Ruský historik Andrej Zubov během své přednášky na FF UK (29. 11. 2022) FOTO: Jan Stibor (se svolením autora)
FOTO: Jan Stibor (se svolením autora)
Ruský historik, politolog a religionista Andrej Zubov jako oponent Putinova režimu odmítá agresivní válku Ruska proti Ukrajině. Od října působí na Masarykově univerzitě v Brně, přesto prohlašuje, že není v emigraci. Kontakty udržuje i s Univerzitou Karlovou a po nedávné pražské přednášce poskytl rozhovor našemu deníku FORUM 24, v němž popisuje svůj odchod z Ruska, komentuje rusko-ukrajinskou válku a budoucí dekomunizaci a deputinizaci své vlasti. Zároveň nám dovoluje nahlédnout do myšlení ruského intelektuála, v němž se mísí osobní poctivost, frustrace z vlastní země, touha po svobodě, sny o budoucnosti i politická naivita.
Proč jste odešel z Ruska a jak probíhala vaše cesta do Česka?
Už dříve jsem dostal nabídku od Masarykovy univerzity v Brně, abych tam působil jako hostující profesor. Když začala ruská invaze na Ukrajinu, nechtěl jsem Rusko opustit. Ale postupně mi začínalo být jasné, že buď budu mlčet, nebo skončím ve vězení. Měl jsem zakoupené letenky a chystal jsem se 7. října odletět z Moskvy přes Taškent a Istanbul do Prahy. Jenže Kreml vyhlásil mobilizaci a začal uzavírat hranice s Evropskou unií. Můj syn Daniil se ocitl tváří v tvář reálné hrozbě, že bude odveden do ruské armády a poslán bojovat proti Ukrajině. Proto jsme se s mojí ženou Olgou rozhodli, že odjedeme z Ruska.
Poslední propustnou hranici pro držitele schengenských víz mělo Rusko s Finskem. Uzavírala se o půlnoci z 29. na 30. září a my jsme ji s manželkou Olgou, synem Daniilem a jeho kočkou překročili v automobilu o osmé hodině večerní, pouhé čtyři hodiny před jejím uzavřením. Poněvadž jsem mířil přednášet do Brna, vzal jsem si s sebou mnoho knih. Z Finska jsme pak cestovali přes Estonsko, Lotyšsko a Litvu do Polska a odtud do Česka. Celkem nám to trvalo dva týdny.
Jak byste popsal svou aktuální situaci? Je to emigrace?
Ani tehdy, když jsme překročili hranice Evropské unie, ani dnes nepovažuji svůj odjezd z Ruska do Česka za emigraci. Poněvadž nyní působím na Masarykově univerzitě v Brně, vidím to především jako důležitý úkol vědce v těžké době ruských a evropských dějin. Až mi koncem příštího roku skončí v Česku smlouva, doufám, že se budu moci vrátit do Ruska. Teď ovšem není možné v Rusku svobodně hovořit, což je pro mne jako učence to nejdůležitější. Náš syn Daniil zůstal v lotyšské Rize, kde pracuje jako novinář pro ruskou opoziční televizi Dožď. (Pozn. red.: Kvůli ambivalentnímu postoji tohoto TV kanálu k ruské agresi vůči Ukrajině mu byla 6. 12. odebrána lotyšskými orgány licence k vysílání.)
Jste v kontaktu s ruskou politickou opozicí, ať už je v Rusku, nebo v emigraci?
Samozřejmě. Jsem stále v kontaktu zejména s Michailem Kasjanovem, předsedou opoziční Strany lidové svobody (PARNAS), kterou jsem spoluzakládal. Kasjanov odešel do exilu a žije nyní v Lotyšsku, normálně se setkáváme a komunikujeme, radíme se o aktuální situaci a budoucím vývoji v Rusku.
Jak po tolika měsících brutální války Ruska proti Ukrajině hodnotíte postoj ruské společnosti?
Opozice byla v Rusku už před válkou zcela potlačena, volby jsou dávno fikcí a jsou podobné těm z časů sovětského režimu. Odpor je dnes v podstatě nemožný a jakýkoliv pokus o vyjádření nesouhlasu s válkou končí vždy vězením. Úkolem opozice je tudíž vysvětlovat a přesvědčovat občany. Pracujeme pro budoucnost, protože jistě jednou nastane okamžik, kdy Putinův autoritativní, krutý a agresivní režim padne. Poté bude třeba ustavit normální Rusko. Násilné svržení nynější ruské vlády není součástí našich opozičních plánů, i když nelze úplně vyloučit, že by mohlo dojít k nějakému ozbrojenému povstání, třeba v ruské armádě.
Často hovoříte o nutné dekomunizaci a deputinizaci Ruska. Co si pod tím můžeme představit?
V procesu dekomunizace, kdy se, jak doufám, budeme konečně zbavovat bolševického dědictví, se mnohé můžeme naučit od evropských postkomunistických zemí. Důležité budou například lustrace, jak jste je zavedli i zde v Česku. Po rozpadu Sovětského svazu mnozí z nás snili o demokracii a volném trhu, ale chybějící dekomunizace způsobila, že se u moci udržel sovětský gang spojený s KGB. Vždyť mezi Rusy je spousta skvělých odborníků třeba v oblasti ekonomiky, kteří by mohli pracovat pro hospodářský rozvoj Ruska. Po pádu Putinova režimu budeme muset postupovat v promyšlených krocích, které bychom předkládali národu – a ten řekne své ano, nebo ne. Různá politická uskupení budou předkládat různé varianty dalšího vývoje. Nesmíme se chovat jako kdysi bolševici, kteří lidem vnucovali své představy. Občany je třeba přesvědčit o tom, jak směřovat k normálnímu svobodnému Rusku.
Jak vlastně hodnotíte aktuální situaci v rusko-ukrajinské válce?
Sama o sobě je tato válka samozřejmě něčím strašlivým, nečekanou hrůzou uprostřed evropského kontinentu. Všichni jsme si mysleli, že konflikt takových rozměrů už v Evropě není možný. Ovšem pro mne jako historika poučeného dějinami nebyl mír něčím navěky jistým. A pak v únoru začala ona válka. Takřka všichni vojenští a bezpečnostní specialisté předpokládali rychlý pád Ukrajiny, panovala představa, že ukrajinská armáda nebude bojovat, případně to skončí partyzánským bojem na západní Ukrajině.
To byl omyl všech, včetně Putina. Vlastně jsme svědky nečekaného zázraku. Rusko-ukrajinská válka se v mnohém podobá válce sovětsko-finské, kdy slabší země v podstatě zvítězila nad Sovětským svazem. Je jasné, že také Ukrajina vyhraje tuto válku. Nevíme, kdy se to stane, ale určitě zvítězí. Vždyť Ukrajinci už osvobozují oblasti zabrané po letošním únoru ruskou armádou, je očividné, že Rusko prohrává.
Co bude pro Rusko znamenat prohra ve válce s Ukrajinou?
Vítězství Ukrajiny bude i pro Rusko jedinečnou šancí. Pokud by totiž Putin ve válce vyhrál a naplnil své cíle, putinovský režim by přežil a existoval by klidně i dalších sto let – jako před ním bolševický režim. Jenže Putin už prohrál válku. Rusové jsou nespokojení a mobilizace vyvolala značnou nechuť k Putinovi. Průzkumy veřejného mínění v Rusku nejsou relevantní, protože v totalitní diktatuře se nemůžete svobodně vyjadřovat. Jestliže asi 20 % obyvatelstva vyjadřuje odpor vůči Putinovi, jde jen o tu odvážnou část občanů, která se nebojí říkat svůj názor. Ano, ruská elita, zejména ta ekonomická, je dosud očarována Putinem. Měla s Putinem dohodu, že ji nechá na pokoji, aby si mohla dobře žít. A na oplátku se nebudou vměšovat do politiky.
Jistě, pokud se i nadále nebude ruské armádě dařit na válečné frontě proti Ukrajině, klidně by ze strany ruské elity mohlo dojít k pokusu o výměnu Putina za někoho, kdo by se snažil situaci zvrátit. Ale na to by už nestačil ani Kadyrov, ani Prigožin, protože Ukrajinu v jejím zápase podporuje nejen Západ, nýbrž celý civilizovaný svět. Ruské vítězství je v podstatě nemožné.
Rusko by mělo začít mírové rozhovory s Ukrajinou a celým světem. A světové společenství musí trvat na dodržování zásad, které i z Ruska postupně učiní normální demokratický stát, který už nebude nebezpečím pro Evropu. Podobně jako to spojenci udělali po druhé světové válce s Německem. Situace je ovšem nyní tragická a nebezpečná i pro Evropu, poněvadž Putinovo Rusko se snaží ovlivňovat pravicové i levicové radikály v mnoha evropských zemích.
V čem vidíte jako historik a politolog nejnebezpečnější ruskou tradici, která Rusko vzdaluje svobodě? A jak vidíte poválečné rusko-ukrajinské sousedství?
Myslím, že nejnebezpečnější ruskou tradicí je, že si Rusko zvyklo na existenci absolutistického státu v čele s tyranem. Hlavním problémem Ruska je jeho imperiální komplex, dobývat a podmaňovat si… To se sice líbí ruským vládcům, ale Rusům to není k ničemu, přestože jim propaganda vtlouká do hlav, že je to dobré. Naším aktuálním úkolem proto je, aby lidé konečně pochopili, že ruský imperialismus je i pro samotné Rusko špatný a nesmyslný. Porážka Ruska bude rozhodujícím momentem pro změnu.
Ekonomický rozvoj Ruska nebude v budoucnu možný bez spolupráce s Ukrajinou. A platí to i naopak, Ukrajina se nebude úspěšně rozvíjet bez spolupráce s Ruskem. Jsou to přece sousední země s velmi dlouhou společnou hranicí. Samozřejmě to bude po válce složité, Rusko bude muset zaplatit různé kompenzace. Doufám, že v budoucnu nás čeká nikoli antagonismus Ruska a Ukrajiny, ale právě spolupráce, jak to nyní vidíme například mezi Německem a Francií anebo Německem a Polskem či Německem a Českem.
V Praze jste na Univerzitě Karlově přednášel o posledních letech Ruského impéria za první světové války. Vidíte nějakou analogii s dnešní Ruskou federací? Může nastat kolaps, nebo rovnou revoluce?
Jestli budou lidé nadále nuceni, aby v rámci mobilizace odcházeli do války, pak je klidně možné, že vojáci přestanou poslouchat své důstojníky a dojde k revoltě, když pochopí, že ta válka je nesmyslná, a navíc i špatně připravená. Když jsou do války posíláni i vojáci beze zbraní, nikoho by jistě nepřekvapilo, kdyby se začali bouřit. Anebo své zbraně obrátí proti těm, kdo je ženou do boje. Takovou vojenskou vzpouru si dokážu představit. Myslím, že teprve s koncem této války skončí i pro Rusko definitivně bolševická revoluce, která už trvá 105 let. Válka proti Ukrajině byla první, kterou Leninova bolševická vláda rozpoutala, a tak věřím, že prohranou válkou s Ukrajinou se nyní nadobro zbavíme bolševické hrůzy.
Co byste vzkázal českým čtenářům, kteří pozorně sledují ruskou agresi vůči Ukrajině?
Není ve východní Evropě národa, který by neměl historickou zkušenost s násilím ze strany Ruska, včetně Čechů. Ale z naší paměti by neměly vypadnout ani pozitivní události, jako byla například Ruská pomocná akce v Československu ustavená v roce 1921 na pomoc uprchlíkům z rozpadlého Ruského impéria. Spojována je T. G. Masarykem a Karlem Kramářem, ale finance přece proudily z daní všech občanů demokratického Československa, kteří ještě nedávno patřili k provinciím Rakouska-Uherska. Peníze šly především na studium mladých emigrantů, často bývalých vojáků tzv. Bílé armády.
Myslím, že Češi mohou dnes lépe než ostatní chápat, že hrůza, která se nyní děje na Ukrajině, není dílem ruského národa, ale ruské vlády. Rusové jsou ohlupováni propagandou, ale není to jejich dílo. Úkolem pro Čechy i Rusy, pro ruskou opozici, je osvobození Ruska od tyranie. Věřím, že český stát a nové Rusko se v budoucnu stanou přáteli. A naše státní vlajky, které mají stejné tři barvy, budou pak vlát pokojně vedle sebe.
