Bývalý disident, polistopadový ministr obrany, diplomat a překladatel Luboš Dobrovský odmítl převzít Cenu Bezpečnostní rady státu, jejíž udělení mu v dopise oznámil premiér v demisi Andrej Babiš a kterou mu měl nakonec předat ministr zahraničí v demisi Martin Stropnický. Tématu se ve svém textu pro internetový časopis Bubínek Revolveru věnuje publicista Adam Drda.

V odpovědi „inženýru Babišovi“ Dobrovský napsal: „Neumím si představit, že bych měl toto pro mě vzácné ocenění převzít z ruky člověka, jehož si nevážím, tedy z vaší ruky. Z ruky člověka nemužného, který odmítá respektovat soudní rozsudek, jímž je potvrzeno jeho udavačství z doby, kdy byli moji přátelé vězněni režimem, jemuž jste sloužil. Z ruky muže, který nemá úctu k postavení, jež zaujímá, a odmítá se vzdát své politické funkce až do doby, kdy soud rozhodne o jeho vině či nevině v případu podezření z finančního podvodu. Pociťuji, pane inženýre Babiši, vaše útoky na právní podstatu českého státu jako vážnou bezpečnostní hrozbu. Bylo by tedy zcela paradoxní dostávat cenu za posilování bezpečnosti státu od někoho, o němž jsem přesvědčen, že tuto bezpečnost oslabuje.“

Luboš Dobrovský se zachoval jako slušný člověk a postupoval také elegantně a chytře: žádné kličkování a uhýbání a naopak ani žádné sebepropagační divadlo, nýbrž rázné odmítnutí a jasná, stručná argumentace, daná na vědomí masmédiím, neboť udělení státní ceny je veřejná záležitost.

Jak to u nás nechodí

Takový postoj a jeho artikulace jsou dnes důležité v mnoha směrech, především proto, že by měly být zvláště u příslušníka národní elity zcela samozřejmé: nevážím-li si někoho, přinejmenším se s ním nepaktuju, a představuje-li ta osoba podle mne něco nebezpečného, veřejně to řeknu. U nás to tak bohužel obvykle nechodí.

Každý musí dávno znát Babišovu aparátnickou normalizační minulost, každý ví, že se Babiš ke své někdejší spolupráci s StB nestaví zpříma, každý soudný člověk musí vidět, že kauzy Čapí hnízdo a dluhopisy by ve standardních podmínkách dávno vedly k politikově rezignaci, že Babišovo hnutí ANO není běžná politická strana, že jeho obří mediálně-ekonomicko-politický konglomerát postupně likviduje českou demokracii, že hlavním smyslem Babišových tiskovin je služba majiteli a vytváření mlhy nad močálem.

A přesto se za několik let od inženýrova nástupu našlo jen velmi málo osobností veřejného života, jež by z toho dokázaly vyvozovat důsledky, přinejmenším při vhodné příležitosti vystoupit a prohlásit: s tímhle nechci mít nic společného z těch a těch důvodů.

Naopak, svým mlčením nebo přímou spoluprací rozmanité osobnosti Babišovi často pomáhají (viz třeba můj starší příspěvek pro Bubínek Revolveru Babišovi chartisté).

Aparát pro Babišovy záměry

Před pár dny vyvolala mediální rozruch drobná událost: Poslanecká sněmovna navrhla prezidentovi, aby vyznamenal Medailí Za zásluhy někdejšího normalizačního kulturtrégra, šéfredaktora Kmene, podle dostupných zdrojů též milicionáře a také zasloužilého umělce a volebního kandidáta za KSČM Karla Sýse.

[ctete postid=“198863″ title=“Luboš Dobrovský odmítl převzít cenu z rukou Andreje Babiše obviněného z podvodu. Napsal mu dopis“ image=“http://forum24.cz/wp-content/uploads/2018/05/ccc-9-385×230.jpg“ excerpt=“Andrej Babiš naráží stále častěji na odpor významných českých osobností. “ permalink=“http://forum24.cz/lubos-dobrovsky-odmitl-prevzit-cenu-z-rukou-andreje-babise-obvineneho-z-podvodu-napsal-mu-dopis/“]198863[/ctete]

Kdekdo se pozastavil nad tím, že pro návrh hlasovala podstatná část klubu Pirátů. Avšak téměř nikoho už nevzrušilo, že Sýse podpořila i většina poslanců Babišova hnutí ANO. Bere se to jako samozřejmost a dělá se jakoby nic.

Celá ta odpudivá strana vznikla uměle, coby aparát k prosazování Babišových záměrů, spojuje se s tím nejhorším, co vedle ní v české politice existuje, tvoří ji a pracují pro ni nesebevědomí a nevzdělaní lidé, (a) lidé bez charakteru a bez zásad.

Je to už roky zřejmé – podpora Sýsovi představuje pouze nepatrnou, byť výmluvnou ukázku, koneckonců je to i malý dárek pro KSČM.

Letos v únoru oceňoval Babišův ministr kultury Ilja Šmíd „rytíře a dámy“ české kultury. I v tomto případě šlo o státní ceny, přišli si je převzít dramatička Helena Albertová, historička a spisovatelka Zora Dvořáková, spisovatel Jáchym Topol, pomocný biskup pražský Václav Malý, Veronika Reynková jako zástupkyně básníka Bohuslava Reynka, jemuž bylo ocenění uděleno in memoriam a další (viz zde).

Od všech jmenovaných by se přitom dala očekávat elementární soudnost a zodpovědnost. Jáchym Topol, mnohokrát vyfotografovaný s panem ministrem za hnutí ANO, při té příležitosti sdělil: „Ta cena je obrovská, je to obrovský závazek. Musím myslet na to, že ti rytíři, které máme v hlavě, z období romantismu, byli ušlechtilí a úžasní“ (viz zde).

Nejde jen o to, že když si čtenář porovná Dobrovského jasná slova s citovaným plácáním, pociťuje trapnost. Důležitější je, že ono srovnání ukazuje praktickou rovinu celé věci: že totiž spustit se s Babišem a jeho politiky znamená dobrovolně vstoupit do situace, v níž se stávám zneužitelným.

Že konkrétně v tomto případě může ocenění z rukou Babišova ministra posloužit a taky slouží jako rouška či protiváha k velmi nepěkným věcem, třeba k nominaci pana Sýse.

Aby to bylo ještě o něco výraznější, uděluje ministr kultury tyto státní ceny umělcům „s výrazným podílem na rozvoji duchovních, etických a kulturních hodnot s ohledem na jejich statečné osobní postoje“ (viz zde), a to při příležitosti projektu Mene Tekel, tedy mezinárodního festivalu, který „ve spolupráci s mnoha odbornými a paměťovými institucemi přináší svědectví o protiprávnosti totalitních režimů“.

Vzít si takovou cenu na takové akci a neříct nic k současným poměrům, které kromě jiného symbolizuje relativizace komunistických ničemností, to už skutečně znamená přiložit ruku k dílu při výstavbě Potěmkinovy vesnice.

Nechovat se stejně blátivě

Česká občanská společnost se neobyčejně ráda (sebe)dojímá nad příběhy lidí, kteří si před listopadem 1989 počínali rovně a konzistentně, jinými slovy nekolaborovali s představiteli nedemokratické moci. Ráda oceňuje zásadové chování, avšak často tak činí jen tehdy, je-li bezpečně uzavřeno v minulosti.

Jenomže i když se současnost s totalitou nedá srovnávat, princip je pořád stejný: důslednost a zásadovost jsou na místě i teď a nepředstavují žádnou radikalitu a fanatismus, jak se často tvrdí.

Znamenají, že dokážeme rozlišit dobré od špatného, pojmenovat to špatné a něco konkrétního z toho názoru vyvodit ve veřejném životě.

Jsou situace, a ta současná k nim patří, kdy se člověk nemůže pohybovat v prostoru veřejného života a tvářit se nestranně a nevědoucně: platí to pro intelektuály, umělce, novináře, platí to vlastně bezezbytku pro všechny.

Protože teprve když se to špatné pojmenuje a větší množství lidí dojde ke shodě, je možné pracovat k něčemu lepšímu.

Příklad, který dal zatím jako jeden z nemnohých Luboš Dobrovský, by neměl zapadnout – a věřím, že se tak nestane. Konal ve veřejném zájmu, ale nakonec udělal i něco „pro sebe v dějinách“: jednou bude možné říct, že se v těchto letech nechovali všichni stejně blátivě, že třeba právě Dobrovský byl jiný.

Zdroj: Hlídací pes