Ministr práce a sociálních věcí Marian Jurečka (KDU-ČSL) FOTO: Ministerstvo práce a sociálních věcí / se souhlasem
FOTO: Ministerstvo práce a sociálních věcí / se souhlasem
KOMENTÁŘ / Událostí číslo jedna v závěru letošního roku nebyly vánoční svátky, oslava míru a smíření, nýbrž hromadné vraždění v hlavní budově Filosofické fakulty UK. Musím říci, že se mne to dotklo i osobně, ačkoli jsem nebyl nijak bezprostředně postižen.
Fakultu jsem vystudoval v letech 1958–1962, v době, kdy opadával stalinismus a pozvolna se prosazoval tzv. socialismus (rozuměj stalinismus) s lidskou tváří. Nejdramatičtějším, co jsem za studií zažil, byla jakási spontánní demonstrace, v niž přerostlo režimem tolerované oslavování máje studentskou mládeží v roce 1961. Následoval nájezd partajních funkcionářů na filosofickou fakultu. Odehrával se ve velké aule, vedli ho nařvaný soudruh estébáckého vzezření a hubená brýlatá soudružka orientovaná spíše intelektuálně. Výsledek byl komický, publikum na oba reagovalo nevrle a nájezdníci nakonec vyklidili pole. Na tom, že jsem pak, stejně jako všichni vysokoškolští studenti mého ročníku, musel absolvovat dvouletou základní vojenskou službu (pomsta za majáles z roku 1956, kdy jsme ještě vůbec na vysoké škole nestudovali), to ovšem nic nezměnilo. Ale tenkrát se aspoň nestřílelo a nebyli mrtví, soudruzi se vyřádili v předchozích letech.
Jak tomu je po Listopadu
Letošní způsob Vánoc je pro mne tedy něco poněkud exotického. Zda to dění mělo politický podtext, o tom pochybuji. Přesněji řečeno, zda bude mít nějaký politický podtext, o čemž naopak nepochybuji, to se ukáže teprve v příštích dnech, týdnech a měsících. Zásadní věc je, že žijeme v úplně jiné době než třeba na počátku šedesátých let minulého století. Jenom jsme si ji zatím dost přesně nepojmenovali.
V roce 1989 naše vlast přestala být ruskou kolonií. Stalo se tak díky celosvětové proměně a zhroucení komunistického režimu v SSSR (je třeba připomenout, že jistou roli hrála i dobrá vůle tehdejšího sovětského vedení: myslili to dobře, ale dopadlo to jako vzdycky). Původní koncepce českého disentu, s níž kdysi přišel Václav Havel ve svém eseji „Moc bezmocných“, totiž že teď je třeba překonat jak „posttotalitarismus“ (rozuměj ruskou despocii), tak „zkostnatělou, chcete-li buržoazní“ demokracii, byla víceméně potichu zapomenuta. Teď už šlo přímo o obnovu demokracie (která jistě měla i své chyby, všechno má své chyby). Názory na to, jak má demokracie vypadat, se ovšem znovu různily (to je taky ve svobodné společnosti běžné).
Posléze (kolem roku 2009–10) dospěla velká část české společnosti (já ne) k názoru, že jsme se cestou k demokracii ocitli na scestí a čím dál tím větší vliv získávají lidé, kterým jde jen o to, aby získané svobody zneužili k vlastnímu obohacení na účet svých bližních. Vznikala ideologie, kterou podporovali idealističtí, leč politicky neúspěšní následníci Václava Havla, poměrně málo úspěšní sociální demokraté (ne všichni) a zbytky předlistopadových komunistů. Přidali se nespokojení policisté a prokurátoři (zase ne všichni). Na jejich nespokojenosti tu a tam leccos bylo (to taky platí vždycky), byla ovšem přehnaná a její důsledky byly katastrofické: stávající vládnoucí politické garnitury jedna po druhé přicházely o instrumenty, které by jim dovolily provádět účinnou politiku, a čím dál tím víc se prosazovali ti, kteří v takové krizové době dostávají snadnou šanci: falešní spasitelé. Tak vznikla přitažlivá ideologie o tom, že nám dosud vládli politici, kteří nemakali a kradli (trochu se v ní ve zjednodušené podobě ozývá nedůvěra Václava Havla a jeho přívrženců k tradiční demokratické politice): teď prý přicházejí obyčejní lidé, aby konečně udělali pořádek.
Krizová doba se vyznačuje tím, že se v ní radikálně snižuje soudnost veřejnosti. Lidé se snadno mění v důvěřivé nedospělce z městečka Hameln a nechávají se vést falešnými spasiteli bez zdravého uvážení. Nastupujícím spasitelem byl v našem případě jeden z polistopadových zbohatlíků, kdysi s mírně řečeno nekonfliktními vztahy k předlistopadovým mocipánům. Dokázal na sebe šikovně upozornit v roce 2013, a protože měl dostatečně mocný finanční background, v bouři „Velké protikorupční revoluce“ bez problémů získal velmi vlivné pozice v tisku (přesně řečeno koupil si je), dále vliv v politice (v exekutivě i v legislativě) a v menší míře i v soudní moci (k soudní moci se u nás často z nepochopitelných důvodů počítají i státní zástupci a občas dokonce také některé útvary kriminální policie). Získal snadnou podporu od těch, kdo se doposud jen obtížně prosazovali v aktivní politice a v soudní moci (jde o stoupence Václava Havla v médiích, o politiky levicové orientace, kteří byli často neprávem považováni za stoupence předlistopadového režimu, o pozůstatky komunistů, kteří byli za totéž považováni většinou právem; a konečně i lidi notoricky neúspěšné všech dalších odrůd.
Polistopadová demokracie měla spoustu chyb a utrpěla řadu neúspěchů: ale tento, rozpoutání Velké protikorupční revoluce a budování údajných „Nových pořádků“ s novopečeným podnikatelským magnátem Andrejem Babišem v čele, byl ten nejstrašnější: bojím se, aby pro naši vlast nebyl smrtelný. Tuto změnu, kdy se pomalu a energicky místo strukturovaného systému výkonné, legislativní a soudní moci vytváří obludný celek, moloch, konglomerát moci mediální, hospodářské a politické, lidé bez velkého odporu spolkli. Jen tu a tam někdo poukázal na to, že tu něco není v pořádku (a přitom vzhledem k záhy podvázaným médiím to neměl ani pořádně kam napsat).
Vánoce dnes, tj. za Babiše
Tak vypadá dnes režim, který se počínaje rokem 2013 pomalu, s peripetiemi, ale vytrvale zmocňuje toho, co nám, jistě za naší menší čí větší spoluúčasti, v pár letech po listopadu 1989 spadlo do klína. Babišovské Nové pořádky, které otřásly „starými pořádky“, tj. polistopadovou demokracií, během níž prý politické dění ovládli „politici, co nemakali a kradli“. Je zajímavé, že se tímto ideologizováním nějak nikdo necítil moc být uražen – přiznám se, že já ano. Považuji polistopadovou demokracii za svou, pokoušel jsem se pro její nastolení něco udělat už v době, kdy se za to metály neudílely, naopak. Jistě, jiní udělali víc než já. Ale jiní zase o dost míň nebo vůbec nic. I proto konsternován sleduji, jak u nás už někdy od roku 2011 probíhá nepříliš hlasitá a o to víc zahanbující kapitulace polistopadových demokratů: nejprve začaly vznikat podivné strany, například ta, která sdružuje jen „nezávislé“, a pokud jde o politiky, nanejvýš se v ní tu a tam mihne nějaký malý starosta. Pak se zformovalo uskupení sdružující po západním vzoru bukanýry. Poprvé se předvedlo v předvolební kampani před veřejností razantním slibem, koho všeho dá zavřít. To se lidem líbí, na zavírání si zvykli nejpozději od roku 1948. Je zázrak, že se zatím i v takovém politickém společenství tu a tam ještě pořád objeví i nějaký aspoň trochu normální člověk.
Dále: dvě naše nejstarší politické strany, ČSSD a KDU-ČSL, se při nástupu pana Babiše a spol. vrhly do jeho otevřeného náručí (i dnešní delikvent pan Jurečka byl při tom). A všechno pak v únoru 2019 korunoval rozhovorem pro babišovské Lidové noviny předseda nejsilnější polistopadové strany, ODS: zdůraznil, že demokracie u nás není ohrožena, že křičet o tom, že se zrovna hroutí, je mu cizí a že naštěstí nemusíme dělat nějaké moc zásadní reformy. Ježíši Kriste! Mně tahle forma „národního smíření“ tak trochu připomíná jakousi parodii na kapitulaci Japonska z roku 1945.
Tak byla nastoupena cesta, na níž se tito lidé pohybují dodnes: demokraté, ať už se jmenují Petr Fiala, Marek Benda, Bohuslav Sobotka (neměli bychom zapomínat i na něj, i on byl demokrat), se řítili a řítí jako po skluzavce do podsvětí, kde spoluvytváří s tvůrci „nových pořádků“ jednotnou společnost: společnost, kde se podle Orwellovy metafory za jedním stolem obejmou farmáři a čuňata, tentokrát po česku pod heslem: padouch nebo hrdina, všichni jedna rodina. Proboha, nedělejme si iluze a nenamlouvejme si, že z toho bude (stejně jako doposud vždy) něco jiného než jen docela obyčejný prasečinec. Kapitulantstvím ještě nikdy dobro nad zlem nezvítězilo.
Dočasné usmíření: studená občanská válka v ČR
Z tohoto hlediska nedávný volební úspěch SPOLU, Pirátů a STAN ve volbách do poslanecké sněmovny, stejně jako porážka Andreje Babiše v následující prezidentské volbě, znamená nejspíš jen dočasnou změnu, během níž se na přechodnou dobu dostala k moci opozice, zatímco babišovská vládnoucí moc nabírá čerstvé síly v opozici. To, co prožíváme, je studená občanská válka, která má sice tu a tam formálně povahu politické soutěže, ale ve skutečnosti je jen úporným třídním bojem, v němž se znovu nelítostně prokousává k moci dočasně oslabená babišovsky pojatá „Pravda a Láska“, zatímco poražení demokraté sami sobě a nám ostatním kňouravým hláskem namlouvají, že se nic neděje a polistopadová demokracie v klidu pokračuje.
Předvánoční bitva: dva „případy“, Jurečka a Richter
Domnívám se, vlastně přesněji řečeno obávám se, že v této dejme tomu historické perspektivě je třeba nahlížet i naše nynější předvánoční nadělení. To, co se stalo 21. prosince, je samo o sobě krvavé neštěstí, jaké v naší zemi v jistém slova smyslu nemá obdoby: nešlo o nějakou plánovitou politickou revoluci, nýbrž o výbuch chorobné hysterie bláznivého individua, o jehož motivaci vlastně zatím nemáme jasný obraz. Je otázka, zda ho vůbec někdy budeme mít. Už proto se velmi dobře hodí k tomu, aby se jej snažily různé nekale motivované politické iniciativy využít ke svým dejme tomu „revolučním“ cílům. Doporučovaným využitím bývá zpravidla zavedení „pořádku jako řemen“. Jistě, obnovit pořádek je čas od času zapotřebí; ovšem k opravdovému pořádku patří taky a v první řadě zabránit tomu, aby tragické a bolestné události zneužili vyčůraní političtí spekulanti k rozpoutávání masové hysterie a k soustavnému poškozování demokratického politického systému. Hysterie bývá buď bezděčná (jako každá hysterie), anebo, a to daleko častěji, zároveň i cílená. Rád bych zmínil dvě události v tomto našem případě: „Případ Jurečka“ a „Případ Richter“.
V prvním případě jde o předsedu politické strany, ministra a místopředsedu vlády, v druhém o t.č. opozičního politika. Ale nemohu si pomoci: jsem přesvědčen, že vítr fouká z jednoho směru a jedním směrem.
Takže v prvním případě: milý pane Jurečko, je mi líto, ale dal jste sice nechtě, ale zato důkladně Babišovi a jeho spolupracovníkům příležitost, aby vám i nám chvíli básnicky řečeno „o morálce kázali“. Sám jste vyslovil dost silnou a úplně zbytečnou soudružskou sebekritiku. Jenže: vraždy na FF UK jsou odporná záležitost, postihly v první řadě, jako vždycky, zcela nevinné lidi. Postižení, pokud přežili, a pozůstalí si zaslouží ohleduplnost a soucit. Tím, zda byl vánoční večírek na ministerstvu práce a sociálních věcí rozpuštěn o hodinu dříve nebo později, by nikdo ze zavražděných či poraněných ani neobživl, ani se neuzdravil. Vaší soudružskou sebekritikou dostal jen pan Babiš příležitost použít krvavou událost jako účinnou politickou zbraň k další destabilizaci současné politické situace. Dostal do rukou nezasloužené trumfy. Jediné, co z toho pro mne v tuto chvíli plyne, je: mám trochu hrůzu z toho, co teď ještě uděláte. Proboha, nepokoušejte se v této situaci např. rezignovat!
Druhý případ je angažmá poslance parlamentu ČR Richtera. Nejprve hádanka: co myslíte, z jaké partaje je asi pan Richter? Nebýt internetových stránek poslanecké sněmovny, nebylo by asi pro leckoho lehké to uhádnout. Nechci vůbec zmiňovat jeho dceru, je mi jí jen pořádně líto a doufám, že se brzy uzdraví. On sám přišel ke slovu až za skoro dvacet dnů poté, co se odehrála událost, o níž je teď řeč.
Opoziční straně se občas přihodí, že usiluje udělat si dobrou pověst na úkor policie (můj soukromý názor je, že policie v téhle naší věci v zásadě obstála). Je to přitažlivé si takhle přihřát políčku za ty, kteří jsou na první pohled tak či onak s vládou svázáni. Jiná věc je, že to tu a tam může být leckomu hnusné. Například mně.
Poučení
Morální poučení z obou případů, které jsem zmínil, je jedno (nevím, nakolik je účinné, ale nemohu ho nepřipomenout). Jedná se o známou pověst o Hamelnských a jejich dětech. Podívejme se na již zmíněnou legendu o měšťanech z Hameln ještě z trošku jiné strany: měšťané se pokusili okrást krysaře, který je předtím zbavil živelné pohromy, tj. přemnožení hlodavců. Ten jim pak svou čarovnou silou odloudil všechny děti. Warning zní: milí Hamelnští, chovejte se v politice aspoň pro tuto chvíli aspoň trochu důstojně. Jinak se vám může stát mimo jiné třeba i to, že jednou, dřív nebo později, o své děti přijdete. Prostě jen proto, že vámi budou po právu pohrdat.
Vím, že na mnoho z těch, které bych měl oslovit, bude mít toto moralizování velmi pravděpodobně účinnost nulovou. Ale nějak mi to nedá: líná huba, holý neštěstí.
