Prezident T. G. Masaryk v doprovodu rabína Chaima Sonnenfelda v Jeruzalémě FOTO: Sbírka Petra Hlaváčka (výřez z dobové pohlednice)
FOTO: Sbírka Petra Hlaváčka (výřez z dobové pohlednice)
Nejspíš jen málokdo z nás slyšel o lese, který nese jméno prvního československého prezidenta. Bude to nejspíše tím, že Masarykův les překvapivě nenajdeme v České republice, nýbrž v Izraeli. Tak zvláštní to ale zase není. Právě zde se totiž Tomáš Garrigue Masaryk těšil a dodnes těší velké úctě díky svému boji za svobodu a také proti antisemitismu. A rovněž pro celoživotní zájem o problematiku židovského národa.
Svatou zemi čili Palestinu, tehdy ještě britské mandátní území, navštívil TGM v roce 1927, což u nás není příliš známo. O tři roky později byl poctěn speciálním dárkem ke svým osmdesátým narozeninám, když obdržel les o rozloze tří a půl hektaru nazvaný jeho jménem. Původní porost Masarykova lesa byl tvořen převážně borovicí halepskou, v tehdejší Palestině obvykle vysazovanou, rostly v něm i cypřiše a olivovníky. Pro nákup vhodného pozemku plus zhruba 13 tisíc sazenic použil Československý výbor Židovského národního fondu KKL finance ze sbírky uspořádané za tímto účelem. Slavnostní otevření Masarykova lesa v dubnu 1930 poctily hojnou účastí přední osobnosti tehdejší mandátní Palestiny, přičemž nechyběl samozřejmě ani československý generální konzul.
Jak vznikal Masarykův les
Masarykův les, který navazuje na větší Balfourův les, pojmenovaný dle britského ministra zahraničních věcí Arthura Balfoura, nalezneme v severní části Izraele mezi Nazaretem a Haifou poblíž kibucu Sarid v Jizre´elském údolí. Zdejší oblast byla významná už ve starověku, a to především kvůli své strategické poloze – procházela tudy tzv. Via maris, jedna z nejdůležitějších obchodních tras spojující Egypt s Mezopotámií. Bývalou slávu dodnes připomínají pozůstatky mohutných pevností, například proslulé Megido. Novověké židovské osídlení v údolí Jizre´el začíná počátkem 20. století.
Kibuc Sarid (jméno zmíněno v biblické Knize Jozue), u něhož byl Masarykův les založen, leží v Severním distriktu na pomezí Nazaretských hor. Vybudovali ho roku 1926 emigranti z Československa a východní Evropy (Polsko, Litva a Sovětský svaz) během další osídlovací vlny v Jizre´elském údolí. V kibucu dnes žije okolo devíti set obyvatel, z nichž někteří ještě znají něco málo českých písní, přestože český jazyk už neovládají. Sarid je převážně židovský, v nedalekém Nazaretu je spíše arabské osídlení. Na západ od kibucu se nachází Ramat David, jedna ze tří hlavních leteckých základen izraelského vojenského letectva.
Jelikož kibuc Sarid Masarykův les nevlastnil, nemohl se o něj starat. Skutečným majitelem byl Židovský národní fond, který však na něj tak trochu pozapomněl. Během času dar našemu prvnímu prezidentovi zpustl a zarostl, posléze zmizel i z československé paměti. K jeho znovuobjevení došlo teprve před několika lety vlastně náhodou. Michaela Vidláková přijela do Saridu hledat stopy po svém otci, který ve dvacátých letech 20. století spoluzakládal zdejší kibuc. Osmdesátiletá paní byla v pátrání úspěšná – a jako bonus nalezla Masarykův les.
Obnova Masarykova lesa
Zanedbaný borovicový porost poblíž kibucu zaujal její pozornost a po dotazu u zdejší archivářky se jí dostalo překvapivé odpovědi. „Archivářka si postěžovala, že tohle je takový jejich trn v patě,“ vzpomínala paní Vidláková. „Jaké bylo mé překvapení, když mi potom řekla, že les dostal jméno po našem prvním prezidentovi Masarykovi.“
A tak fotografie spolu s dokumenty ohledně Masarykova lesa putovaly do České republiky. Tak velký zájem a nadšení, s jakým byly přijaty, paní Vidláková opravdu nečekala. „Hned se o to začali starat a brzy vznikla sbírka a projekt, jak dát Masarykův les opět do pořádku.“ Česká židovská obec spustila projekt na revitalizaci zanedbaného místa. O pomoc byli požádáni odborníci i studenti z Lesnické a dřevařské fakulty Mendelovy univerzity v Brně a do kibucu Sarid vyrazili první dobrovolníci z České republiky.
Židovský národní fond, který mimo jiné spravuje většinu izraelských lesů, se stal partnerem projektu. Lesní porost byl prořezán, vyčištěn od náletových dřevin a spadlých stromů, došlo i na úpravu jeho druhové skladby. Naplánován byl vzpomínkový areál a naučná stezka připomínající život a dílo prezidenta T. G. Masaryka a jeho syna Jana, přibyla nová přístupová cesta i parkoviště.
Dnes je Masarykův les vyhledávanou rekreační lokalitou, proslulou mimo jiné porostem růžových bramboříků, které v něm na jaře vytvářejí velké barevné koberce. Masarykův les není jediným izraelským lesem se vztahem k naší zemi – našli bychom tu také Český les poblíž Beer Ševy v Negevské poušti. Tvoří část Jatirského lesa a je podstatně novějšího data, neboť vznikl až roku 2005.
TGM v dnešním Izraeli
V současném Izraeli existují mnohé Masarykovy ulice či náměstí, dokládající úctu k našemu prezidentovi. A také kibuc Kfar Masaryk („Masarykova vesnice“), jehož prohlídku jistě měl a má ve svém itineráři nejeden z českých turistů. Kfar Masaryk, významné centrum české komunity v severním Izraeli, byl založen nedaleko přístavního města Akko židovskými imigranty z Československa a Litvy roku 1938 coby osada typu „hradba a věž“. Podobných osad vzniklo v mandátní Palestině ve třicátých letech minulého století okolo padesátky. Jejich výhodou a předností byla dobrá obranyschopnost a rychlost výstavby (někdy během jediného dne) z předem připravených dílů. Jak název napovídá, v centru osady stála věž a obytné sruby, případně stany. Dvůr byl obehnán dřevěnou hradbou, přičemž štěrk mezi dvěma vrstvami prken zabraňoval průstřelu. V pevnostech byly také ukrývány zbraně.
Ostatně Kfar Masaryk byl před vznikem Izraele jedním z center Hagany. Dnes moderní kibuc stále udržuje kolektivní životní styl, ale ekonomické vztahy už řeší individuálně. Zaměřuje se převážně na ekologické zemědělství a biopotraviny. Osadníci pěstují rajčata, avokádo a bavlnu, zabývají se chovem skotu, drůbeže a také kaprů. Kromě továrny na zpracování papíru se v kibucu vyrábí moderní elektronická zařízení. Necelá tisícovka lidí z nejrůznějších zemí má kulturní centrum i vlastní školu. A rovněž Památník TGM, sloužící coby studovna dokumentů s Masarykem souvisejících.
Kibuc, nebo mošav?
Inu, uším obyvatel postkomunistických zemí termín „společné vlastnictví“, s nímž se v osadách typu kibuc pracuje, až tak lákavě nezní (i když dnes už je i zde leccos trochu jinak). Společný výdělek pokrývá základní životní potřeby obyvatel, zbylé finance jsou investovány zpět do kibucu starajícího se rovněž o sportovní a kulturní vyžití svých členů. Prvním z kibuců byl Deganja Alef u Galilejského jezera, založený židovskými osadníky z východní Evropy počátkem 20. století. V současnosti se v Izraeli nachází necelé tři stovky kibuců.
To v osadách typu mošav se podstatně více hledí na osobní vlastnictví. Jsou to jakési soukromé farmy, kde osadníci kolektivně hospodaří, přičemž nedostávají pouhé kapesné, ale pobírají stálý plat. Zvýhodněni jsou dobře hospodařící farmáři. Společně se řeší obchod s místními produkty i vlastnictví strojů. Mošavů je v zemi okolo čtyř set padesáti, tedy více než kibuců.
Závěrem ještě něco o Masarykově návštěvě Palestiny. Jak bylo zmíněno, tři roky před vznikem Masarykova lesa navštívil první československý prezident jišuv v tehdejší britské mandátní Palestině, a to coby historicky první oficiální hlava státu. Přestože cesta byla deklarována jako soukromá (kvůli bezpečnosti i pod jiným jménem) a neprobíhala oficiálně, byla vnímána jako jedinečná událost a symbolické vyjádření podpory, kterému zdejší lidé i političtí lídři přikládali velký význam. U nás pozapomenutá cesta TGM vzbudila tehdy opravdové nadšení a v Izraeli na ni nikdy nezapomněli.
Masarykova cesta do Svaté země
A kudy první československý prezident po Svaté zemi putoval? Sedmasedmdesátiletý Masaryk dorazil na území dnešního Státu Izrael, tehdy ještě britské mandátní Palestiny, na jaře 1927. Do Jeruzaléma přijel vlakem 8. dubna spolu s doprovodnou skupinou, k níž náležela i jeho dcera Alice, přidal se také československý generální konzul v Jeruzalémě Vladimír Fric. Ubytování bylo zajištěno ve františkánském hospici, odkud se po nutném odpočinku TGM vydal do ulic Starého Města. Průvodcem mu byl pražský rodák Hugo Bergmann, ředitel Židovské národní a univerzitní knihovny a první rektor Hebrejské univerzity v Jeruzalémě.
Masaryka přivítal jeruzalémský starosta a náměstek britského vysokého komisaře v Palestině, přijat byl i zástupci nejvyšší muslimské rady. První československý prezident si prohlédl Chrám Božího hrobu i mešitu al-Aksá se Skalním dómem na Chrámové hoře, navštívil rovněž Olivovou horu. Čekala jej židovská ortodoxní čtvrť Me´a Še´arim, kde byl přímo na ulicích vítán lidmi z československé židovské komunity, pozdravil se zde i s vrchním rabínem Sonnenfeldem, rovněž československého původu. TGM si prohlédl ješivu i Velkou synagogu, v programu nechyběla návštěva Hebrejské univerzity a několika knihoven.
Mimo Jeruzalém to pak byl Betlém s bazilikou Narození Páně, Mléčnou jeskyní i Polem pastýřů. Masaryk si nabral vodu z Jordánu, zhlédnul Šalamounovy rybníky, hrob pramáti Ráchel a zajel si k Mrtvému moři. Navštívil rovněž Tel Aviv, jehož starosta Masarykovi o pár let později udělil u příležitosti jeho 85. narozenin čestné občanství.
Vzhledem k prezidentově zájmu o kibucnické hnutí nemohla samozřejmě chybět prohlídka některého z nich. Masaryk zvolil kibuc Bejt Alfa na pomezí pohoří Gilboa a Charodského údolí, kde se zájmem prošel dětské oddělení a místní školu. Zajel si i do „matky všech kibuců“. Deganja Alef na břehu Galilejského jezera byl založen coby vůbec první osada typu kibuc na území dnešního Izraele okolo roku 1910. Zde se TGM setkal s někdejší přítelkyní Franze Kafky Irmou Singerovou, původem z pražské židovské rodiny, která emigrovala do Palestiny po první světové válce. Zdejší kibuc byl také rodištěm slavného izraelského generála a politika Moše Dajana.
Masarykovy dojmy ze Svaté země byly velmi pozitivní. Oceňoval velkou snahu židovského národa i jeho nadšení, poněkud skeptický byl ovšem k možnosti vzniku samostatného izraelského státu, a to především kvůli velké číselné převaze arabského obyvatelstva. Jak už dnes víme, v tomto se prezident mýlil. Stát Izrael vznikl 14. května 1948. K navázání oficiálních vztahů mezi oběma státy došlo již 3. července 1948. Diplomatické styky s Izraelem, přerušené roku 1967 z příkazu Moskvy, znovu obnovil až prezident Václav Havel v únoru 1990.
Helena Kalendová je výtvarnice, fotografka a publicistka se zaměřením na historii, kulturu a hudbu.
