Vladimir Putin FOTO: Úřad prezidenta Ruské federace / se souhlasem
FOTO: Úřad prezidenta Ruské federace / se souhlasem
KOMENTÁŘ / Ruská státní televize Rossija-1 nedávno odvysílala propagandistický dokument s názvem Rusko. Kreml. Putin. 25 let, který oslavuje čtvrtstoletí vlády Vladimira Putina. Devadesátiminutový film, natočený pod vedením loajálního služebníčka Pavla Zarubina, kombinuje rozhovory s Putinem, záběry z Kremlu a pečlivě vybrané scény, aby vykreslil obraz silného vůdce, jehož „úspěchy“ formují moderní Rusko. Je jasné, jak to muselo dopadnout.
Dokument není jen oslavou – je to nástroj politické manipulace, který překrucuje historii a realitu, aby posílil Putinovu moc.
Komické vždycky je, když ruští papaláši začnou mluvit o morální nadřazenosti Ruska. Putin znovu prohlásil, že na rozdíl od Západu lidé v Rusku kladou větší důraz na morální zásady než na materiální blahobyt.
„V jádru západní kultury – katolické i protestantské – byl vždy na prvním místě materiální blahobyt. Ano, mají samozřejmě i duchovní hodnoty, ale úspěch se stále měří materiálními hodnotami. V Rusku tomu tak není. V Rusku, obecně řečeno, mluvíme o morálních základech. Vždy existovala zastřešující myšlenka – morální, etická,“ fantazíruje Putin, strůjce krvavé války na Ukrajině.
Vůdce také řekl, že západní země se po staletí snažily Rusko „rozbít“ – a to i v období mongolské nadvlády, kdy byla země oslabená. Když tyto snahy selhaly, byla podle něj místo toho použita propaganda.
„Věřilo se, že za východní hranicí Polska není žádná civilizace. A aby bylo možné toto území civilizovat, je třeba tam zavést katolicismus. Jakmile Ivan IV., Ivan Hrozný, řekl: ‚Ne, zůstaneme pravoslavní‘, okamžitě vznikla legenda, že to byl krutý tyran, úplně šílený a tak dále,“ vykládá amatérský historik, pro kterého je historie taková velká bedna plná událostí a symbolů a on si z ní jako kouzelník vytahuje, co se mu právě hodí.
Putinovy motivy jsou jasné: vykreslit Rusko jako morálně nadřazenou zemi obklopenou nepřáteli a Putina jako pokračovatele historické linie obránců národa. Problém je, že Putinovo tvrzení o Ivanu Hrozném je nejen historicky nepřesné, ale přímo odporuje i ruským pramenům a kulturní tradici.
Rozporuplná postava ruských dějin
Ivan IV., který vládl v 16. století, je v ruských dějinách postavou rozporuplnou. Na jedné straně je oslavován jako vládce, který centralizoval ruský stát, rozšířil jeho území a položil základy carského Ruska. Na straně druhé je jeho éra synonymem teroru. Za jeho vlády byla zavedena opričnina, systém politického násilí, při němž Ivanův osobní oddíl terorizoval šlechtu i prostý lid.
Opričnina pochází z ruského oprič – oddělený. Jednalo se o oddělenou část ruského území a správu, kterou Ivan přímo kontroloval, aby posílil svou moc a potlačil potenciální odpůrce. Tam vládli Ivanovi opričníci, předchůdci Čeky, NKVD a KGB. Opričníci nosili černé oděvy a měli připevněné symboly – psí hlavu (symbol bdělosti) a koště (symbol vymetení zrady). Jezdili na černých koních, což z nich dělalo obávanou přítomnost.
Masové popravy, vypalování měst, jako byl Novgorod, a Ivanova paranoidní povaha jsou dobře zdokumentovány v ruských letopisech, například v Pskovské kronice. Dokonce i jeho vlastní dopisy, plné výhrůžek a ospravedlnění násilí, odhalují nestabilního vládce, který se neštítil brutality. To všechno se prostě stalo a není to výmysl západní propagandy.
Putinovo tvrzení, že Ivanův negativní obraz je západní výmysl, ignoruje i ruskou kulturu. Například Sergej Eisenstein ve svém filmu Ivan Hrozný ze 40. let, vytvořeném pod sovětským dohledem, líčí Ivana jako tragickou, ale despotickou postavu. Ruské lidové pověsti a církevní texty také zmiňují Ivanovy zločiny, včetně vraždy vlastního syna.
Některé západní prameny, jako spisy evropských diplomatů, Ivana skutečně démonizovaly, ale to jen doplňuje, nikoli vytváří jeho pověst. Putinovo zjednodušení není pouze historickou nepřesností – je to záměrné přepsání minulosti, které má podpořit jeho vlastní obraz nekompromisního vůdce.
Mír je úplně to poslední, co by Putin chtěl
Dokument jako celek sleduje podobný vzorec. Putin obhajuje anexi Krymu a invazi na Ukrajinu, kritizuje „materiální“ západní hodnoty a staví Rusko do role morální pevnosti. Jeho zmínka o jaderných zbraních – „doufám, že je nebudu muset použít“ – je ve skutečnosti vyhrožování. Putin nemá a nikdy neměl důvod na někoho hodit jadernou bombu. Vše je založeno na dost stupidní pohádce o Rusku jako věčném obětním beránkovi zahraničních spiknutí, což je klasický propagandistický trik autoritářských režimů.
Kreml využívá historii jako zbraň. Překrucováním faktů o Ivanu Hrozném Putin nejen ospravedlňuje své vlastní temné činy, ale také podsouvá Rusům pocit, že jejich země je pod neustálým útokem. To odvádí pozornost od vnitřních problémů – korupce, ekonomické stagnace, potlačování svobod – a posiluje nacionalistické cítění. Má to ovšem jisté slabiny.
Potřeba neustále přepisovat historii a oslavovat genialitu vůdce svědčí o nejistotě režimu, který nesnese otevřenou diskusi o své legitimnosti, protože by se taky mohlo ukázat, že žádnou nemá.
Propaganda tohoto typu je to zrcadlo, které odhaluje, jak Putinův režim vnímá sám sebe – a jak zoufale potřebuje přesvědčit své občany, že jejich oběti mají smysl. Možná že na mnoho občanů Ruska nakonec bude víc působit zvyšující se cena brambor a všeho než počty obětí vlastních lidí na bojišti. Ty mrtvé občan nevidí, cenovky ano. Cenovky se navíc nedají cenzurovat. A je jasné, že bude hůř.
Mír je úplně to poslední, co by Putin chtěl. V míru se plně projeví, jak zdevastoval Rusko na mnoho let dopředu. Hodilo by se mu nějaké příměří na doplnění sil. Ukrajincům je to jasné a už to snad dochází i řadě politiků na Západě. Putin se stal tragikomickou postavou, která musí válčit dál pro své přežití. Je ve slepé uličce a jen oddaluje svůj konec.
Doufajme, že kdyby Vladimir Hrozný úplně zešílel a chtěl s Ruskem do zkázy strhnout zbytek světa, najde se tam někdo dost soudný, kdo mu to zatrhne.
