Změnit smlouvy. Debata, která se v EU cyklicky opakuje poslední dobou vždy, když se zdá, že v důsledku nějaké vnitřní či vnější krize není EU schopna fungovat a přijmout rychlá rozhodnutí. Kromě akademiků se diskusím o úpravě smluv věnují poslední dobou intenzivně také politici. Přesto se nic neděje a nejspíše v blízké budoucnosti ani dít nebude. Pokud tedy EU bude nadále fungovat ve své dnešní podobě.

Smyslem tohoto textu není revidovat všechny úvahy a plány na revizi primárního práva EU. Byť s omezením na moderní éru EU. V politické rovině začala aktuální debata o potřebě změn ještě za éry předsedy Komise Jeana Clauda Junckera, jehož Komise vydala v březnu 2017 Bílou knihu o budoucnosti Evropy. Ta obsahovala několik scénářů střednědobého vývoje evropské integrace, jejichž realizace by až na výjimky zásah do smluv vyžadovala. V následných šesti letech vzniklo nesčetné množství návrhů úpravy EU, jeden z posledních a nejpropracovanějších představuje zpráva francouzsko-německé pracovní skupiny na reformu EU z letošního září. A reformní étos měla přes trvající silně participativní Konference o budoucnosti EU, jejíž práce skončila loni v květnu. Jenže jakákoli radikální změna, kterou zásah do primárního práva implikuje, je pro dnešní EU velmi nebezpečný experiment.

Základní poselství všech snah do zásahu smluv je jasné a pochopitelné – rychlejší a akceschopnější EU. V praxi to znamená posílení většinového rozhodování v EU, tedy principu, že členský stát či skupina členských států může být přehlasována a musí přijmout řešení, se kterým není spokojena. Symbolem těchto snah byla diskuse o odstranění či zachování práva veta v rozhodování mezivládních institucí EU. Jenže právě tohle není v EU jednoduché.

Jistě, v demokratických rozhodovacích principech není logické, aby jeden stát či malá menšina blokovala ostatní. Jenomže – dnešní EU je postavena na kultuře kompromisu a trpělivého vyjednávání. Proto je evropská integrace navzdory všem neduhům zatím udržitelný a v podstatě úspěšný projekt. Její obsah totiž nevznikal většinovou kulturou, nevytvářel trvalé permanentní menšiny a tím státy postupně socializoval. Dlouho se tak dělo v šesti členech, poté v devíti, dvanácti…