Komentáře a názory k volbě nových členů Rady České televize názorně ukazují, že prezidentsko-vládní názorový mainstream se rozprostírá napříč mediální krajinou v nebývalé šíři. Od Parlamentních listů a Sputniku až po Echo a Reflex. Zatímco v pařeništi dezinformační proruské scény jsme na oslavu konzervativní katoličky Hany Lipovské celkem zvyklí, tak u její obrany z pera Jiřího Peňáse na Echu 24 se musíme přece jen zastavit.
Peňás má vytříbený styl. Mluví k nám z jakési vyvýšené intelektuální pozice, takže s pobaveným nadhledem a téměř žoviálně komentuje naše imbecilní hemžení. Styl, kterým mu v obraně Lipovské sekunduje Oldřich Tichý v Reflexu, je oproti tomu celkem vzato primitivní a byla by škoda s ním ztrácet čas.
Od Peňáse jsme se dozvěděli, že zkazky o konci demokracie jsou přepjaté, neboť devětadvacetiletá katolička přece demokracii rozhodně neohrožuje. A koneckonců tu pořád někdo dělá jenom zbytečný virvál. Třeba Tomáš Halík, když napsal, že se za kruhy v katolické církvi, které Lipovskou do rady vyslaly, stydí. Peňás také upřímně nechápe, co je vedle Lipovské špatného třeba na Stanislavu Křečkovi, kolem jehož zvolení ombudsmanem probíhala taky jakási vzrušená debata. Přitom ten člověk si přece jenom „myslí něco jiného“.
Nechme promluvit samotného Peňáse: „Člověk, který se do této emocionální vlny pobouření nějak nemůže dostat, udiveně zvedá obočí a ptá se, jestli opravdu je tedy česká demokracie tak slabá, že ji může ohrozit jedna mladá žena s dosti introvertním výrazem.“ A v tomto modu zvednutého obočí plyne článek až po intelektuální provokaci, kdy Peňás zvolá: „Je suis Lipovská.“ Blahopřejeme. Tak upřímné vyznání jsme snad ani nečekali.
Peňás pozoruhodným způsobem odignoroval podstatu celé kauzy s Radou České televize. Že totiž došlo k nestoudné demonstraci moci, což je v záležitosti veřejnoprávního média nepřijatelné, a ke změně v poměru sil, kde rozdělujícím kritériem je vztah k základním hodnotám demokratické Evropy, k právnímu státu a politické pluralitě. A také vztah vůči mocenské koncepci Vladimira Putina. Ale to je asi pro Jiřího Peňáse jistě přehánění, protože podle něj tu žádný zvláštní problém s demokracií a svobodou vlastně vůbec nemáme, natož s Ruskem.
Na současném prezidentsko-vládním mainstreamu je mnoho prvků velmi pozoruhodných. Kupříkladu ta nečekaná blízkost personálních preferencí nových konzervativců s postoji komunistické strany. Trojice nových radních České televize parádně vystihuje koalici vůdcovsky koncipované strany ANO 2011, KSČM, Okamurovy SPD a potažmo Trikolóry, což jsou všechno síly blízké srdci Miloše Zemana a zároveň jsou jeho nástrojem pomsty liberálním demokratům.
Proto se této koalici také líbí Lipovská. Příbuznost antievropské orientace nových konzervativců s antievropskými stanovisky KSČM je třeba brát velmi vážně. Jedná se bohužel o proud, který dnes patří k současnému názorovému mainstreamu. Zvláštní koalice konzervativních zastánců komunistického režimu s nejkonzervativnějšími katolíky má svoji hlubokou logiku a je mimochodem odrazem sovětsko-pravoslavné ideologie současné vlády v Rusku, kde rovněž došlo k novému sblížení trůnu s oltářem. Právě proto mohl Zemanův mluvčí Jiří Ovčáček, jinak názorový souputník Hany Lipovské, vykonat svoji pouť z komunistických Haló novin až do lůna církve. Dalším podobným katolíkem je třeba bývalý tajemník Václava Klause Petr Hájek, který provozuje patologický dezinformační web Protiproud. Konzervativci a katolíci jsou v prezidentském a Babišově táboře stále početnější. O takovém úspěchu bizarního spojení víry se státní mocí se nesnilo ani Josefu Plojharovi.
Proč se tu vlastně roztrhl pytel s údajnými konzervativci a co vlastně hodlají konzervovat? Jejich konzervativní guru Vladimir Putin konzervuje vládu KGB a mentální struktury Sovětského svazu. Viktor Orbán zase konzervuje myšlenku velkého Maďarska, které nepotřebuje pluralitu v parlamentu. A Andrej Babiš ho za to obdivuje. Také Jarosław Kaczyński v Polsku konzervuje zejména silnou roli státu. Vláda pevné ruky je to, co teď na Východě frčí.
Mimochodem, novým konzervativcům, kteří opravdu mají jen máloco společného s Rogerem Scrutonem nebo Edmundem Burkem, oligarcha Andrej Babiš příliš nevadí. On je také svým způsobem konzervativec, protože konzervuje silnou státní moc, zejména tu svoji, a také struktury Státní bezpečnosti, a brání nás navíc před migranty a sluníčkáři.
K myšlenkové výbavě konzervativního intelektuála u nás na Východě patří pohrdání Bruselem, humanistickou tradicí Západu, občanskými aktivisty a jakýmisi blíže neurčenými neomarxisty a progresivisty, kteří jsou nejspíš všichni teplí jako rozpálená žehlička. Konzervativní hodnoty svobodného podnikání, soukromého vlastnictví nebo vlády zákona pro ně nemají zdaleka takovou cenu jako neurčitá směsice národní identity, jadrného buranismu a údajných a velmi vágních křesťanských hodnot, které se dají snadno zaměnit za tradice Čornej sotni. To je zhruba ten konzervatismus, který nám zde vesele bují a který se právě dostal z rozhodnutí vládních stran a komunistické strany či Okamurovy SPD do Rady České televize.
Když Jiří Peňás říká „je suis Lipovská“ a pobaveně zesměšňuje lidi, kteří jsou z tohoto vývoje lehce zděšení, tak se tím hlásí k tomu typu našeho konzervatismu, který konzervuje tak akorát teplo mrvy našeho postkomunistického chléva. S křesťanstvím nebo s anglosaským konzervatismem to nemá nic společného.
