S heslem „Být vrahy dětí není in“, odkazujícím na aktuální kampaň komunistů tvrdící, že být komunistou je „in“, dorazili ve čtvrtek před budovu KSČM aktivisté ze skupiny Covidens. Dětský kočárek, který do jejich sídla přivezli, byl pokrytý kartičkami se jmény dětí narozených a poté zabitých v komunistických lágrech a věznicích. Dar k povzbuzení paměti komunisté odmítli přijmout.

Proč zrovna dnes? Památku dětí politických vězeňkyň, které komunisté v 50. letech připravili o život a jejichž náhrobky najdeme na Ďáblickém hřbitově, každoročně na tomto místě připomíná skupina Bez komunistů.cz na Mezinárodní den dětí, 1. června. „Zvěrstva komunismu je ovšem přímým pokračovatelům téhle strany připomínat neustále,“ řekli deníku FORUM 24 aktivisté z Covidens, „a to bez ohledu na výročí, co nejčastěji a kdykoli. A rozšiřovat povědomí o jejich zločinech, zvlášť o takových, jako je tento, o kterých mnoho lidí vůbec neví.“

Dále čtěte

Také se ptáte, jak z toho ven? Rozšířené vydání Obrany před Babišem nabízí odpověď

Když jsme v roce 2018 vydali knihu Obrana před Babišem, byla rychle vyprodaná a za pár měsíců nakladatelství objednalo dotisk.

Dětský kočárek s několika symbolickými panenkami nesl jména 43 dětí, které jsou s mnoha dalšími, dosud bezejmennými, pohřbeny v Ďáblicích. Ty se vězeňkyním narodily za mřížemi komunistického kriminálu. Zemřely často během několika dnů či hodin jako oběti brutálního zacházení nebo přinejmenším nulové péče. V dokumentu Dagmar Průchové s názvem Nesmíš plakat se uvádí, že komunisté děti před očima matek trýznili, například je surově tloukli zavěšené hlavou dolů, aby vynutili z vyslýchaných žen přiznání nebo udání. Kojenci umírali i na podchlazení nebo hladem po odebrání matkám. Později se matky prostě dozvěděly, že jejich dítě zemřelo, pochováno bylo tajně. Nikdy nebylo nic vyšetřeno, žádný viník nebyl dodnes potrestán. Být komunistou je in…

Aktivisté měli v úmyslu předat dárek na vrátnici přímo předsedovi KSČM s. Filipovi. Ten ale údajně nebyl přítomen, a tak vrátný nabídl možnost zatelefonovat vedoucí jeho sekretariátu Haně Majdákové, kterou označil za „pravou ruku“ komunistického šéfa. „Co to je?“ užasla nejprve, načež obratem rozhodla: „To ne!“ Otočila se a bleskurychle zase zmizela v útrobách budovy v ulici – jak příznačné – Politických vězňů. Na následný dotaz deníku FORUM 24, zda by se k věci někdo nevyjádřil do médií (odmítnutý kočárek nechali aktivisté za značného zájmu kolemjdoucích stát na chodníku), zareagovala prásknutím telefonem.

K zaparkovanému kočárku se po chvíli dostavil muž s mobilem na uchu doprovázený ostrahou budovy a společně ho odvezli o kus dál. „Je to,“ hlásil splnění úkolu komusi do telefonu. „Odvezli jsme to před sousední dům, před ten Národohospodářský ústav.“ Aktivisté ho ale obratem vrátili na místo. Procházející lidé se zastavovali, četli nápisy, někteří si je fotografovali. „Jsou pořád stejní, komunisti,“ prohlásila kolemjdoucí žena středního věku, „vůbec se nezměnili. Je dobře, že to připomínáte.“

„Dobré. Nápadité,“ okomentovaly to dvě dívky, zřejmě studentky. Pak ale přiznaly, že nevědí, co konkrétně to vše znamená a komu všechna ta jména patří. Když se dozvěděly, že dětem, které v rukou komunistů přežily jen několik měsíců, ale často jen dnů nebo hodin, jedna z nich hlesla jen: „Ježíšmarjá…“ Z připomínky tohoto zvlášť nelidského komunistického zločinu tak na ulici vznikla spontánní „anketa“, ze které ale bohužel vyplynulo, že vědomosti zejména mladé generace o takových věcech jsou téměř nulové.

Zhruba po půlhodině přišel vrátný z budovy aktivisty upozornit, že na ně komunisté zavolali policii. Zda to byl jen pokus je tím zastrašit a vyhnat, nebo oznámení skutečně učinili, nelze soudit. A ač by se jim zřejmě nejvíc líbil zásah v duchu jejich „nejlepších tradic“, s obušky, mlácením a odvážením k výslechu, nedočkali se ani zásahu běžného, civilizovaného. Žádní policisté totiž nepřijeli.

Autorka je řadovou členkou TOP 09.