Demonstrace na podporu Ukrajiny v Praze na Karlově mostě (22. 1. 2022) FOTO: ČTK/AP/Petr David Josek
FOTO: ČTK/AP/Petr David Josek
Agresivita Ruské federace vůči Ukrajině a tlak na Evropskou unii a Severoatlantickou alianci se Česka jakožto členské země zásadně dotýkají. Zveřejňujeme proto stanovisko Ondřeje Benešíka (KDU-ČSL), který je předsedou výboru pro evropské záležitosti a členem sněmovního zahraničního výboru. Upozorňuje v něm, že Rusko se snaží z bezpečnostní krize kolem Ukrajiny utvořit „velmocenský“ instrument proti Západu reprezentovanému EU a NATO. V této perspektivě má tudíž i Česko své konkrétní domácí úkoly.
V hodnocení krize na ukrajinsko-ruské hranici je třeba se zaměřit i na to, jak aktuální situace ovlivňuje Českou republiku, její bezpečnost a postavení na mezinárodní scéně. Od svého obnovení v roce 1918 byl novodobý český stát bytostně závislý na příznivém mezinárodním kontextu. Proto se jej Československo snažilo velmi aktivně spoluvytvářet. V momentě, kdy se v polovině třicátých let začal tzv. versailleský systém rozpadat, byl osud Československa zpečetěn. Dnes nám příznivý mezinárodní kontext poskytují Evropská unie a Severoatlantická aliance. Efektivní působení obou těchto multilaterálních organizací však Kreml považuje za překážku v dosažení svého hlavního cíle, kterým je návrat Ruska na velmocenskou globální scénu.
Rusko ztratilo velmocenský status po rozpadu Sovětského svazu, který Vladimir Putin označuje jako největší geopolitickou katastrofu dvacátého století. Proto se Kreml snaží uplatňovat aktivní multivektorovou zahraniční politiku, ať už jde o Blízký východ, Afriku, Střední Asii nebo východní Evropu, jejíž velkou část označuje termínem „blízké zahraničí“. Jejím cílem je, aby bylo Rusko hráčem ve všech podstatných otázkách, které hýbou světem. Ukrajina je přitom pouze jedním z instrumentů ruské „velmocenské“ politiky.
Rusko chce obchodovat s jednotlivými evropskými státy a Evropská unie fungující jako celek mu v tomto ohledu vlastně vyhovuje. Stojí totiž na vládě práva, kde se i obchodování řídí sdílenými právními předpisy a určitými standardy. Proto Rusko útočí na identifikaci občanů evropských zemí se společnými hodnotami, proto v nich sponzoruje různé dezinformační kampaně s anti-unijní tematikou. Červeným hadrem pro Kreml pak je, když se o členství v EU snaží některá ze zemí „blízkého zahraničí“. Právě v případě Ukrajiny je tato ruská hysterie dobře patrná již od tzv. oranžové revoluce v roce 2004.
Podobně je tomu se Severoatlantickou aliancí. Rusko historicky trpí podezřívavostí vůči „nepřátelským koalicím“, které získávají vliv v jeho sousedství. Ve skutečnosti se neobává toho, že by na něj NATO zaútočilo. Na Severoatlantické alianci vadí Rusku zejména to, že její bezpečnostní garance zajišťují sousedním zemím státní suverenitu a nezávislou zahraniční politiku, což Kreml považuje za potenciálně nebezpečné.
I když NATO opakovaně rozptylovalo ruské obavy z aliančních zbraňových systémů, nepomáhá to. Pocit vlastní ruské zranitelnosti a obavy z fragmentace na periferii hrají větší roli než vstřícná gesta Západu. A to, že některé země „blízkého zahraničí“ mají ambici se sbližovat nejen s EU, ale rovněž s NATO, irituje Rusko ještě více. Evidentní to je v případě Gruzie a právě Ukrajiny.
Ukrajina již delší dobu, i bez formálního členství v NATO, čemuž se staví na odpor zejména Francie a Německo, intenzivně vojensky spolupracuje se Spojenými státy, Velkou Británií i dalšími aliančními členy. Nakupuje od nich vojenské vybavení a pořádá společná cvičení na souši i na moři. To je pro Rusko, jehož prezident otevřeně prohlašuje, že „skutečná suverenita Ukrajiny je možná pouze v partnerství s Ruskem“, neakceptovatelné.
Pro Česko je podstatné, že nátlak na sousední země využívá Rusko cíleně i k tlaku na Západ, jehož jsme součástí. Dobře ví, že útok na Ukrajinu nebo na některý z pobaltských států by mezinárodní společenství nemohlo ponechat bez reakce. Zároveň ovšem ví, že existuje dělicí linie mezi USA s globálními ambicemi a Evropou, která je reálně nemá. Existují také rozdíly v hodnocení hrozeb mezi západní a východní Evropou. Dosáhnout rychlého rozhodnutí o adekvátní reakci na ruský útok by proto enormně zatížilo politickou jednotu jak NATO, tak EU.
Rusko záměrně doprovází své „harašení zbraněmi“ provokativně formulovanými požadavky, jimiž chce tyto dělicí linie využít, resp. je prohloubit. Krátce před vánočními svátky představilo ruské ministerstvo zahraničí dva návrhy: „Smlouvu mezi Spojenými státy a Ruskou federací o bezpečnostních zárukách“ a „Dohodu o opatřeních k zajištění bezpečnosti Ruské federace a členských států NATO“. Předložení takových návrhů není ničím novým. Rusko již několikrát zakotvovalo v podobných návrzích principy, které by směřovaly k omezení autonomie rozhodovacích procesů v rámci existujících euroatlantických organizačních struktur. Jejich přijetím by pak Rusko získalo robustní právo veta v otázkách bezpečnosti v Evropě.
Udržení jednoty EU i NATO je klíčová věc. Jednotu potřebujeme nejen v případě ruského útoku, ale i nyní, tedy ve fázi, kdy je možné Rusko od takového útoku odradit. A to jak kombinací vojenských opatření, tj. posilováním alianční přítomnosti na východním křídle NATO a dodávkami zbraní Ukrajině, tak pomocí účinných ekonomických sankcí, jako jsou rozsáhlé sektorové sankce či sankcionování největších ruských bank.
Přímý útok na náš stát je sice aktuálně nepravděpodobný, ale čím více se k nám Rusko přiblíží, tím větší možnosti k provádění vlivových operací u nás bude mít. Ať už stávající krize dopadne jakkoliv, musíme sami vlastními silami posilovat naši obranyschopnost. Zlepšováním koordinace relevantních složek státní správy, vzdělávacím systémem zaměřeným na kritické vyhodnocování informací, posílenou kybernetickou obranou, občanskou výchovou na školách a podobně. S prováděním takových opatření nemusíme čekat na rozhodnutí orgánů NATO či EU. Je to náš vlastní domácí úkol.
