Debata s ministrem vnitra Vítem Rakušanem (STAN) v Karviné FOTO: Adam Bešina / FORUM 24
FOTO: Adam Bešina / FORUM 24
KOMENTÁŘ / Ministr vnitra Vít Rakušan při výjezdu do regionů navštívil také Karvinou. V prostorách restaurace se mu dostalo výmluvně agresívního přijetí místními konzumenty piva a ruské propagandy. Videozáznam by měl povinně shlédnout každý zabedněný hlasatel nebezpečného názoru, že prý v ČR „nepotřebujeme“ bojovat s ruskými podvratnými aktivitami.
Na obranu osob slovně atakujících ministra do nebe volajícími nesmysly a vyhrožujících mu „lidovými soudy“ zaznívá, že prý dotyční „celý život tvrdě pracovali“. Nehodlám tento fakt zpochybňovat, je však nutné zasadit jej do kontextu.
Starorežimní vzdělávací systém provozoval dva hlavní programy, jimiž už na základní škole naháněl lidi do preferovaných profesí. Učitelé, kteří dodali státu příslušný počet přesvědčených „kusů“, za to byli finančně a kádrově zvýhodňováni.
Pokud žák vykazoval přinejmenším schopnost absolvovat střední školu, někteří z učitelů se jej snažili dostat mezi profesionální vojáky. Zájem byl, aby do těchto profesí odcházeli lidé relativně schopní, pokud možno i nejschopnější.
Na druhém konci spektra fungoval nábor hornických kádrů. Tedy jestliže měl někdo problém dokončit základní školu, jeho vysvědčení překypovalo „dostatečnými“ nebo dokonce propadal, stával se „perspektivním kádrem“ pro nadhaněče budoucích horníků.
V řadách horníků tak po dekády končili nejhloupější lidé z celé společnosti, kteří by na základě výkonů ve škole měli problémy vykonávat kterékoliv jiné zaměstnání vyžadující přinejmenším průměrnou úroveň intelektových schopností.
O hloupých a moudrých
Tím nehodlám hornický stav jako celek nějak zesměšňovat. Inteligence je s největší pravděpodobností vrozeným parametrem a nelze mít na ní žádnou zásadní zásluhu. Kdo se nemusel stát horníkem maximálně rozvíjel to, co mu bylo dáno, zatímco jiným se téhož nedostalo.
Inteligence také nemůže a neměla by být jediným kritériem hodnocení člověka. Svět je plný inteligentních zločinců a na druhé straně „hloupých“ lidí, kteří se snaží přinést světu něco dobrého.
Člověk, který si je vědom svých limitů, ještě nemusí být hloupý. Pokud narazí na věc, na niž nestačí, dá si práci najít vhodnou radu a pomoc. Jestliže jde o člověka dobré vůle, dokáže i tak prožít hodnotný život.
Masivní závislost lidí kterým „nebylo dáno“ na okolí však vytváří prostor pro jejich snadné obelhání a zmanipulování. Vyberou-li si zdroj rad špatně, mohou skočit na špek šmejdům všeho druhu – od prodejců předražených „patentních hrnců“ přes poskytovatele pochybných finančních produktů až po šiřitele zhoubné ruské propagandy.
U posledního se zastavme. Obětí nenávistné propagandy, na rozdíl od dealera s kastroly, se nestanete jen proto, že vás někdo podvedl. Část té negativní energie už v sobě musíte mít.
Moudrý člověk, který si je vědom vlastních limitů, dokáže být s omezeným životem přes jeho četné nedostatky v základě spokojen. Ne proto, že by v každé jednotlivé věci považoval výsledek za „spravedlivý“ a že by netoužil leccos změnit. Ale řečeno starodávným jazykem, nakonec bude pánubohu vděčný za dary, jichž se mu dostalo. A takto vděční bývají překvapivě často i lidé, u nichž bychom obyčejně řekli, že k nim byl vlastně život skoupý a „příliš si ho neužili“.
Nemoudrý, a třebas i inteligentní, ale za žádných okolností nenachází cestu ke spokojenosti se sebou samým. Pravidelně projektuje tuto nespokojenost na lidi kolem a obviňuje je z toho či onoho. „Špatná vláda“ může za to, že v zimě není sníh, na rybách nic nechytil a žena se na něj utrhuje. Že bral při svých schopnostech celý život vyšší mzdu než profesoři a nyní má zajištěnu tučnou penzi není pro něj dostatečným důvodem být spokojen.
Ohrožený region
Do hornických oblastí Slezska po dekády z celé republiky mířili selektivně především ti, jejichž intelektové schopnosti byly spíše podprůměrné. S útlumem těžkého průmyslu logicky nastaly problémy, třebaže stát se snažil a dodnes snaží dopady transformace zmírňovat.
Oblast oceňující starorežimní minulost a nepříliš disponovaná k tomu, aby se adaptovala na nové podmínky, dlouhodobě překypuje „nespokojeností s poměry“. Není tedy divu, že právě z míst, kde se tak často vyskytuje český sovok, pocházejí některé klíčové postavy proruské páté kolony. Například „honorární konzulka Doněcké lidové republiky“, členka „Rady národní domobrany“ a později úspěšná dezinformátorka Nela Lisková.
Jestliže někde v České republice existuje šance na lokální úspěch ruské propagandy, jsou to především hornické regiony ve Slezsku. A nikdo by se neměl cítit překvapen, pokud s vyostřováním politické, zpravodajské a dezinformační války Ruska proti státu, který má Kreml od odhalení vrbětické kauzy na seznamu nepřátel, dojde třeba i k pokusu vyhlásit zde nějakou tu „slezskou lidovou republiku“.
Pěstovat si iluzi, že všichni občané chovají jakousi základní úctu k českému státu a jeho institucím, můžete pouze do chvíle, kdy se tak jako Vít Rakušan vydáte všanc reakcím těch, kdo jsou dlouhodobě zpracováváni populistickou propagandou ANO, SPD i otevřeně proruských aktérů.
Představu, že lidem stačí vládní politiku „dobře vysvětlit“, si udržíte pouze do doby, než narazíte na lidi, jejichž celkový pohled na svět byl zformován konspiračními teoriemi a nepřátelskou propagandou. Než zjistíte, že jsou jim fakta ukradená a neshodnete se s nimi ani na jejich definici, takže vlastně žádná komunikace s nimi neprobíhá. Pouze „výměna signálů“ na úrovni první a druhé signální soustavy.
Lidi, kteří již propadli dezinformátorům, rozhodně o ničem nepřesvědčíme, ať bychom se snažili sebevíc. Jejich vědomí prodělalo nevratné změny. „Vyléčit“ je bývá zpravidla nemožné.
Prostor pro účinný zásah existuje pouze v oblasti prevence.
