Zrod ideologie z ducha revoluce (3.): Jak fikce „lidu“ nahradila reálnou společnost

Poprava francouzského krále Ludvíka XVI. v Paříži roku 1793 (anonymní dílo / wikimedia commons / public domain)

Poprava francouzského krále Ludvíka XVI. v Paříži roku 1793 | FOTO: anonymní dílo / wikimedia commons / public domain

Není zde naším cílem vykládat dějiny Velké francouzské revoluce, ale tyto historické okolnosti bylo třeba připomenout pro pochopení zrodu revoluční ideologie. Jejím hlavním obsahem je vize suverenity lidu, jíž se v této souvislosti mínila přímá demokracie. V první fázi revoluce převažovalo pojetí zastupitelské demokracie. Činnost parlamentu obecně přináší tříbení názorů v debatách na plénu i v kuloárech, většinové hlasování třídí lidi do názorových skupin a ty se konstituují do politických klubů, které potom hledají oporu ve společnosti.

Také v Národním shromáždění se politické spektrum diferencovalo a jednotlivé kluby oporu ve společnosti skutečně nacházely. Když provedlo ústavní reformu, která, jak se ukázalo, neměla dlouhého trvání (a každé další shromáždění psalo ústavu novou), byly vypsány volby, jichž se ovšem na návrh revolučních radikálů již nemohli zúčastnit jeho stávající členové. Umírněnou složku revoluce se tím podařilo zcela eliminovat.

Zasedání Generálních stavů ve Versailles (5. května 1789) (Wikimedia Commons / Public Domain)

Volby do Zákonodárného shromáždění již byly plně v režii těchto revolučních aktivistů, kteří manipulacemi a zastrašováním dosáhli toho, že do parlamentu byli zvoleni převážně jejich kandidáti. V každých následujících volbách pak nastupovali radikálnější zastupitelé, kteří s sebou přinášeli utopičtější představu budoucího společenského řádu. Založení nového a stabilního politického řádu, k němuž dospěla americká revoluce, se ve Francii nekonalo.

O rostoucí radikalizaci napovídalo samo profesní složení zákonodárného shromáždění. Taine uvádí, že ze 745 členů Zákonodárného shromáždění je „400 advokátů většinou vzatých z posledních řad soudní síně, asi dvacet ústavních kněží, právě tolik básníků a literátů nepříliš proslulých…, skoro všichni vyškoleni v klubech a lidových schůzích“. Atmosféra „myslitelských sdružení“ se tak rozšířila na celou společnost a svůj typický výraz nalezla v jakobínství. Proč se však v tomto prostředí dostávaly do popředí pouze určité profese? Odpověď je nasnadě: revoluční ideologie je přece charakterizována určitým jazykem, a tak mají největší výhodu ti, kdo si jej snadno dokážou osvojit.

Banner Nová Orientace

Vítězné, „francouzské“ pojetí demokracie se opíralo o koncepci suverenity lidu, který přímo vládne sám sobě a jehož pravomoc je nepřenosná. „Lid je suverénem, vláda je jeho dílem a jeho vlastnictvím, veřejní úředníci jsou jeho zřízenci. Lid může, když se mu zlíbí, změnit svou vládu a odvolat své plnomocníky,“ říká se v jakobínském prohlášení práv, které přečetl Robespierre 23. dubna 1793. Je to pojetí, které zvítězilo v Zákonodárném shromáždění i v Konventu. Podle Fureta tato „ideologie čisté demokracie“ je rubem tohoto poněkud zoufalého výkladu: je to systém fiktivní transcendence, vytvořený za cenu imaginárních rovnítek, jimiž je nejprve lid ztotožněn s míněním klubů, kluby s míněním těch, kdo jsou jejich vůdci, a nakonec vůdci s republikou. Rodí se zde jakási fiktivní společnost, jejímž vrcholem a pomstou je teror. Pomocí této fikce se dostal do čela revoluce Robespierre a jeho pozdější pád pak je možné pochopit jako pomstu společnosti reálné.

Ruský tyran a válečný zločinec V. V. Putin  (Týdeník FORUM / Pavel Beneš / se svolením autora)

Mluví-li se zde stále o suverenitě lidu a o vůli lidu, je nutné připomenout fatální mnohoznačnost pojmu „lid“, s níž se setkáváme od antiky po dnešek. V období francouzské revoluce se tato mnohoznačnost promítala i do utváření revoluční ideologie. V nejširším smyslu znamenal „lid“ celý národ (to slovo ovšem bylo tehdy ještě nedotčeno romantickým nacionalismem), a tedy zahrnoval prostě všechny lidi.

K lidu ve druhém smyslu se nepočítali ti, kdo se nad „lid“ povyšovali svými privilegii, tedy především šlechta a církevní hierarchie. Aristokraté byli již na začátku revoluce prohlášeni za nepřátele lidu, a tak se za lid uskutečňující revoluci považoval zbytek společnosti: třetí stav. Název lid si však mohli právem osobovat také ti, kdo byli pro svou chudobu vyloučeni z vyšší společnosti. Francouzské Národní shromáždění tím, že stanovilo povinný majetkový census pro zapsání do volebních seznamů, vyloučilo tento „lid“ z politického života.

Radikálním revolucionářům, zejména jakobínům, tato okolnost posloužila ve dvojím ohledu: k útoku na legitimitu shromáždění (včetně jeho zákonů) a k tomu, aby tento „lid“ získali na svou stranu. Ve chvíli, kdy se jakobíni a jejich vůdci stali mluvčími tohoto „lidu“, (tedy těmi, kdo vyjadřují jeho vůli), byl každý, kdo jejich moc skutečně či domněle ohrožoval, nepřítelem „lidu“. Poslední skupinou „lidu“ byl aktuální pouliční dav, někdy spontánní, jindy organizovaný. Za lid se tak označovali zvláště sansculoti a kdejaké další skupiny výtržníků a násilníků, jejichž řádění jakobíni ospravedlňovali jako projev „vůle lidu“ nadřazené jakékoli politické reprezentaci. Vždyť lid jakožto suverén má právo si kdykoli vzít vládu zpět do vlastních rukou; jen on rozhoduje o tom, který zákon platí a na jak dlouho, a tedy i o tom, co je zločinem a co není.

Tak Robespierre omlouval selské bouře, ospravedlňoval vzpoury ze Soissons, Nancy, Avignonu apod. Desmoulins takové vraždění nejen omlouval, ale dokonce k dalšímu pobízel. A na základě čeho? Pouliční dav byl prostě ztotožněn s lidem-suverénem, kterého známe ze Společenské smlouvy – a ten opravdu může všechno. Sami aktéři násilností pak pochopitelně své činnosti rovněž rozuměli jako výkonu vůle lidu. Taková ztotožnění jsou právě příznačným rysem ideologického uvažování.

Boris Johnson a Volodymyr Zelenskyj v Kyjevě 9. dubna 2022 (President of Ukraine / Wikimedia Commons / CC BY-SA 1.0)

Shrneme-li to, můžeme říci, že osvícenská racionalistická filosofie zejména rousseauovské učení o společenské smlouvě, nedělitelné suverenitě lidu a z ní plynoucí přímé demokracii vytvořila myšlenkové zázemí, z něhož se v myslitelských sdruženích a v jejich sociální praxi v zárodečné podobě zformovala revoluční ideologie. Své uplatnění a rozvinutí získala díky rozpadu tradiční společenské korporativní struktury a její legitimity.

Díky náhlému uvolnění cenzury a díky volební kampani si tuto doktrínu osvojila politicky aktivní část třetího stavu. Politická parlamentní a klubová praxe přispěla k radikalizaci doktríny a k její další socializaci. Ta byla spojena s násilným ovlivňováním politického procesu a tím k posilování radikálních politických sil, zejména jakobínů, kteří posléze nastolili vládu teroru, ospravedlňovanou ideologií suverenity lidu a přímé demokracie.

Ve chvíli, kdy teror hrozil pohltit samotné jádro revoluce, byl odstraněn vůdce a revoluce zmražena nástupem direktoria. Pokusy o další radikalizaci revoluční ideologie nastolením rovnosti majetkové byly mocensky potlačeny a následoval postupný rozpad, jemuž nakonec zabránil nástup Napoleonovy vojenské diktatury, vojenské expanze a návrat hierarchických pořádků.

Totalitní rysy revoluční ideologie vyrostly z ustavení a z ospravedlnění fikce „lidu“ jako absolutní, ničím neomezené moci, ve ztotožnění této fikce s částí reálné společnosti, jíž byl proto přiznán absolutní mocenský nárok nejen vůči těm, kdo dosud vládli, ale vůči celé společnosti. Dále byli logicky ustaveni znalci doktríny jako jediní mluvčí „lidu“, oprávnění jeho jménem vykonávat jeho vůli. Ta spočívala především v likvidaci protivníka, který byl další fikcí, totiž zrádné aristokracie. S ní pak mohl být ztotožněn každý, a to na základě pouhého označení za podezřelého.

Podpisový stánek pro prezidentskou kandidaturu Tomáše Zimy najdeme i na pražských Vinohradech (18. 7. 2022) (Petr Hlaváček / FORUM 24)

Ve stejné míře, v níž je tato moc „lidu“ považována za absolutní dobro, představoval protivník absolutní zlo, a byly proto ospravedlněny jakékoli prostředky k jeho likvidaci: teror se tak stal nedílnou součástí výkonu moci. Nastolení nového režimu, v rozporu s ideologickou vizí, vedlo k reálnému zhoršení politických, hospodářských i sociálních poměrů, to však bylo možno vysvětlit jako dílo protivníka a zdůvodnit tím nutnost další eskalace teroru.

Průběh revoluce podle našeho mínění nebyl veden žádnou historickou nutností a spočíval v řadě nahodilých událostí. Z toho, že ve zpětném a zpředmětňujícím pohledu jsme schopni v řetězu těchto událostí nacházet logický vývoj, nijak neplyne, že se na křižovatkách revolučního dění nemohli aktéři rozhodnout jinak a změnit zcela běh dějin.

Mnohé z výsledků revolučních změn se staly součástí moderního světa ve zlém, ale i v dobrém. Z historického odstupu se také ukázalo, jak některé revoluční činy vedly ke zcela opačným výsledkům, než bylo jejich záměrem. Ve srovnání s režimy, které následovaly, se onen starý absolutismus Ludvíka XVI. jevil jako umírněný. Revoluce z Francie učinila byrokratický a centralistický stát, jaký si předtím nikdo nedovedl ani představit. Obrovské majetkové přesuny vytvořily vrstvu, která v nadcházejícím století měla sehrát rozhodující roli. Vzorec ideologického způsobu uvažování je jedním z nejtemnějších odkazů, které nám Velká francouzská revoluce zanechala.

Daniel Kroupa je filosof a vysokoškolský pedagog, signatář Charty 77 a někdejší poslanec a senátor, přednáší na Filozofické fakultě UJEP v Ústí nad Labem.

Líbí se vám tento článek? Prosíme, podpořte nezávislou žurnalistiku

Smyslem Svobodného fóra a deníku FORUM 24 je přispívat ke kontrole politické i ekonomické moci a bránit svobodné prostředí v České republice.

Abychom pro Vás mohli nadále pracovat, potřebujeme nutně Vaši pomoc. Jsme vděčni za každý, i malý finanční příspěvek. Váš finanční dar můžete zaslat na tento sbírkový účet: 4095439339/0800

Prosíme, informujte nás o Vašich finančních darech na mailu [email protected]