Zpěvačka kapely Kate Maple Kateřina Javůrková FOTO: Filip Trubač / se souhlasem
FOTO: Filip Trubač / se souhlasem
ROZHOVOR / Doufám, že nejsem moc pesimistická, ale myslím si, že česká scéna ještě není na angličtinu moc připravená, říká v rozhovoru pro deník FORUM 24 zpěvačka kapely Kate Maple Kateřina Javůrková. Mimo jiné také prozrazuje, jaká hudba ji v životě nejvíce ovlivnila nebo čím se zabývá mimo koncertní pódia.
Inklinovala jste již od dětství k tomu, že byste se chtěla věnovat hudbě a zpěvu?
Vůbec ne. Mně se do 15 let všichni smáli, že neumím zpívat. Maminka ale vždycky chtěla, abych byla hudebně nadaná. Jako malá jsem hrála na flétnu. Mě to ale nebavilo a nešlo mi to, takže to se mnou vzdali, že nemám hudební talent. Objevila jsem ho vlastně až v patnácti, když jsem začala chodit do takového volnočasového sboru. Tam jsem zjistila, že vlastně zpívat umím a že mě to hodně baví. To byly první základy. Měla jsem v té době také první kapelu, ale kvůli studiu jsem to položila. Nešlo totiž dělat moc věcí najednou. K hudbě jsem se vrátila, až když jsem dostudovala.
Jak byste popsala žánr, který hrajete?
Jako folk-rock – alternativní country či americana. My jsme nad tím hodně dlouho přemýšleli, jelikož se nám v Česku těžko hledají kapely se stejným stylem, které by hrály s námi. Bylo pro nás těžké definovat, co to vlastně je.
Tento žánr je hodně rozšířený v zahraničí. U nás není až tak známý. Když řeknete country, tak si lidé představí bratry Nedvědy. Snažíme se tedy najít někoho, kdo hraje podobný styl jako my.
Jakou hudbu posloucháte vy? A které kapely či interpreti vás nejvíce ovlivnili?
Je toho hodně. Já nejsem zaměřená vyloženě na jeden styl. Pokud slyším dobrou hudbu, tak je mi celkem jedno, jaký je to žánr. Jako malá jsem hodně poslouchala takové ty klasické pop-rockové věci, jako jsou U2, Coldplay nebo Alanis Morissette. Čím jsem starší, tak mě to více odválo směrem k americaně, jako je třeba Joni Mitchell, Brandi Carlile, Mumford & Sons, Larkin Poe a podobně. Na té hudbě mě baví vyprávění. U některého popu je v podstatě jedno, co je tam za slova, hlavně když to má refrén, co si všichni zpívají. Já mám raději, když text vypráví nějaký životní příběh.
Vaším producentem je Jan Brambůrek, který působil v kapele Houpací koně a mimo jiné se podílel na albech Vypsané fixy a Krucipüsku. Jak vznikla vaše vzájemná spolupráce?
Honza byl porotcem v soutěži Showcase Ústeckého kraje, kde jsme se dostali do finále. Naše hudba se mu moc líbila a asi půl roku poté jsme na sebe někde narazili a bavili jsme se, jestli nechceme něco nahrát, a my jsme řekli, že ano. Nejdříve to měla být jedna píseň, a nakonec to bylo celé album.
Říkala jste, že jste byli ve finále soutěže Showcase, dozvěděl jsem se také, že dvě vaše písně uspěly v soutěži ve Velké Británii. Co to bylo za soutěž?
Těch soutěží v zahraničí je víc. Docela tam funguje to, že lidé někam posílají své vlastní písničky. Zde šlo o soutěž The UK Songwriting Contest, která patří mezi ty prestižnější. Myslím, že je potřeba dávat pozor, kam člověk hudbu posílá, například kvůli právům. Tahle soutěž se nám ale moc líbila a dostali jsme se do semifinále. Z toho jsme měli velkou radost.
Pro nás je docela těžké dostat se do nějakých soutěží u nás, protože zpíváme v angličtině, a ta jazyková bariéra je pořád docela velká. Paradoxně je to pro nás v zahraničí jednodušší, i když ten rybník je mnohem větší.
Vaše píseň Falling Shadows, ke které jste natočili i klip, vypráví poměrně smutný příběh. Vychází z nějaké reálné životní situace?
To je ukázkový příklad toho, jak skládám písničky. Většina z nich je sobecky o mně. Někdy ale vidím nebo si přečtu něco, co mě zasáhne, takže ta inspirace přijde i z příběhu, který se mě přímo netýká. Tady jsem náhodně četla článek o dvou klucích z Arménie, kteří skočili pod vlak kvůli homofobní šikaně. To mě rozbrečelo a ta písnička byla do deseti minut napsaná.
Jak často koncertujete? Vystupujete jenom v Česku, nebo i v zahraničí?
Chtěli bychom do zahraničí. Snad nejsem moc pesimistická, ale myslím si, že česká scéna ještě není na angličtinu úplně připravená. Hodně lidí nám píše, že děláme skvělou hudbu a proč neskládáme v češtině. Říkala jsem si tedy, že je asi skoro jedno, jestli to děláme dobře, nebo ne, protože stejně nepřekonáme tu jazykovou bariéru. Nyní se chceme zaměřit na to, abychom hráli na velkých českých festivalech, a zahraničí by měla být další štace. Můj sen je hrát na The Newport Folk Festivalu.
A uvažujete nad tím, že byste něco složili v češtině?
Já myslím, že je důležité pochopit důvod, proč neskládám v češtině. To není proto, že bych ji neměla ráda. Mám však pocit, že každý žánr má jazyk, který je pro něj vhodnější. Třeba šansony asi nejlépe zní ve francouzštině. Pro americanu mi zase přijde přirozená angličtina. Souvisí to také s tím, že jsem od malička hudbu v angličtině poslouchala a texty mě rovnou napadají v angličtině.
Jaké je vaše civilní povolání? Přála byste si živit se pouze hudbou, kdyby se to povedlo?
Ta vize tam je. Řekli jsme si, že v tuhle chvíli to prostě bereme vážně a dáváme tomu to, co můžeme. Zároveň si dobře uvědomuji, jak je to tady těžké a jaké to má limity. Je to ale cíl. Jinak jsem grafická designérka a částečně učím na Fakultě umění a designu Univerzity Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem. Mám ale i spoustu dalších projektů. Jsem trochu roztříštěná.
