Dobytím Bastilly začala 14. července 1789 francouzská revoluce (anonym, 1789–1791) FOTO: Wikimedia Commons / Public Domain
FOTO: Wikimedia Commons / Public Domain
Chceme-li pochopit, co je ideologie a z jakých historických motivů se zrodila, je třeba vrátit se do revoluční Francie osmnáctého století. Tam a tehdy se zejména v jakobínství poprvé ideologie vynořila jako politická síla a od té doby až dodnes formuje způsob uvažování radikálů. Ti se od ostatních politických aktérů liší především tím, že nehledají cestu k nápravě společnosti, v níž žijí, ale touží ji vykořenit ze základů; chtějí odvrhnout „starý podlý svět“ a nahradit ho světem novým, lepším, spravedlivějším. Porozumět tomu, z jakých pohnutek a za jakých okolností tento způsob uvažování vzniknul, vyžaduje podniknout cestu dějinami, aniž bychom zabloudili v houštině výkladů někdejších událostí, výkladů, z nichž mnohé jsou ideologicky ovlivněny. Oprostit se od nich lze nejlépe způsobem, kterým se prý mágové vysvobozovali z moci strašidel: nazvat je jejich pravým jménem.
K nejvlivnějším interpretacím Velké francouzské revoluce dosud patří ten, který vychází z Marxova učení, jehož cílem je právě revoluční změna společnosti. Françoise Furet v knize Promýšlet francouzskou revoluci (1978) se s ním vyrovnává stručně. Charakterizuje jej tím, že „umísťuje revoluční zlom na ekonomickou a sociální rovinu…, ačkoliv se nic tolik nepodobá francouzské společnosti Ludvíka XVI. jako francouzská společnost za Ludvíka-Filipa“, a dodává, že „ani kapitalismus, ani buržoazie nepotřebovaly revoluci, aby se objevily a aby vládly v dějinách hlavních evropských zemí 19. století“. Marxistický výklad zkrátka vybírá události podle předem daného ideologického schématu, přičemž pomíjí a nedoceňuje ty, které do jeho šablony nezapadají.
Podle Fureta však Francie v revoluci objevila specifickou demokratickou kulturu, jejíž vznik byl umožněn rozpadem absolutismu a mocenským vakuem, které bylo jeho následkem. To se pak postupně vyplňovalo aktivitou nově se tvořícího sociálního tělesa.
Nový sociální útvar se konstituoval pomocí nového konsensu, který umožnil legitimovat jeho mocenský nárok. Starý konsensus legitimoval společenský řád náboženstvím a tradicí a byl nerozlučně spojen s nerovnostmi a s privilegii. V průběhu osvíceného 18. století svou legitimitu ztrácel, a nakonec se zhroutil i v myslích jeho nositelů.
Jak ale vzniknul nový konsensus? Tedy ono revoluční smýšlení, které se tak ostře stavělo proti „starému režimu“? Furet o něm říká, že je charakterizováno „iluzí vítězství nad státem, který už neexistuje, a to ve jménu spojenectví všech lidí dobré vůle“ a že je „trvalým výrazem nadvlády ideje nad skutečnými dějinami, jako kdyby jeho funkcí bylo rekonstruovat pomocí imaginárna společenský celek v troskách“. Máme-li tedy svůj záměr uskutečnit, musíme soustředit pozornost tam, kde se proces zrodu ideologického radikalismu reálně odehrával, tedy k vývoji občanské společnosti.
Tradiční francouzská společnost byla uspořádána hierarchicky a byla tvořena jednotlivými stavy a korporacemi. Korporace, které sdružovaly lidi na základě jejich stavovské, profesní či podobné příslušnosti, měly rovněž svou vnitřní hierarchickou stavbu. Reprezentovaly zájmovou strukturu společnosti, na jejímž vrcholu stál král, který reprezentoval jednotu národa. Král však stál také na vrcholu centralizované administrativní a správní hierarchie, jež postupně přejímala role, které dříve příslušely šlechtě. Tak se tedy stalo, že v 18. století francouzská aristokracie požívala středověká privilegia, která již nebyla podložena původní politickou funkcí a byla oprávněně stále více společností pociťována jako neopodstatněná.
Absolutismus navíc potlačoval roli organizačních složek moci, které kdysi sama monarchie ustavila a které měly prostředkovat mezi společností a státem. Generální stavy, parlamenty (ve Francii šlo o soudní orgány), municipality a korporace tak ve druhé polovině století již vytvářely jen iluzi reprezentace společnosti.
Právě v takové situaci se do role reprezentantů společenských zájmů postupně dostávají spisovatelé, právníci, filosofové a vzdělanci. Ti sice dokázali vyjadřovat zájmy a potřeby společnosti, avšak postrádali reálné možnosti ovlivnit podobu nebo činnost mocenských institucí. Jedinou mocí, kterou disponovali, byla „vláda nad míněním, za vyloučení veškeré politické praxe“, říká Furet a pokračuje: „Spisovatelé se snažili nahradit skutečnost právem, rovnováhu zájmů a zhodnocení prostředků zásadami, moc a jednání hodnotami a cíli.“
Osvícenská politická filosofie jim k tomu poskytovala dostatek idejí, ty však samy nestačí k vysvětlení revolučních proměn společenských poměrů. Je třeba odhalit způsob, jakým se tyto ideje staly společenskou silou, jak se proměnily v revoluční ideologii, v „socializovanou pravdu“. Podrobnější vysvětlení nachází Furet v sociálních procesech, v nichž se tato proměna uskutečnila.
Ve Francii, ale i v dalších evropských zemích, se od roku 1750 rozvíjí nový typ společenského života. Napříč oslabenou tradiční hierarchickou stavovskou společností vznikají sdružení, která historik Augustin Cochin, na jehož myšlenky Furet kriticky navazuje, nazýval myslitelská sdružení (societés de pensée). Jedná se o rozmanité učené společnosti, literární akademie, zednářské lóže, ilumináti, kavárenské spolky a podobná společenství. V nich se lidé sdružovali, nikoli díky svým společným stavovským, profesním či jiným zájmům, ale pouze na základě určitého vztahu k idejím jako abstraktní jednotlivci, zbavení své reálné sociální existence. Zatímco venku se rozdělovaly hodnosti a místa podle privilegií, ve sdruženích si byli všichni rovni.
„Cílem myslitelského sdružení není ani jednat, ani „zastupovat“, ani delegovat, nýbrž projevovat mínění“. Tím, co sdružení původně produkují, je pouze konsensus svých členů a tento konsensus je tím, čemu se členové podrobují. Do hry tak vstupují nové sociální mechanismy, které ve větší či menší míře ovlivňují výslednou podobu smýšlení těch, kteří jsou jim vystaveni.
Jinými slovy, revoluční ideologii nemůžeme vyvodit přímo z osvícenské racionalistické filosofie, ale je třeba vzít do úvahy zprostředkující roli těchto myslitelských sdružení a jejich specifické myšlenkové atmosféry. Teprve v nich padají osvícenské ideje rovnosti, přímé demokracie, suverenity lidu, obecné vůle na úrodnou půdu. Abstraktní pojmy, například „rovnost“, jako by se zde stávaly bezprostředním prožitkem, teoretické myšlenky jako by osvědčovaly svou pravdivost v prožívané zkušenosti.
Jenže jaká je to pravdivost? „Zatímco ve skutečném světě je soudcem každé myšlenky prozkoušení a jejím cílem účinnost, v tomto světě je soudcem mínění ostatních a cílem je jejich uznání…Veškeré myšlení, veškeré intelektuální úsilí existuje jen v jejich souhlasu. Mínění je tedy tvůrcem bytí. Přirozený řád je tedy převrácen: mínění je tady příčinou, nikoli účinkem, jako je tomu ve skutečném světě. Zdání nahrazuje bytí, mluvení nahrazuje čin,“ říká Cochin. Jeho zásluhou je systematická analýza role myslitelských sdružení, avšak mnohých jevů, jimiž se zabýval, si před ním povšiml i Hyppolite Taine ve svém slavném a mnohými kritizovaném díle o revoluční Francii.
Pro volbu filosofických, náboženských či politických idejí vhodných k tomu, aby se staly součástí ideologické doktríny, je tedy důležitější, zda jsou schopny produkovat konsensus než jejich vztah ke skutečnosti. Společná pravda není výsledkem samostatného myšlení ani sókratovského dialogu, ani kritického posouzení, ale shody na sjednocujících představách, které musí být srozumitelné pro všechny členy sdružení, i pro ty pomaleji chápající.
Z toho plynou dva rysy, které provázejí ideologii od jejího zrodu až k nejrozvinutějším podobám: zjednodušování převzatých myšlenek a jejich formulace v omezeném počtu ustálených slovních obratů. „Ideologie totiž není myšlena,“ říká Furet, „ona je mluvena, či spíše ona mluví prostřednictvím svých interpretů.“
Členům sdružení stačí osvojit si omezené množství slovních obratů přiřazených příslušným tématům a přijmout nový jazyk, aby se stali součástí nového společenství, které má ambici nahradit společenství ztracené. Tím se sdružení stává jakýmsi „strojem“ na třídění lidí a směřuje k postupnému rozšíření na celý sociální útvar a ke konečnému ovládnutí sféry moci a státu.
Je to právě tato specifická atmosféra myslitelských sdružení, v níž se rousseauovské ideje rovnosti a demokracie mění v živé, bezprostředně prožívané zkušenosti. Jejich členové zakoušeli prožitek abstraktní rovnosti, s níž se v reálné společnosti nemohli setkat, a prožitek přímé, čisté demokracie bez vůdců a zástupců, která je ve velké společnosti rovněž neuskutečnitelná. Tento prožitek nového sociálna se měnil v novou náboženskou či spíše kvazináboženskou zkušenost, kterou se její apoštolové cítili povinni zvěstovat světu.
Ve skutečnosti byla však tato domnělá čistota demokracie čistou iluzí, protože ani malá společenství se nakonec nevyhnou demokratickým procedurám, v nichž probíhá tvorba mínění, hlasování a volby, tedy procesy skýtající široké možnosti pro manipulace míněním a pro intriky. Na rozdíl od demokracie zastupitelské umožňuje iluze čisté, přímé demokracie udržovat tyto možnosti, a jejich uskutečňování ve skrytosti, mnohem snadněji.
Podle Cochina představuje tato přímá demokracie myslitelských sdružení skrytou tendenci jakobínství a od počátku do konce ji provázely militantní skupiny aktivistů a manipulátorů. Utvářela se tak anonymní oligarchie složená z průměrných lidí, kteří postupně vyplouvali na povrch a zase mizeli a kteří, spíše než vůdci lidu, byli produkty tohoto „stroje“.
Přímá demokracie neumožňovala, aby byli reprezentanty společnosti s jasně vymezeným mandátem; zároveň se však bez určitých reprezentantů obejít nedokázala. Ti, kteří byli později zvoleni do parlamentu, proto zůstávali pod neustálou kontrolou voličů a ti neustále zasahovali do jejich rozhodování.
To se projevovalo po celou první fázi revoluce až do pádu Robespierra. Příklad, který popsal Taine, nalezneme při volbách do Národního shromáždění. „Voliči prvního stupně pokračují ve schůzích, i když jmenovali volitele; nutno, aby lid bděl nad svými zástupci a udržoval svá nezadatelná práva; pověřil-li vykonáním volitele, zachoval si vlastnictví i právo zakročovat, kdykoli to uznal za vhodné.“ Odvrácenou stránkou ideologie čisté demokracie se stala všemoc stroje, onoho vnitřního kruhu anonymních oligarchů, kteří díky svému zasvěcení předjímali konsensus a monopolizovali si jeho užívání. Z nich se rekrutovali jakobínští vůdci, považující se za jako jediné povolané dohlížet na provoz demokracie; i oni sami však byli obětí takového dozoru.
Proto jsou falešné spiklenecké teorie francouzské revoluce, které hledaly manipulátory někde v zákulisí (například abbé Barruel tuto roli připsal svobodným zednářům). Manipulátory jakobínství není třeba hledat: byli to lidé jako Brisot, Danton a Robespierre – jenže všichni tito manipulátoři byli zároveň sami manipulováni svým společenským zázemím. (pokračování příště)
Daniel Kroupa je filosof a vysokoškolský pedagog, signatář Charty 77 a někdejší poslanec a senátor, přednáší na Filozofické fakultě UJEP v Ústí nad Labem.
