Ruský opoziční politik Alexej Navalnyj vylíčil v rozhovoru pro Spiegel.de, jak prožíval v letadle okamžiky, kdy se u něj začaly projevovat účinky jedu. Myslel si, že zcela jistě zemře. Z rozhovoru vybíráme právě tuto krátkou pasáž, kde líčí, jak to probíhalo.

„Byl to nádherný den: jedu domů, mám za sebou vyčerpávající a úspěšnou služební cestu. Natáčeli jsme filmy o regionálních volbách, všechno vyšlo. Sedím pohodlně ve svém křesle a těším se na klidný let, kdy se budu moci dívat na seriál. Doma v Moskvě chci natočit týdenní program na YouTube a strávit víkend se svou rodinou. Cítím se dobře jako na letišti. A pak…

Dále čtěte

Deník FORUM 24 prosí o vaši pomoc při obraně liberální demokracie

Česká republika je v moci nedemokratických a autoritářských sil, které pohrdají právním řádem i ústavou. Prezident Miloš Zeman nerespektuje principy…

Těžko se to popisuje, protože se nedá s ničím srovnávat. Organofosfáty napadají tvůj nervový systém jako útok DDoS na počítač, je to přetížení, které tě ničí. Nemůžeš se soustředit. Cítím, že je něco špatně, mám studený pot. Požádám Kiru vedle mě o kapesník. Řeknu jí, ať se mnou mluví! Potřebuji slyšet hlas. Něco se mnou je. Podívala se na mě jako na blázna a začala mluvit.

Nechápu, co se to se mnou děje. Letušky chodí kolem s vozíky, chci je nejdřív poprosit o vodu a pak říkám: ‚Ne, nechte mě jít na toaletu.‘ Umyji se studenou vodou, sednu si na záchod a čekám, umyji se ještě jednou. A pak si říkám, že jestli teď nevyjdu ven, už se odsud nikdy nedostanu. A nejdůležitějším pocitem bylo, že necítíš bolest, ale víš, že umíráš. A to právě teď. Přitom tě nic nebolí. Opouštím toaletu.

Obracím se na stewarda a místo toho, abych požádal o pomoc, říkám k svému vlastnímu překvapení: ‚Otrávili mě. Umírám. Umírám.‘ A pak si před ním lehnu na zem, abych umřel. Je to to poslední, co vidím, tvář, která se na mě dívá s mírným šokem a lehkým úsměvem. Říká: ‚Otrávený?‘ A asi si myslí, že mi někdo naservíroval špatné kuřecí maso. A poslední věc, kterou slyším, když ležím na podlaze, je: ‚Máte problémy se srdcem?‘

Ale mě srdce nebolí. Nic mě nebolí, jen vím, že umírám. A pak slyším ještě tišší hlasy, jak jedna žena volá: ‚Teď neomdlévejte!‘ Tak to je konec. Vím, že jsem mrtvý. Ale později se ukázalo, že jsem se mýlil.“

Říká také, jak přežil díky přízni osudu: „Kdyby nebylo té souhry šťastných okolností, že piloti nouzově přistáli v Omsku, že ambulance byla okamžitě na letišti a do hodiny a půl mi dali atropin, zemřel bych. Plán byl chytrý: Odletěl bych, během letu bych zemřel a přistál bych v omské nebo moskevské márnici. A nikdo by nenašel novičok, protože v márnici nemají žádné spektrometry. Kromě toho se před analýzou dalo ještě chvíli počkat. Byla by to prostě podezřelá smrt.“