Snahu omezit vliv „politiků“ na média vyvíjejí intelektuálové inspirovaní Václavem Havlem už od druhé poloviny devadesátých let. Podnítil je zejména humpolácký pokus Miloše Zemana a Václava Klause o zplanýrování České televize z Vánoc roku 2000. Nejnovější návrh novely Zákona o České televizi a Zákona o Českém rozhlase je vlastně pokusem o realizaci toho, o co usilovali už na přelomu tisíciletí: vyrvat veřejnoprávní média ze spárů „politiků“ a svěřit je „občanské společnosti“, tj. sami sobě.

Návrh se zrodil v iniciativě Svobodu médiím („platforma pro nezávislost a pluralitu sdělovacích prostředků“). Teze zákona byly zveřejněny někdy v polovině letošního září, o koncepci se však hovořilo už několik měsíců předtím. Návrh hned podpořily mj. iniciativy Vraťte nám stát, Rekonstrukce státu, Listopad ještě neskončil, Podhradí, Veřejnost proti korupci.

Spiritus movens celé akce je zjevně bývalá náměstkyně Babišem ovládaného ministerstva spravedlnosti Hana Marvanová, která se angažuje jak v iniciativě Svobodu médiím, tak v iniciativách Vraťte nám stát a Veřejnost proti korupci. Je pouze neoficiální hlavou tohoto tažení proti politice, na oficiální předsedy atp. si tu nehrají – opovrhují nejspíš všemi starými zkostnatělými strukturami. Nějak (zatím není přesně popsáno, jak) vzniklo paragrafované znění novely, pod nějž „se sbíraly“ podpisy poslanců. Nakonec návrh formálně podala skupina patnácti poslanců napříč politickým spektrem v čele s Babišovým expertem na média Martinem Komárkem. Návrh byl ve sněmovně předložen předminulý týden.

[ctete]11099[/ctete]

Privatizace veřejné služby bez odpovědnosti

Podstatou návrhu (když pomineme drobné dílčí změny) je nové vymezení orgánů pro kontrolu České televize a změna způsobu, jímž se vybírají členové mediálních rad.

Doposud existovaly Rady ČT a ČRo. Měly 15 a 9 členů, které volila a odvolávala Poslanecká sněmovna PČR podle návrhů, podávaných organizacemi a sdruženími „představujícími zájmy kulturní, regionální, sociální, odborné, zaměstnavatelské, náboženské, vzdělávací, vědecké, ekologické a národnostní“, a to tak, aby byly zastoupeny „významné regionální, politické, sociální a kulturní názorové proudy“. Volební období bylo 6 let, přičemž třetina členů se obměňovala po dvou letech (podobně jako je tomu v Senátu PČR). Každý mohl být zvolen nanejvýš dvakrát po sobě.

Nynější úprava chce dosáhnout toho, aby organizace a sdružení mohly nominovat své členy do rad přímo a bez politické kontroly. V příloze zákona je vyjmenováno 22 organizací, které navrhují každá po jednom kandidátovi. Právo navrhnout kandidáta mají i politické strany a hnutí zastoupené ve Sněmovně. Předseda Senátu PČR pak už jen zkontroluje, zda navržení odpovídají požadavkům na členy rady. Pokud ano, jmenuje je, neplatné návrhy vrátí příslušné organizaci, která má pak možnost chybu napravit. Volební období je 6 let, možnost jednoho znovuzvolení zůstává, volba po třetinách odpadá.

Jako nový orgán je zřízena pětičlenná správní rada. Jejím úkolem je „přispívat k naplňování úkolů veřejné služby v oblasti televizního vysílání, schvalovat zásadní rozhodnutí týkající se hospodaření České televize (respektive ČRo – pozn. bd) a kontrolovat hospodaření České televize (ČRo), zejména sledovat, jda jsou finanční zdroje a majetek ČT (ČRo) účelně a hospodárně využívány podle schváleného rozpočtu ČT (ČRo) v souladu s právními předpisy a požadavky práva EU“.

[ctete]43080[/ctete]

Členové rady musí mít odborné předpoklady, tedy vzdělání a praxi. Návrhy „se předkládají“ (samy?), radní volí Rada České televize, případně Rada Českého rozhlasu. Správní rada navrhuje rozpočet, schvaluje zásadní rozhodnutí ředitele. Správní rada ani její členové nesmějí přímo zasahovat do výroby a vysílání pořadů (nepřímo tedy mohou). Členové správní rady jsou voleni na 6 let s možností jednoho následného znovuzvolení.

Tak tedy vypadá v základních rysech novela, o níž je řeč.

Destrukce parlamentní demokracie ve jménu pohrdání politikou

Česká republika je parlamentní demokracií a svoboda projevu je zaručena v ústavní Listině základních práv a svobod. Smyslem a posláním politiky je zajišťovat spravedlivé vyrovnávání zájmů a konfliktů ve společnosti. Je logické, že parlament (v našem případě Poslanecká sněmovna PČR) je povolán zaručovat prostor pro svobodu projevu, zejména ve veřejnoprávních médiích. Tedy Poslanecká sněmovna PČR jako kolektivní orgán, v němž je legitimně, svobodnými volbami, zhmotněna politická pluralita ve společnosti.

Parlament jako kolektivní orgán je neskonale víc než „politické strany“ a tahle kompetence mu přísluší docela logicky, daleko víc, než uměle vytvořenému „společenství“ institucí, které ani samy o sobě, ani v celku žádnou takhle podloženou legitimitu ani kompetenci nemají.

[ctete]42584[/ctete]

Doposavad organizace a instituce toho druhu, jako je oněch 22 uvedených v příloze zákona, měly právo navrhovat, Poslanecká sněmovna pak měla právo z návrhů zvolit členy Rady ČT a ČRo. Teď organizace, jejichž reprezentativnost je daleko nejistější než reprezentativnost parlamentu a jejichž pověst je leckdy problematická až pochybná (ČMKOS), mají diktovat své „zástupce“ do mediálních rad natvrdo.

Jmenování rad je politický akt a zde se vyjímá z jakékoli politické kontroly. A politické strany se kladou na roveň organizacím někdy patrně úctyhodným (Národní rada osob se zdravotním postižením, Česká lékařská společnost), ale i tehdy zaměřeným jen na malou část společnosti (v politických stranách mohou být nepostižení lidé i invalidé, lékaři i lidé jiných profesí).

Pozoruhodné je rovněž to, že mezi vyjmenovanými organizacemi nejsou uvedeny ani Svobodu médiím, ani Vraťte nám stát, ani Rekonstrukce státu, ani Podhradí atp. Jistě, jejich vážnost u veřejnosti je malá už proto, že je mnoho lidí nezná. Poroto se navrhovatelé zaštítili takovými, které jsou všeobecně známé a navíc odpovídají kýčovité představě o úctyhodnosti (Akademie věd, Česká lékařská společnost, Hospodářská komora, Svaz měst a obcí atp.). Je to lehce vypočítavý cynismus.

Návrh novely zákona proto znamená destrukci parlamentní demokracie, nikoli první od roku 2013. Je výrazem hlubokého pohrdání politikou a politiky, stojí na přesvědčení, že politika je něco pochybného a podezřelého, co musí být od začátku do konce přísně střeženo – jenže někým, jehož oprávnění je o hodně pochybnější než například oprávnění Poslanecké sněmovny. Pro pořádek upozorňuji, že tady nejde o to, kdo má rozhodovat, co se v elektronických médiích smí a nesmí říkat, ale jen o to, kdo je kompetentní k tomu, aby ovlivňoval složení rad veřejnoprávních médií.

Jde o omezení demokratických politických mechanismů (které stojí na přesvědčení, že lidé jsou si před Bohem a před zákonem rovni) na úkor nedefinované libovůle. Tato nedefinovanost může sice na první pohled vzbuzovat dojem větší demokratičnosti (početnější, přímo jmenované rady), ale ve skutečnosti bude znamenat jen chaos, který se ovšem během krátké doby vzhledem k tomu, jak bude snadno manipulovatelný, změní v pořádek jako řemen.

To, co navrhuje JUDr. Marvanová a další, v něčem (samozřejmě jen v něčem) připomíná úpravu Národní fronty po roce 1948. Národní fronta byla na počátku ještě svým způsobem vládní koalice (opozice ovšem neexistovala). Po únorovém puči do ní komunisté nacpali nejrůznější instituce na způsob těch dvaadvaceti, co jsou v návrhu novely zákona o ČT a ČRo (ROH, Svaz žen, ČSM atd.). Důsledkem nebyla větší demokratičnost, ale snadnější manipulovatelnost tohoto obludného potěmkinského útvaru. Rozdíl je v tomto našem případě hlavně v tom, že k úpravě dochází takříkajíc ještě před Únorem.

Také srovnávání zdejší zákonné úpravy s úpravou ve Spolkové republice Německo je nemístné: Německo je veliký spolkový stát se značnou autonomií jeho složek a s velkou demokratickou tradicí. Není přitom dobré např. zapomínat, že nacismus byla pouhá epizoda – sice mimořádně krvavá a odpudivá a se strašným dopadem na celou Evropu – a že toto období trvalo od začátku do konce pouhých dvanáct let. Naproti tomu naše země byla skoro půlstoletí součástí zaostalého a krutého ruského komunistického impéria a duchovní a hmotná devastace společnosti je nesrovnatelně horší. Srovnávat české organizace a instituce ze seznamu, jenž je přílohou obou novel, s obdobnými institucemi a organizacemi v Německu je proto nemístné. Nemají stejný fundament. Například postkomunistické organizace typu ČMKOS jsou v Německu nemyslitelné.

A konečně: Zřízení pětičlenné „správní rady“ neznamená nic jiného, než že ředitelé ČT a ČRo a managementy obou institucí, už tak bezmocní a ustrašení, budou postaveni pod kuratelu, která dosti výrazně omezí jejich rozhodovací kompetence. Výsledkem bude, že ČT ani ČRo nebudou v Nových pořádcích dělat neplechu – ovšem za cenu toho, že budou o hodně hůř fungovat.

Babišovi užiteční spojenci

Na závěr je třeba položit si otázku účelovosti těchto změn a ptát se: cui bono.

K úpravám má dojít ve velmi citlivou dobu (necelý rok před volbami do Poslanecké sněmovny, které budou mít rozhodující význam) a ve velmi citlivé oblasti (veřejnoprávní média).

Východiskem je revoluční ideologie o nedostatečnosti „buržoazní“ stranické politiky (viz Václav Havel, Moc bezmocných), která má být buď nahrazena, nebo aspoň doplněna spontánně vytvořenými uskupeními s lídry nadanými přirozenou autoritou (tzv. občanská společnost). Jedno takové revoluční uskupení, mimořádně mohutné, u nás ovšem v posledních letech vzniklo: Je jím Babišovo hnutí ANO s prostinkou programovou tezí: čtvrtstoletí nám vládli politici, kteří nemakali a kradli, teď přicházíme my, obyčejní lidé, abychom udělali pořádek. Jak vidno, tentokrát žádný Heidegger.

Je pozoruhodné, že datace (čtvrtstoletí zpět) sahá do chvíle, kdy v demokratických volbách přišli lidé z Havlova okruhu o většinu politické moci: Od té doby se jim už nikdy nepodařilo se v takové šíři politicky uplatnit. Politické útvary, které byli pak schopni utvořit, byly krátkodeché (Občanské hnutí, ODA, Unie svobody), mediální platformy (Hospodářské noviny, Respekt, dnes ještě Aktuálně.cz) měly sice vždycky slušnou reputaci, ale poměrně omezený dosah. Navíc smrtí Václava Havla před pěti lety přišli tito lidé o svého guru.

Teď se tedy rýsuje nová symbióza s velikým a silným politickým hnutím v čele se silnou osobností, symbióza zatím skrytá (někdejší bojovníci s totalitou se za svého spojence tak trochu stydí), ale zato, jak se zdá, velmi funkční.

Při tom, jak „se sbíraly“ podpisy poslanců pod návrh novely, se ukázalo, či vlastně spíš potvrdilo, že úprava má podporu Babišova mediálního šéfexperta Martina Komárka. Dal ji veřejně najevo už dřív, psal jsem tu o tom. Mezi patnácti navrhovateli jsou čtyři poslanci Babišova ANO, tři z KDU-ČSL (včetně někdejšího polistopadového aktivisty Občanského fóra Ivana Gabala), tři za „dobíhající“ předvolební koalici TOP 09–STAN (včetně čestného předsedy TOP 09 Karla Schwarzenberga a čelného představitele STAN Petra Gazdíka; je těžké se zbavit dojmu, že současné vedení TOP 09 zůstalo jaksi stranou), dva za Úsvit, jeden nezařazený. Pozoruhodná je účast ČSSD: Marie Benešová a Jaroslav Zavadil jsou všechno jen ne stoupenci současného předsedy Sobotky, takže reprezentativnost je podobná jako v případě poslanců TOP 09–STAN. Ostatně, moc by mne zajímalo, jak se k „poslanecké“ iniciativě staví vedení KDU-ČSL. Řekl bych, že je docela rádo, že se k ní nemusí vyjadřovat.

[ctete]11982[/ctete]

Přesto se tu vytvořil mohutný neformální blok: Zahrnuje Andreje Babiše a jeho ANO, někdejší Havlovu suitu a přidružené iniciativy „občanské společnosti“ a bakalovská média a má zatím nejasně definovanou podporu v Poslanecké sněmovně napříč politickým spektrem.

Aby to nevypadalo hloupě, Babiše teď bývalí disidenti často okázale kritizují. Panu Babišovi ta kritika minimálně až tolik nevadí (tvrdit, že je všechno domluvené, ovšem nelze – nejsou důkazy). Jsou to pro něj nyní užiteční spojenci (V. I. Lenin užíval kdysi malounko jiný výraz) a je si právem jistý svou obrovitou mocenskou, ekonomickou a mediální převahou nepolitického politika, jenž ke svému vítězství nad demokracií zdatně používá prostředky, které mu bezbranná a napůl zbouraná česká demokracie chtě nechtě poskytuje. A to, o co v této dílčí, ale významné bitvě jde, je ovládnutí veřejnoprávních médií tak, aby byla k dispozici po celou dobu předvolební kampaně.

[ctete]11310[/ctete]

Celý nástup dělá dojem dobře organizované ofenzívy: Nejprve demonstrace na Staroměstském náměstí (organizátoři KDU-ČSL a STAN s pomocí prezidentského kandidáta Horáčka), pak lidová veselice na Václavském náměstí 17. listopadu (Vraťte nám stát a přidružené iniciativy „občanské společnosti“) a vzápětí vyhlášení frontálního útoku na veřejnoprávní média.

Mezinárodní kulisa této bitvy je víceméně neradostná: Jádro Evropy je v rozkladu, turecká zábrana dalšímu proudu imigrantů se může co nevidět zhroutit. USA jsou zaneprázdněny náročným střídáním prezidentů. Vladimir Putin čeká na svou příležitost.

Je zjevné, že si své problémy s demokracií musíme řešit vlastními silami, že nám s tím nikdo dvakrát moc nepomůže. O to potřebnější je, abychom se snažili sami.

(Mezititulky redakce SF)

Další články Bohumila Doležala si můžete přečíst v jeho internetovém politickém zápisníku Události.