Pochod jednoty na podporu obrany státu v ulicích hlavního ukrajinského města Kyjeva (12. 2. 2022) FOTO: ČTK/ZUMA/Aleksandr Gusev
FOTO: ČTK/ZUMA/Aleksandr Gusev
Na majdanu Nezávislosti, hlavním kyjevském náměstí, se klidně procházejí lidé. Pokud by člověk hledal v hlavním městě Ukrajiny paniku kvůli zprávám o možné ruské invazi, mohl by se divit. Zdá se, že život pokračuje ve své rutinní každodennosti. Náznaky blížící se ruské hrozby jsou však pro pozornějšího diváka viditelné. Navzdory údajnému klidu se Kyjev chystá na obranu před možným ruským útokem. V deníku FORUM 24 přinášíme exkluzivní reportáž od ukrajinského historika a našeho spolupracovníka Radomyra Mokryka, který je aktuálně přímo v Kyjevě.
Velkému počtu lidí ve vojenských uniformách v ulicích Kyjeva se již nikdo nediví. Ukrajina čelí ruské agresi od roku 2014. Po okupaci Krymu vypukly prudké boje na východě země a rotace vojenských jednotek se pro Ukrajinu v posledních letech staly běžnou záležitostí. Stejně tak si Ukrajinci za posledních osm pomalu zvykli na zprávy z fronty. Válka si dosud vyžádala tisíce mrtvých a nové informace o možném rozsáhlém ruském útoku nevyvolávají tak velkou paniku, jakou by mohl člověk očekávat.
Na konci minulého týdne velvyslanectví jedenácti států ohlásila evakuaci svých zaměstnanců. Jednoznačná slova amerického prezidenta Bidena k americkým občanům pobývajícím na Ukrajině („leave now“) v Kyjevě vyvolal jisté napětí. V hlavním městě Ukrajiny se spekuluje o tom, že od dnešního pondělí dojde k uzavření vzdušného prostoru kvůli hrozící válce. To vše samozřejmě posiluje pocit nejistoty, nijak ale neovlivňuje přípravu na válku, která se zdá být skoro nevyhnutelná.
Z velké multimediální reklamní obrazovky v ulici Šota Rustaveli hned u staré synagogy se na Kyjevany přísně dívá starosta Vitalij Kličko s jasným vzkazem: „Ubráníme Kyjev společně.“ Zdá se, že místní obyvatelé jsou ochotní svému starostovi naslouchat. Na hlavní kyjevské třídě Chreščatyku je otevřeno náborové centrum tzv. teritoriální obrany. Tady se civilisté zapojují do vojenských cvičení a podepisují smlouvy pro případ ruské invaze.
Mezi dobrovolníky teritoriální obrany
Teritoriální obrana na Ukrajině vznikla ještě v roce 2014. Později na jejím základě vznikaly různé dobrovolnické prapory. Reálně se ale situace rozhýbala teprve nedávno. Dnes teritoriální obrana Kyjeva propojuje zkušené důstojníky, záložníky a civilisty, kteří teprve podepsali smlouvy a zahájili trénink. Anton Holoboroďko je záložníkem teritoriální obrany Ozbrojených sil Ukrajiny a současně hlavou rady záložníků kyjevské 112. brigády teritoriální obrany Ozbrojených sil Ukrajiny. Této činnosti se věnuje již řadu let. Anton konstatuje, že v průběhu posledních týdnů zájem o teritoriální obranu výrazně stoupl:
„Můžu říct, že během posledních týdnů mi každý den volá 3–5 lidí, kteří se chtějí připojit k teritoriální obraně města. Zájem je opravdu velký. Každou sobotu máme trénink a na každém takovém setkání jsou lidé, kteří skládají přísahu Ozbrojených sil Ukrajiny. Je to velice příznivý vývoj. Před rokem se našich cvičení zúčastňovalo tak patnáct lidí. Minulou sobotu se takového cvičení účastnilo 120 lidí. To samozřejmě umožňuje nacvičovat nové úkoly. Máme teoretické tréninky, střelecká cvičení a jednou do roka několikatýdenní soustředění záložníků. Kromě toho jsme nedávno založili vlastní organizaci a každou sobotu pořádáme dodatečné tréninky pro záložníky. Obecně se to vše odehrává v lesích na okrajích Kyjeva, záleží na konkrétním úkolu, který je stanoven pro to či ono cvičení. Teď se hodně věnujeme studiu samotného města.“
V případě možné invaze by záložníci teritoriální obrany měli většinou lokální úkoly, jako například obranu strategických objektů, mostů, fabrik, elektráren anebo blokaci vstupu do města. Až do okamžiku, kdy se toho ujmou přímo Ozbrojené síly Ukrajiny. Pokud to ale bude nutné, záložníci by mohli být bezprostředně zapojeni i do bojových akcí. Na scénář ruské invaze do Kyjeva je teritoriální obrana připravená, samotný Anton si ale nemyslí, že je tento scénář pravděpodobný:
„Jestli může Putin definitivně zešílet a vydat rozkaz k útoku na Kyjev? Po roce 2014 jsem si vědom toho, že možné je všechno. Viděl jsem, jak ruští vojáci okupovali Krym a jak obsazovali Doněck a Luhansk. Může se stát cokoliv. Když se ale dívám na ty síly, které jsou teď u našich hranic, tak mi přijde, že by to byla pro Putina sebevražda. Ano, mají nějaké elitní oddíly, mají tam tanky a dělostřelectvo. Jsou ale rozštěpeni v různých směrech.
Kyjev je obrovské město, žije tady čtyři až pět milionů lidí. Obvod Kyjeva i s přiléhajícími okraji města měří kolem 250 kilometrů. Pro obklíčení Kyjeva by Putin potřeboval obrovské množství vojáků. O samotném útoku ani nemluvě. Dál by následovaly boje ve městě, což je vojensky velice složitá věc. Tady každý panelák je jako menší pevnost, střílet můžeme z každého okna. Jak si to představuje? Že do centra Kyjeva prostě vkročí kolona ruské vojenské techniky? Vždyť ji zničíme ještě na předměstí, pokud ne dříve.“
Koneckonců, plán obrany Kyjeva byl detailně rozpracován ještě před lety: „Plán města Kyjeva jasně definuje postup při ohrožení hlavního města. Vymezuje vedení takové operace, strategii a detaily. Rovněž jasně stanoví, že by pro obranu Kyjeva byly využity všechny možné zdroje a možnosti, kterými disponuje Ukrajina jako stát. Proto si prostě nedovedu představit, co by se mělo stát, aby Kyjev padl pod ruským útokem.“
Budou to krvavá jatka
Manželé Artem Čech a Iryna Cilyk nejsou jen řadovou kyjevskou rodinou. Iryna je úspěšná básnířka a spisovatelka, známá je ale především jako filmová režisérka. Její dokumentární film The Earth is Blue as an Orange, který vypráví příběhy z frontové linie na Donbasu, se před rokem stal světovým hitem a samotná režisérka obdržela prestižní cenu na Sundance Film Festivalu v USA. Její manžel Artem Čech je také spisovatel. Do širšího povědomí čtenářů se dostal po vydání knihy Bod nula, která byla rovněž věnována válce na Ukrajině. S tou má Čech vlastní bezprostřední zkušenost, od jara 2015 totiž více než rok bojoval jako voják na východě země. Po návratu z války napsal román Kdo jsi?, který minulý rok získal prestižní cenu Kniha roku BBC. Manželé společně vychovávají jedenáctiletého syna Andrije a jako každá rodina dnes v Kyjevě zvažují různé možnosti a plány v případě ruské invaze do hlavního města Ukrajiny.
Scházíme se v jejich útulném bytě nedaleko třídy Vítězství v Kyjevě. Rozhovor zahajuje Iryna, která mi vysvětluje, že v jejich rodině je „za racionalitu odpovědný“ manžel. Na rozdíl od klidného Čecha mladá režisérka vnímá situaci emotivně:
„Za posledních pár měsíců to byla taková emocionální ‚houpačka‘. Na jednu stranu by se mohlo zdát, že to není nic nového, ale najednou to je velice blízké, napětí se stupňuje. Když do Kyjeva přijížděli uprchlíci z Donbasu – to vše jsme viděli a snažili se je podpořit.
Ale teď najednou musíš uvažovat o svém vlastním bytě, vidíš ho jinak: co bych v případě invaze měla vzít s sebou, co by mělo zůstat? Samotná myšlenka na to, že do mého Kyjeva může vstoupit někdo ve svých špinavých vojenských botách – to není jen nesnesitelné – to je pro mě nemožná myšlenka, kterou nemůžu přijmout a které nemůžu uvěřit. Za posledních osm let jsme ale pochopili, že možné je všechno. Tuším, že lidé, kteří v Doněcku kdysi budovali vlastní blahobyt, také nemohli uvěřit, že je to možné.“
Do rozhovoru vstupuje Artem a zvažuje reálné možnosti invaze: „Do Kyjeva by se mohli Rusové dostat. Samozřejmě že pokud soustředí své veškeré jednotky ve směru na Kyjev, tak ho můžou obsadit. Ale jak ho udržet? To by potřebovali asi dvojnásobek vojáků, aby si kryli záda a křídla. Pokud by na Kyjev postupovali z východu, také by to snad šlo za pomoci třeba leteckých úderů. Ale čeho tím můžou dosáhnout? Můžou vybombardovat nějaké strategické cíle. Udržet ale samotný Kyjev, na to by potřebovali tisíce a tisíce zvláštních jednotek – gardu, FSB atd., okupační kontingent, který je v takových situacích zapotřebí.
Kromě toho je Kyjev relativně dobře chráněn i protileteckými systémy. Nedovedu si představit, že třeba ze směru od Černihovské oblasti (Černihiv je krajské město severně od Kyjeva, kraj hraničí s Ruskem a Běloruskem – R. M.) budou létat ruské stíhačky a nic se jim nestane, to je absurdní představa. Nakonec – racionálně – k čemu by to bylo? Obsadit Kyjev – a co dál? Jak by to mělo vypadat? Blokáda Kyjeva? Kyjev je obrovské město, mnohem větší, něž za druhé světové války byl Leningrad nebo později Sarajevo. Je těžké si představit tak obrovskou vojenskou akci.“
Na otázku, která se v posledních měsících objevuje mezi Ukrajinci nejčastěji, tj. zda mají připravený tzv. urgentní kufřík, odpovídají oba současně a jasně: „Ne“. „Máme svoje pasy a nějaké peníze po ruce, samozřejmě. Ale nechystáme se na útěk.“
Čech upozorňuje, že impuls pro jisté znepokojení pro něj přišel „zvenčí“: „Začal jsem se nad tím zamýšlet, když mi před několika měsíci napsali z britského časopisu Monocle Magazine a požádali mě, zda bych jim nemohl napsat o náladě v Kyjevě ‚ve stínu blížící se velké války‘. Začal jsem se tím zabývat a ptát se lidí. Opravdu jsem zjistil, že všichni jsou napjatí a myslí na to. Pro mě to bylo trochu nečekané, já jsem to takhle nevnímal. Samozřejmě že sleduji zprávy a všechny ty údaje rozvědky o ruských manévrech. Neviděl jsem ale nic nového, co by tady nebylo již osm let, co trvá válka.“
Jak již bylo řečeno, Artem Čech válku zná: v roce 2015 narukoval jako záložník do armády a zúčastnil se bojů na východě Ukrajiny. Nyní by se pro něj situace mohla opakovat: „Jsem v první řadě záložník ukrajinské armády. Pokud to vypukne, tak do jednoho dne se mám hlásit na vojenském komisariátu nebo přímo jet do místa dislokace svého praporu. Takže bych šel do války. Moje dítě by zůstalo tady v Kyjevě. Jasně že bych byl mnohem klidnější, kdyby Iryna i se synem odjela někam na nějakou chalupu blíže k západu Ukrajiny. To bych to měl jednodušší.“
Válku si ovšem nijak neidealizuje a vlastenecký patos je mu cizí: „Hodně se dnes mluví o tom, že moderní válka je úplně něco jiného, než co lidstvo dosud zažilo. Já jsem si pročetl hodně literatury o první a druhé světové válce. Mám dojem, že moje vlastní zkušenost z války v roce 2015 se do jisté míry podobá té první světové. Jako bych byl někde v bitvě u Verdunu, někde na hranicích s Belgií nebo Francií. Po celé měsíce sedíte v bahně. Jako za první světové: občas přestřelky, nějaké operace, zničená technika a bahno.
Proč by nová velká válka neměla vypadat jako ta druhá světová? Vize, že všude budou lítat drony a někdo bude sedět v bunkru a jen mačkat tlačítka – to mi přijde směšné. Bude pěchota, budou tanky, budou frontální bojové střety. A to je hrozivé – je to samé maso, maso a maso. A proto tato válka bude strašná. Člověk, který to nezažil, si to často představuje tak, že bude sedět někde ve křoví a střílet na okupanty. Tak to ale nebude. Budou to krvavá jatka. Nechci bojovat, nesnáším válku. Ale pokud to bude nutné, tak do toho samozřejmě půjdu.“ „Máme spoustu známých veteránů, opravdových veteránů. A nikdo z nich se na novou eskalaci netěší. Jen odhodlaně čekají a půjdou bránit svoji zemi, pokud to bude potřeba,“ přidává se Iryna.
V zajetí stereotypů
Jak Artem, tak Iryna jsou známí lidé a náš rozhovor je jeden z mnoha, které poskytli západním médiím v průběhu posledních týdnů. Komunikace se Západem, snaha vysvětlit, co se opravdu děje a jak situaci vnímají Ukrajinci, to je dnes jeden z velmi důležitých úkolů. Ne vždy je to ale jednoduché. Artem říká, že často si novináři ani nepřečtou wikipedii a v situaci se nevyznají.
Iryna nabízí konkrétní příklady: „Stalo se mi třeba, že redaktoři doplňují články vlastními smyšlenými detaily, které jsou absurdní. Třeba když jsem v jednom z článků napsala, že ‚Kyjev má mnoho tváří‘, tak redaktor tam přidal ‚jako matrjoška‘. Nebo Artem popisoval v jiném článku, jak s kamarády někde sedí a probírá celou situaci, a redaktor tam přidá ‚a pili vodku‘. Fakt strašné. Píšou o Ukrajině a přidávají tam naprosto zbytečné, vlastně ruské stereotypy.“
Komunikace se Západem bývá opravdu složitá. Nejrůznějších diskusí ohledně ruské agrese vůči Ukrajině se Iryna zúčastňovala po celém světě již od roku 2014: „Vystřízlivěla jsem z toho postupně. Pochopila jsem, že jen málokdo se opravdu vyzná v tom, co se tady děje. Nakonec jsem pochopila, že pro naprostou většinu světa je naše země něco vzdáleného a naše problémy je moc nezajímají. Jsem ale naprosto přesvědčená, že Evropa by měla být mnohem citlivější k tomu, co se teď děje na našich hranicích. Měla by si uvědomit, že osud Evropy je úzce spjat s osudem Ukrajiny.
Zdá se, že poslední dobou to v Evropě začali chápat – nechat Ukrajinu osamocenou s tím leviatanem, který ji ohlodává – to není východisko. Abych ale všem nekřivdila: poslední dobou opravdu vidím snahu dozvědět se víc, pochopit Ukrajinu. Když jsem byla třeba na filmovém festivalu v Sundance v roce 2020, tak jsem byla příjemně překvapená tím, že se opravdu hodně lidí zajímalo a něco o naší situaci věděli. Poslední dobou se nám ozvala celá řada přátel z Evropy, z Francie a jiných zemí s nabídkou pomoci a s tím, že bychom u nich mohli žít nějakou dobu, pokud bychom byli nuceni utíkat. Taková solidarita samozřejmě těší. Chápu ale, že je to naše neštěstí a musíme si s ním poradit sami. Nehodlám odsud odjíždět.“
Pryč od Moskvy – Ukrajina bude vzdorovat
Navzdory všem komplikacím a blížící se hrozbě, v rodině zůstává prostor pro optimismus: „Strach vymizel, spíše je tady zlost a odhodlání. Těch mladých, odhodlaných lidí ve městech a vesnicích je spousta – na jihu i na východě, to už ani nemluvím o západu nebo centrální Ukrajině. A jsem si jist, že budou vzdorovat,“ podotýká Artem.
Iryna to vidí i v širším historickém a civilizačním kontextu: „Jsem si jistá, že jsme překročili jistý přelomový bod, určitě již nikdy nebudeme tou Ukrajinou, která byla pod Ruskem. Již nemůžeme nebojovat pro naše ‚já‘. Pro mě osobně již neexistuje možnost, že bych žila v zemi, která je součástí ‚ruského světa‘, a nějak se tomu přizpůsobovala. Nevím, jak se budou vyvíjet dějiny, nedovedu si ale představit, že bych opustila svoji Ukrajinu, svůj Kyjev, to by mě asi zničilo. Za poslední roky se toho změnilo až neuvěřitelně hodně. Vrátit se zpátky není možné. Jasně, je tady ještě hodně problémů, jsme ještě na nějakých křižovatkách, ale s tím si poradíme. Můžeme jít jenom kupředu. Ukrajina již nebude částí onoho ‚ruského světa‘. Otázka teď zní, jak bude pokračovat tento boj a jaké oběti si ještě vyžádá.“
Na náměstí u kyjevské Univerzity Tarase Ševčenka se v sobotu popoledni shromažďují tisíce lidí. V ukrajinské metropoli je naplánovaná akce, která již proběhla v jiných městech, především v Charkově, který je také možným cílem ruské agrese. Lidé se zapojují do „Průvodu jednoty“. Hesla jsou jasná a srozumitelná: vepředu kolony je velký plakát „Ukrainians will resist“. Průvod zahajuje zpěv státní hymny „Ještě neumřela Ukrajina“. Lidé míří od univerzity přes Ševčenkovu třídu (kde byl na konci roku 2013 stržen hlavní Leninův pomník) na Chreščatyk a dále na Majdan.
Účastníci průvodu provolávají již tradičně „Sláva Ukrajině! Hrdinům sláva!“ a jednoduché, ale jednoznačné „Ukrajina je jednotná“. Stejná hesla jsem viděl na menších plakátech, které si lidé přinesli s sebou. Vetší nápis „Say no to Putin!“ je spíše adresován západním spojencům. V průvodu jsou vidět nejrůznější vlajky, dominantní je ale ta nepochybně hlavní – žluto-modrá. Občas se objeví ojedinělé pokusy o skandování hesel ohledně politiků nebo i prezidenta Volodymyra Zelenského – ty ale nenacházejí v davu odezvu.
Kritika prezidenta, jakkoli ztrácel v průběhu posledních dvou let popularitu, není dnes na místě. Ve společném průvodu se občas objeví vlaječky jak nacionalistické UNA-UNSO, tak i LGBT aktivistů. A toto je snad nejvíce symbolický vzkaz pro celý svět.
Ukrajina se sjednocuje před hrozbou ruské invaze navzdory různým politickým názorům a ideologiím. Zásadní a jediný úkol teď spočívá v obraně ukrajinské nezávislosti. Ukrajinci jsou podle všeho odhodláni tento úkol zvládnout.
Mgr. Radomyr Mokryk, Ph.D., je ukrajinský slavista a kulturolog působící v České republice. Přednáší v Ústavu východoevropských studií FF UK, kde se věnuje především ukrajinským intelektuálním a kulturním dějinám 19. a 20. století.
