Prezident Putin a car Mikuláš II. - nynější ruský imperialismus představuje zvláštní amalgám carské a sovětské tradice FOTO: Łukasz Adamski / Atlantic Council
FOTO: Łukasz Adamski / Atlantic Council
Od počátku ruské agrese proti Ukrajině na jaře 2014 se napsalo mnoho o inovativní formě hybridní války, kterou Kreml upřednostňuje. Ale zatímco některé aspekty ruského útoku na Ukrajinu byly skutečně nové, přístup Moskvy ke konfliktu zároveň vykazuje použití celé řady mnohem tradičnějších taktických prostředků ze zlatého věku ruského imperialismu a éry sovětského expanzionismu.
„Duch zaujatosti, nepokojů a občanské války, který už tolik let otřásá Polským královstvím, anarchie, která tam každým dnem narůstá a ničí vážnost řádné vlády.“ Takto ruská vládkyně Kateřina Veliká charakterizovala v roce 1772 polsko-litevskou unii jako hrozbu pro Rusko, když se snažila ospravedlnit první dělení Polska.
Když o dvě desetiletí později anektovala další území západně od Kyjeva během následných fází dělení, byl tento akt imperiální expanze vysvětlen jako nezbytný kvůli „sporům a nepokojům, které otřásly Polským královstvím v důsledku svržení starého režimu, provedeného jednostranně a násilně 3. května 1791“. Tento příběh carské éry okamžitě připomene vlastní pokusy dnešního Ruska ospravedlnit svůj útok na Ukrajinu odkazem na údajné převraty v Kyjevě.
Po celé osmnácté století ruská propaganda důsledně zdůrazňovala diskriminaci, kterou údajně trpěli pravoslavní věřící v polsko-litevské unii, aniž by dodávala, že v samotném Ruském impériu mají katolíci nesrovnatelně méně práv. Není překvapením, že tato tvrzení hrála významnou roli v úsilí ospravedlnit dělení Polska. Jinými slovy, pravoslavní věřící, které tematizovala imperiální propaganda osmnáctého století, byli přímými předky „rusky mluvících Ukrajinců“, jejichž údajnou neutěšenou situací se nyní pravidelně ohánějí Putin a Lavrov.
Navíc, aby se ospravedlnilo polské dělení, se tehdy vyvíjely dezinformační kampaně s cílem očernit polsko-litevskou unii v západní Evropě a vykreslit ji jako „neúspěšný stát“. Analogie s rozsáhlým využíváním informační války soudobým Ruskem jsou až bolestně jasné.
Zcela v souladu s dlouhodobou ruskou tradicí podobných intrik jsou i nedávná britská a americká tvrzení o údajném plánu dosadit loutkovou vládu na Ukrajině. V osmnáctém století se carskému Rusku podařilo vnutit Polsku své loutkové vládce hned dvakrát, podobnou loutkovou vládu měl Lenin připravenou v týlu fronty polsko-bolševické války v roce 1920.
Tento trend se měl stát obzvláště výrazným ve dvacátém století, kdy Rudá armáda postupovala celou východní a střední Evropou. Více než sedmdesát let předtím, než Putin popřel vyslání ruských vojáků na Krym a východní Ukrajinu, se Moskva pokoušela zamaskovat svou roli v zimní válce proti Finsku tvrzením, že poskytuje bratrskou pomoc loutkovému režimu vytvořenému za tímto účelem Sověty.
Po obsazení Sovětským svazem a ustavení svých loutkových vlád uspořádaly v roce 1940 všechny tři pobaltské státy zinscenovaná referenda a vzápětí „požádaly“ o připojení k SSSR. Paralely s ruským převzetím ukrajinského Krymského poloostrova v roce 2014 jsou zřejmé na první pohled.
K instalaci loutkového režimu vedla obdobně i sovětská okupace Polska během posledních fází druhé světové války. Polský výbor národního osvobození, který se dostal k moci na bajonetech Rudé armády v roce 1944, tvořili převážně neznámí kariéristé a sovětští agenti. Tato vláda pak stála v čele země po více než čtyři desetiletí.
Již dlouho je známo, že současný Kreml je posedlý minulostí v míře, jež je v moderní Evropě výjimečná. Mnozí si ale neuvědomují, jak moc a bezprostředně si Putinův ukrajinský scénář vypůjčuje z některých nechvalně proslulých epizod ruské historie.
Počínaje vydáváním expanzivní politiky za osvobozenecké kampaně a konče pořádáním falešných referend a instalací ruských loutek je Putinova válka proti Ukrajině všechno, jen ne originální. Prvky stejné politiky lze identifikovat v dřívějších příkladech ruské agrese, která se táhne po staletí a zasáhla nejméně pět současných členských států Evropské unie.
Dějiny tedy skýtají ponaučení, nad nímž by se dnešní západní lídři měli zamyslet. Západní Evropou široce akceptované rozdělení Polska v osmnáctém století pomohlo připravit půdu pro dlouhá desetiletí napětí a regionální nestability. Stejně tak osudové rozhodnutí západních spojenců v Jaltě na počátku roku 1945 uznat sovětskou sféru vlivu ve střední Evropě připravilo půdu pro celou studenou válku.
Naproti tomu rychlé vyloučení SSSR ze Společnosti národů v roce 1939 kvůli invazi do Finska a plány Západu poslat Finům vojenskou podporu pomohly Kreml přesvědčit, aby válku ukončil a hledal kompromisní řešení.
Zatímco se mezinárodní společenství snaží odradit Putina od rozpoutání střetu, který by brzy mohl přerůst v největší evropský konflikt od druhé světové války, mohou dřívější úspěchy v řešení výzev ruského imperialismu nabídnout vodítka, jak nyní nejlépe postupovat. Krátký pohled na minulé chování Ruska nám také poskytuje včasnou připomínku, že dnešní hybridní válka může být mnohem tradičnější, než se na první pohled zdá.
Dr. Łukasz Adamski je historik a politolog, působí jako zástupce ředitele Centra polsko-ruského dialogu a porozumění ve Varšavě, což je polská veřejná instituce zřízená k podpoře dialogické spolupráce mezi Polskem a Ruskem.
Esej vyšel 3. února 2022 na portálu Atlantic Council, zde jej publikujeme se souhlasem autora v českém překladu Matěje Čermáka.
