na demonstraci určovala iniciativa Milion chvilek pro demokracii. Řekli jste si pak také, že každý máme vlastní rozum a vlastní názory, a je hlavně dobře, že to ti mladí lidé dělají.
Některé body ovšem vzbuzovaly vážné otázky a jiné dokonce i jisté pocity trapnosti. Jednou jsme se měli držet za ruce a vnímat pozitivní energii, jindy šlo o plané vzývání morálky a pak nastolování témat z katalogu levicové politické agendy, které s obranou demokracie nijak nesouvisely.
Tyto prapodivné rysy, které mnoha účastníkům v různé míře problematizovaly vyznění série jinak fascinujících demonstrací, nyní kulminovaly ve veřejném prohlášení Mikuláše Mináře, nejznámější tváře Milionu chvilek. Minář se vzdal funkce předsedy této iniciativy a odchází do politiky, prý aby využil energii, kterou do organizace demonstrací vložil.
Demonstrace pomohly Česku
Smysl masových demonstrací byl jasný každému, kdo se jen trochu zajímal o veřejné věci v České republice. Byl to obrovský signál o vysoké míře veřejného nesouhlasu s tím, jak si miliardář a majitel gigantického holdingu Andrej Babiš ochočil část médií, vstoupil do politiky s novým protikorupčním hnutím a korunoval svůj rozvětvený byznys se státem tím, že se zároveň stal vrcholným představitelem státu. Podařilo se mu to ve spojení s antiliberálním a proruským prezidentem Milošem Zemanem a s komunistickou stranou.
Demonstrace dostaly první mocný motiv po zveřejnění usvědčujících nahrávek, jež na jaře 2017 odhalily Babišovu manipulaci deníkem Mladá fronta DNES i zneužívání státní správy proti konkurentům v byznysu. Skupina studentů zformulovala úspěšnou masovou petici za vyšetření skandálů Andreje Babiše a na obranu právního státu, a tím se dostala do čela protestního hnutí, které ovšem rostlo spontánně díky šíření informací po internetu.
O přínosu demonstrací svědčí až hysterická nenávist, jakou si vysloužila iniciativa Milionu chvilek u příznivců obou českých vládců. Zásadní vliv pak měly protesty také na vnímání Česka v zahraničí. Řadě lidí po celé Evropě došlo, co se u nás děje: Český premiér zneužívá evropské dotace a manipuluje státní správou ve svůj prospěch.
Demonstrace pomohly Česku a jeden z jejich klíčových organizátorů Mikuláš Minář na tom má tudíž nehynoucí zásluhy. Ty ale vůbec neznamenají, že by jeho působení nemělo podléhat kritice.
Minářovo vysvětlení
Mikuláš Minář poskytl rozhovor Deníku N, v němž potvrdil informace týdeníku Euro o svém dalším směřování. V interview vysvětlil důvody, jež ho vedou do politiky:
„Neobětoval jsem tři roky svého života tím, že jsem se snažil zvednout Čechy z gauče a zaplnit Letnou. Nevygeneroval jsem energii k tomu, aby to vyšumělo a přišlo vniveč. Ve chvíli, kdy se nepodaří složit demokratickou vládu bez Andreje Babiše, v naší zemi se stane totéž co v Polsku, když znovu vyhrál Kaczyński,“ říká.
Tuto energii je prý potřeba použít v politice proto, že stav volebních preferencí se výrazně nemění, Babišovo ANO je stále silné a opoziční strany jsou naopak slabé a nedokážou zablokovanou politiku změnit. Minář jde do politiky proto, „…aby se změnila zaseknutá politická dynamika. Je potřeba pokusit se vytvořit nové hnutí, které bude mít potenciál oslovit i tu část voličů, kterou nedokáže oslovit opozice, tedy současné voliče vládních stran, oslovit lidi, kteří jsou v deziluzi a nevolí, nebo ty, kteří volí vládní strany jako volbu z nouze.“
K těmto výrokům je třeba říci, že obsahují poněkud posunutou optiku, kterou zjevně ovlivnil Minářův pohled na tři sta tisíc lidí, k nimž mluvil na Letné. Jistěže může mít pocit, že je to on, kdo tolik lidí na Letnou dovedl, ale není to zdaleka celá pravda. O tyto demonstrace se zasloužila vedle Mináře a jeho iniciativy i značně široká síť lidí, celá řada aktivistů, příznivců i členů demokratických stran a také novinářů, kteří rozšířili informace o Babišových lumpárnách. Minář by neměl podléhat dojmu, že je vůdcem odporu obyvatelstva.
Za samostatnou poznámku by stálo srovnání Andreje Babiše s polským vůdcem vládní strany Jarosławem Kaczyńským. Řada lidí s nižším ponětím o politických směrech ráda zaměňuje tyto dva naprosto odlišné fenomény. Konzervativec Kaczyński se neopírá o proruskou pátou kolonu jako Babiš, nebyl v StB, nekrade evropské peníze a neprivatizuje si ekonomické zdroje státu. Jeho politika je antiliberální, ale nestojí mimo klasické evropské spektrum jako ANO, které spíše připomíná Putinovu stranu Jednotné Rusko.
Pak tu máme Minářovo sdělení, že „je třeba vytvořit nové hnutí“. Toto naprosto nezodpovědné politické eskamotérství, s nímž nám tu neustále vznikají nová hnutí, patří k vážným problémům české demokracie.
V žádném z dosavadních případů, ani u Věcí veřejných, ani u ANO a ani u iniciativy Praha sobě, nejde vůbec o žádná „hnutí“. Jedná se o projekty konkrétních osob s cílem získat podíl na moci. Hnutí znamená spontánní společenský pohyb. Tyto formace jsou ale naopak – jednoduše řečeno – cíleně utvořené volební strany bez jasných hodnotových kontur a s nízkou úrovní vnitřní demokracie. Jsou to výtahy k moci vyrobené pro své konkrétní vůdce. Je ostudné, že Češi tento veřejný podvod, kterými tato takzvaná hnutí od počátku jsou, vůbec v politice tolerují.
Politika s kým, pro co a proti komu?
Poslední a klíčový bod Minářova pohledu na politickou scénu a své politické angažmá tkví v iluzorní představě, že jeho nové „hnutí“ nebude konkurovat demokratickým politickým stranám a osloví jednak nerozhodnuté voliče a pak také otrávené voliče Andreje Babiše. Realita bude spíše opačná.
Mikuláš Minář vstupuje do politiky právě proti demokratickým stranám, protože jim bude konkurovat v jejich vodách proevropského a prozápadního voličského spektra. Aby dosáhl na Babišovy voliče, musel by se proměnit na zpochybňovače polistopadové demokracie, otevřenosti vůči EU a Západu, musel by vytáhnout do boje proti přijímání uprchlíků. Protože Mináře nepovažujeme za amorálního cynika, tak nelze předpokládat, že by takový obrat mohl udělat. Havlovská politika u Babišových voličů fungovat nebude. Na prozápadní frontě nebude klid, bude tam ještě více těsno. Babišovi to ale neuškodí.
Je zřejmé, že Minář má mentálně blízko k některým bodům Babišovy ideologie ohledně údajné viny demokratických stran za předbabišovskou éru. Stejně jako Babiš občas tvrdí, že tu došlo k nějaké děsivé morální spoušti, kvůli níž musel přijít někdo nový a nezatížený temnou vinou. Teď by to jen neměl být už Babiš, ale zase někdo další, tedy opět nový. Tato politika nepůjde ale naproti voličům, kteří dnes volí ANO, protože je Babiš přetáhl sociálním demokratům a komunistům ve volbách v roce 2017. Jen znovu zpochybní demokratické strany, jako se to Babišovi povedlo v roce 2013.
Mikuláše Mináře bohužel asi nenapadlo, že to byla propaganda Věcí veřejných a pak zejména Andreje Babiše o děsivé vině demokratických stran, která goebbelsovsky udělala z tisíckrát opakované lži veřejně sdílenou pravdu, na níž se také podepsala řada nezodpovědných novinářů. Tato hysterie nalomila prozápadní směřování České republiky a převálcovala fungující stranickopolitický systém. Od té doby se celý stát propadl o tři patra níž z hlediska řady parametrů, jež určují civilizovanou demokratickou zemi. Jde o kvalitu právního řádu, rovnost před zákonem, nezávislost médií a také veřejný konsensus o směřování země. A tím výčet škod, které způsobilo podvracení standardní demokratické politiky, zdaleka nekončí.
V éře před rokem 2013 se jistě odehrála celá řada skandálů. Ale zodpovědnost za ně nenesou strany, nýbrž konkrétní jednotlivci, kteří také vesměs byli díky veřejnému mínění smeteni. A právě odchody zkompromitovaných politiků se již po převzetí médií Babišovým koncernem nedějí. Právě proto Babiš ovládl média, aby na něj nemohlo veřejné mínění. Obsazení nástrojů veřejné kontroly moci samotným držitelem moci patří k jádru babišovského systému, který z konfliktu zájmů utvořil fundamentální princip trvalé hegemonie a vlády nad společností.
S Čižinským proti stranám?
Kdokoli, kdo vyznává celé části této lživé antidemokratické ideologie o osudové vině stran, by neměl lidem tvrdit, jak podporuje demokracii, natož demokratické strany. A jestli bude spolupracovat s Janem Čižinským, tak může snadno skončit i u babišovské ideologie, ovšem aniž by se to dotklo Babišových voličů. Jen opět rozloží demokratickou část spektra.
Jan Čižinský patří k těm, kdo se na politické scéně přiživují na babišovské antistranické propagandě. Přitom se nechal do poslanecké sněmovny zvolit za KDU-ČSL. Neváhal ale svoji stranu zradit, když si spočítal, že na úrovni Prahy potřebuje jinou formaci.
Čižinský potřeboval zejména předstírat nadstranickost, protože – jak se sám vyjádřil – jeho souputníci „nechtěli být pod žádnou politickou stranou“, a tak jim přesně v duchu Babišových metod vytvořil stranu, která stranou není. „Utekl jsem k občanské společnosti,“ říká Čižinský, aniž by vysvětlil, v čem tkví ta údajná „občanskost“ oproti práci v křesťanskodemokratické straně.
Strana Praha sobě podle jeho slov „moderuje“ debatu v pražské koalici a vnáší do ní nadstranický přístup. Upřímně řečeno nejde o nic jiného než o populistickou demagogii, která je určena jen trošku vzdělanější, ale stejně jen málo informované vrstvě obyvatelstva, která podléhá silně emocionálnímu vedení kampaně.
Zlý sen české politiky: „Česko sobě“
Populistické formace, které deklarují lásku k obci, lásku k městu a lásku ke kraji, zaplavily celou Českou republiku. V městečku Kostelec na Vysočině kandidovalo hnutí Náš Kostelec proti hnutím Váš Kostelec a Změna pro Kostelec. Jak poznáme, kdo v Kostelci vyhrál? Nijak.
Odstraňování demokratických politických stran ze hry a jejich nahrazování vágními formacemi, jež nenesou žádnou zodpovědnost za deklarované hodnoty a nemají často ani demokratické vnitřní postupy, je nebezpečnou nemocí české demokracie. Neprovázanost komunálních stran s celostátními celky navíc likviduje komunikační kanály i možnost politické práce a výchovy, k jaké vyzýval Tomáš Garrigue Masaryk. Když bude nadále pokračovat zhoubné bujení a politickou scénu zaplaví další pseudohnutí, nečeká českou demokracii nic dobrého.
Ze spojení Mikuláše Mináře s Janem Čižinským jen těžko vznikne transparentní demokratická politická strana ukotvená v prověřených hodnotách či v nějakém komplexním názoru na svět a fungování státu. Po relativním úspěchu iniciativy Praha sobě se přerod do strany Česko sobě vysloveně nabízí.
Kdybychom se mýlili, tak buďme rádi. Představa, že nám tu o hlasy voličů bojuje ANO s hnutím Česko sobě, je dost hrozná. Možná pak do soutěže ještě přibude Vaše Česko a Naše Česko. Byla by to nejhorší myslitelná parodie na demokracii, z níž by byly definitivně vyhnány myšlenky, hodnotové soustavy i legitimní zájmy voličských skupin. Místo toho se určitě všichni pustí do boje za slušnost. To je další oblíbený trik.
Je nepochybně věcí svobodného rozhodnutí každého, když chce vstoupit do politiky. A k tomu patří i rozhodnutí vytvořit novou stranu. K užitečnosti budování nových „hnutí“ je ovšem třeba vyslovit zásadní skepsi. Opakovaný vtip vtipem není. V tomto případě i proto, že to není vtipné od samého začátku.
