Zneužívání psychiatrie v SSSR: Kdo je proti nejlepšímu zřízení, musí být duševně nemocný

Karel Marx (Pixabay/ODFotografie)

Karel Marx | FOTO: Pixabay/ODFotografie

K ovládnutí člověka patří také ovládnutí jeho mysli. Proto se totalitní režimy, v čele s tím sovětským, pokoušely zlomit lidi i zneužitím psychiatrie. Nad podobnými praktikami je samozřejmě potřeba bdít za každých poměrů. V SSSR ovšem byli v mnohém o krok před ostatními. O hodně kroků.

Zneužívání psychiatrie k věznění disidentů v psychiatrických léčebnách v SSSR začalo mít systematický charakter na přelomu 50. a 60. let. K některým pokusům o využití psychiatrie k politickým účelům docházelo ale už v prvních letech po uchopení moci bolševiky. Tyto případy byly nicméně ojedinělé a použití psychiatrické diagnózy se zdálo být nejsnazší možností, jak politického oponenta dostat na vedlejší kolej.

Týdeník FORUM | FOTO: FORUM 24 (FORUM 24)

Historií zneužití psychiatrie v SSSR se zabývá ve svém materiálu sepsaném pro Evropský parlament Robert van Voren, Výkonný ředitel Federace globální iniciativy pro psychiatrii (FGIP) a
profesor sovětských a postsovětských studií na Státní univerzitě v Tbilisi (Gruzie).

Autor popisuje, jak se politické zneužívání psychiatrie stalo častějším jevem ve 30. letech 20. století. „Podle série dopisů zveřejněných sovětským psychiatrem v časopise The American Journal of Psychiatry byla první speciální psychiatrická nemocnice v Kazani využívána výhradně pro politické případy. Polovinu případů tvořily osoby, které skutečně byly duševně nemocné, ale druhou polovinu tvořily osoby bez jakéhokoli duševního onemocnění, jako například bývalý estonský prezident Paets, který byl v Kazani držen z politických důvodů v letech 1941 až 1956.“

„Nechvalně proslulý Serbského institut soudní a všeobecné psychiatrie v Moskvě, kde později bylo mnoho disidentů diagnostikováno jako nepříčetní, měl od počátku politické oddělení. Zpočátku však prý šlo o poměrně humánní ústav s benevolentním personálem. Atmosféra se však změnila téměř ze dne na den v roce 1948, kdy byl vedoucím čtvrtého oddělení jmenován doktor Daniil Lunts. Ze čtyřicátých a padesátých let je známo více případů politického zneužití psychiatrie, včetně případu stranického funkcionáře Sergeje Pisareva, který byl zatčen po kritice práce sovětské tajné policie v souvislosti s tzv. lékařským spiknutím.

Po svém propuštění v roce 1955 Pisarev zahájil kampaň proti politickému zneužívání psychiatrie a soustředil se na Serbského institut, který považoval za zdroj zla. V důsledku jeho aktivity zřídil Ústřední výbor Komunistické strany výbor, který tuto záležitost prošetřil a dospěl k závěru, že k politickému zneužívání psychiatrie skutečně dochází. Zpráva však zmizela v šuplíku a nikdy nevedla k žádným opatřením. Dostupné důkazy ukazují, že v průběhu šedesátých let se politické zneužívání psychiatrie v Sovětském svazu stalo jednou z hlavních metod represe. Koncem tohoto desetiletí bylo mnoho známých disidentů diagnostikováno jako duševně nemocní.“

FORUM 24 (archiv)

Koncem 60. let se objevuje v čele KGB  Jurij Andropov, který který považoval boj proti „ideologické diverzi“ za ústřední bod své práce. Byl to právě Andropov, kdo s vybranou skupinou spolupracovníků rozvinul politické zneužívání psychiatrie jako systematického prostředku represe. Úřady KGB v jiných republikách, stejně jako na Ukrajině, dostávaly z „centra“ podrobné instrukce, jak psychiatrii využívat buď jako „preventivní opatření“, nebo k odstranění „nepřátelského elementu“ ze společnosti.

„Existuje několik dostupných dokumentů, které dokumentují roli Jurije Andropova,“ píše autor. „Zpráva generálporučíka S. Smorodinského z KGB v Krasnodarském kraji z 15. prosince 1969 ukazuje, že lidé vyslaní do Serbského institutu tvořili jen špičku ledovce. Tato zpráva, kterou předseda KGB Jurij Andropov zaslal v lednu 1970 politbyru, pojednávala o účinnějších opatřeních k registraci a izolaci duševně nemocných osob, včetně těch, ‚které měly teroristické a jiné záměry nebezpečné pro společnost‘.“

„Jaké ‚nebezpečné záměry‘ to byly? Podle Smorodinského je měli lidé, ‚kteří se pokoušeli o útěk z vlasti‘, lidé, kteří se ‚fanaticky snažili setkávat s cizinci‘, a také ti, kteří se pokoušeli zakládat nové [politické] strany nebo navrhovat kontrolní mechanismy ve vztahu ke komunistické straně. Podle Smorodinského jedna osoba navrhla zřízení ‚rady pro kontrolu činnosti politbyra‘, což bylo považováno za obzvláště nebezpečný čin; další byli obviněni z šíření protisovětských letáků.“

Nebezpečných elementů bylo tolik, že nestačila lůžka na psychiatriích a z KGB požadovali, aby se jejich počet zvýšil několikanásobně. Při setkání na vysoké úrovni mezi východoněmeckou Stasi a sovětskou KGB v Berlíně v dubnu 1976 bylo sděleno: „Zvýšená stabilita společnosti v SSSR je zřejmá i z toho, že v roce 1974 bylo odsouzeno méně lidí za hanobení státu nebo protisovětskou propagandu než v předchozích letech. Například v roce 1973 bylo za tyto trestné činy zatčeno celkem 124 osob, v roce 1974 to bylo 89 osob, přičemž je důležité poznamenat, že 50 procent z nich bylo duševně nemocných.“

Rabín Lionel Blue (F24)

Psychiatrie se nepoužívala jen proti jednotlivcům, ale někdy také k odstranění větších skupin „nežádoucích živlů“ během komunistických slavností nebo zvláštních akcí. Ředitel nemocnice v Tomsku Dr. Anatolij Potapov sdělil na schůzi zaměstnanců nemocnice v roce 1971: „Očekáváme, že ve dnech 4. až 7. listopadu zaregistrujeme velké množství pacientů. V jejich dokladech bude zvláštní označení. Trpí ‚paranoidní schizofrenií‘. Máme je přijmout všechny bez ohledu na to, kolik jich je…“

V roce 1980 šéf KGB Jurij Andropov v „přísně tajném“ memorandu pro Ústřední výbor komunistické strany zcela jasně ohledně přípravy olympijských her v Moskvě v roce 1980 píše: „S cílem zabránit možným provokačním a protispolečenským akcím ze strany duševně nemocných osob, které projevují agresivní úmysly, jsou ve spolupráci s policejními a zdravotnickými orgány přijímána opatření k preventivní izolaci těchto osob v době konání olympijských her 1980“.

Politické zneužívání psychiatrie v Sovětském svazu bylo zločinné, ale kromě základní snahy odpůrce izolovat a umlčet, popřípadě zlomit, bylo vedeno i ideologickým přesvědčením, že osoby, které se stavěly proti režimu, musí být přece duševně nemocné. Ideologové si nedovedli vysvětlit, že by se snad někdo duševně zdravý stavěl proti nejlepšímu společensko-politickému systému na světě.

Smutné je, že se nacházeli a najdou lékaři, kteří se k něčemu takovému propůjčují.

Líbí se vám tento článek? Prosíme, podpořte nezávislou žurnalistiku

Smyslem Svobodného fóra a deníku FORUM 24 je přispívat ke kontrole politické i ekonomické moci a bránit svobodné prostředí v České republice.

Abychom pro Vás mohli nadále pracovat, potřebujeme nutně Vaši pomoc. Jsme vděčni za každý, i malý finanční příspěvek. Váš finanční dar můžete zaslat na tento sbírkový účet: 4095439339/0800

Prosíme, informujte nás o Vašich finančních darech na mailu [email protected]