Demonstrace na podporu Memorialu v polské Varšavě (2021) FOTO: Tomasz Molina / Wikimedia Commons / CC BY-SA 4.0
FOTO: Tomasz Molina / Wikimedia Commons / CC BY-SA 4.0
Krvavá válka, kterou Putinův režim rozpoutal na Ukrajině, není jen masovým vražděním lidí a ničením infrastruktury, ekonomiky a kulturních statků této pozoruhodné země. Není jen rozvratem samotných základů mezinárodního práva. Je to také tvrdá rána pro budoucnost Ruska. Nejtemnější síly v mé zemi, ti, kdo snili o dokonalé pomstě za rozpad sovětského impéria, kdo si zemi postupně podmaňovali, jimž nestačilo důsledně zardousit svobodu slova, potlačit občanskou společnost a fakticky zlikvidovat nezávislý soudní systém, ti všichni slaví v posledních měsících vítězství.
Možná se zeptáte: Copak se dá vůbec hovořit o vítězství? Vždyť na frontách Ukrajiny si ruská vojska nijak zářně nevedla. Je to tak, oni však přesto v Rusku slaví svoje konečné vítězství. Tato válka jim dala zemi zcela do rukou. Již dávno se chtěli vymanit ze všech pout, která je svazovala. Nechtěli návrat komunistického systému (byť jsou mezi nimi i tací, kteří se sami za komunisty označují). Líbí se jim onen chimérický systém, který se v Rusku etabloval v průběhu posledních dvou desetiletí – napůl feudalismus, napůl státní kapitalismus, skrz naskrz prolezlý korupcí. Ale i tak jim pořád něco chybělo…
Chyběl jim pocit úplnosti onoho systému. Nyní tedy úplný je. Nyní mohou otevřeně beze studu hlásat heslo „Jeden národ, jedna říše, jeden vůdce!“ Veškerý ostych zcela zmizel. Chtěli fašismus. Tak ho mají. Země, která před třiceti lety opustila komunistickou totalitu, spadla do totality nazpět – tentokrát ovšem do totality fašistické.
Mnozí se budou se mnou přít: O jakém fašismu to mluvíš? Kde je systémotvorná masová strana, která stojí výše než stát? Copak se Jednotné Rusko, ten houf úředníků, takové straně aspoň podobá? A kde jsou masové mládežnické organizace, kterými musí projít všichni mladí lidé? Tak zaprvé, právě na tom, aby se z mládeže stali zombie, se v Rusku pracuje na plné obrátky zakládáním příslušných organizací. A potom, fašismus není jen Mussoliniho Itálie nebo nacistické Německo (v Rusku je nyní zvykem dávat do protikladu správný fašismus a špatný nacismus), ale i Rakousko před anšlusem, frankistické Španělsko či salazarovské Portugalsko. A všude měly fašistické režimy svoje odlišnosti a svá specifika. Nyní se tedy v tomto výčtu bude uvádět i Rusko v pozdně putinovském období.
Existuje mnoho různých definic tohoto jevu. V roce 1995 Ruská akademie věd na základě zadání ruského prezidenta Borise Jelcina vypracovala a předložila následující definici fašismu: „Fašismus je ideologie a praxe, která schvaluje nadřazenost a výjimečnost určitého národa nebo rasy, směřující k rozdmychávání národnostní nenávisti, zdůvodňování diskriminace zástupců ostatních národů, odmítání demokracie, zakládání kultu vůdce, použití násilí a teroru k potlačení politických odpůrců a jakýchkoli forem nesouhlasu a ospravedlňování války jakožto prostředku řešení problémů mezi státy.“
Podle mého mínění vývoj v Rusku této definici zcela odpovídá. Současná, minulá i budoucí opozice Ruska vůči okolním státům (především evropským), utvrzování se v nadřazenosti svébytné ruské kultury (nikoli v úzce etnickém, nýbrž v imperiálním smyslu), odmítání samotné existence ukrajinského národa, jazyka a kultury – to vše se stalo základem dnešní státní propagandy. A jak se věci mají s odmítáním demokracie, kultem vůdce a potlačováním nesouhlasu, to je více než zřejmé…
Kdo je vinen tím, že se Rusko dalo na fašismus? Odpověď je ta nejprostší – Putin. Jednoznačně je tím vinen právě on, ale kromě něj k tomu směřovala i ohromná masa dalších lidí, kteří se navíc tím směrem vůbec nemuseli vydat vědomě. Mase lidí se stýskalo po impériu, po „pevné ruce“, po mytickém Stalinovi. Takoví lidé byli jak „nahoře“ – mezi „vládnoucí elitou“ úředníků, příslušníků silových resortů, poslanců, ředitelů státních podniků a „oligarchů“ – tak „dole“, mezi úplně nemajetnými lidmi. Jedni se vozí v luxusních autech, mají paláce a jachty, a druzí musejí na záchod do mrazu. Všichni jsou ale v absolutistickém, „samoděržavném“ putinovském systému stejně zbaveni práv.
Pro ty první bylo nevýhodné bojovat proti bezpráví – v jiném mocenském systému by takové materiální výhody nikdy nezískali. Ale nepříjemné bezpráví si nějak kompenzovat chtěli. Zachtělo se jim pocitu úplné vlády nad „nevolníky“, pocitu, že se nezodpovídají nikomu kromě nejvyššího vůdce. Chtěli se považovat za třídu nové šlechty, vyvolené Historií a Prozřetelností k tomu, aby zemi vládli. Jenže tomu ještě překážely základní zbytky svobody slova, různí investigativní novináři, aktivisté za lidská práva a výtržníci, kteří čas od času dostali lidi do ulic. A také konkurenti v řadách „elity“, kteří si stále ještě přáli zachovat alespoň nějaká liberální „pravidla slušnosti“ při řízení země.
Ti druzí jednoduše nevěřili, že by se v takovém boji dalo uspět – dokazoval jim to celý jejich těžký život a také zkušenost rodičů a prarodičů. Ty z nich, kteří zažili krátké vzepětí relativní demokracie v 90. letech minulého století, ta doba zkrátka vyděsila – vše kolem nich se měnilo, byli nuceni sami za sebe činit rozhodnutí v těžkých situacích a to je hrozné a nezvyklé. A tuhle vyděšenost pak předali svým dětem: změny jsou vždycky k horšímu. Je třeba spoléhat se na autoritu, na vedení. Maximálně má tak smysl psát žádosti a stížnosti vůdcům. Ruská občanská společnost těmto lidem (kteří tvoří ne-li většinu, pak jistě velmi významnou vrstvu obyvatelstva) nedokázala ukázat a vysvětlit možnost bojovat za vlastní práva.
Navíc občas i obránci lidských práv sami posilovali podobné paternalistické nálady. Místo abychom z lidí, kteří se na nás obrátili, učinili spojence v našem boji, chovali jsme se k nim jako ke klientům, snažili jsme se jim pomoci, ale nepovažovali jsme za důležité vysvětlovat jim konečné cíle onoho boje. V důsledku toho se klienti, když se jim dostalo bezplatné pomoci, uchýlili zpět do svého předchozího života a znovu hlasovali pro toho, koho jim nakázalo vedení. A svoje vyloučení a bezpráví se jim zachtělo si kompenzovat pocitem sounáležitosti s něčím velkým, pocitem, že jsem třeba i jen malý šroubek, ale zato v obří mašinérii rodícího se impéria.
Putinův režim tyto potřeby zčásti naplňoval, ale dosud zřejmě nikoli dostatečně. Válka tedy byla prohlášena za velký sjednocující cíl: „Vše pro frontu, vše pro vítězství!“ Opozice je zcela rozdrcena, zbytky veškerých svobod zlikvidovány a říkat slova „liberalismus“ a „demokracie“ veřejně nahlas, aniž by přitom člověk zároveň vyslovoval sprostá slova, je nebezpečné. Ti „nahoře“ i ti „dole“ se sloučili v jedno v extázi „vlastenectví“ a nenávisti k nezávislé Ukrajině.
Ovšemže tato extáze neovládá ani většinu lidí v Rusku, ale pořád je jich ještě mnoho. Většina pak donedávna raději zavírala oči před tím, co se děje, z pudu sebezáchovy. Vždyť protestovat je nebezpečné, změnit se na tom stejně nic nedá a zbytečnou diskusí o zločinech, které naši vojáci páchají na Ukrajině, si člověk přivodí leda nespavost nebo nervové zhroucení. Lepší je tvářit se, že člověk věří tomu, co se říká v televizi, a dokonce se o tom snažit sebe sama přesvědčit.
Ostatně, v kterémkoli fašistickém režimu se většina lidí chová právě takhle. A velmi malá menšina se pokouší bojovat. V zemi existuje protiválečné hnutí, které má své politické vězně, své hrdiny. Obránci lidských práv pokračují v práci prakticky napůl v undergroundu – pomáhají lidem vyhnout se ze zákonných důvodů mobilizaci a povolávacím rozkazům, sestavují seznamy politických vězňů, zajišťují jim obhájce, poskytují právní a humanitární pomoc uprchlíkům z Ukrajiny a shánějí jim možnost vycestovat do Evropy. Jelikož v zemi přestalo fungovat právo, ochrana lidských práv nevyhnutelně prochází zásadní proměnou. Současní ruští obránci lidských práv se ocitli v situaci disidentů, svých předchůdců ze sovětských dob.
Náprava porušování lidských práv a upozorňování ruské i zahraniční veřejnosti na ně se čím dál více stávají hlavní náplní obrany lidských práv. Oblíbená teze velkého ruského lidskoprávního aktivisty Sergeje Kovaljova – „Dělej, co je třeba, ať se děje, co se děje“ – je dnes pravdivější než kdy jindy. Bude tohle všechno v Rusku trvat dlouho? Kdo ví? O budoucnosti naší země se rozhoduje na polích Ukrajiny. Pokud tam ruská vojska zvítězí, fašismus v Rusku to zakonzervuje nadlouho. A naopak…
V průběhu posledního měsíce se ona „extáze“, o které jsem psal výše, začíná poněkud rozpouštět ve všeobecném úžasu – jak je možné, že ta velká a neporazitelná armáda je najednou neúspěšná? Přichází kocovina. Může být těžká. V této situaci mnohé závisí na zemích střední a západní Evropy.
Pro každého rozumného člověka je zcela přirozené usilovat o mír namísto války. Ale mír za každou cenu? Evropa se už jednou snažila dosáhnout míru cestou usmiřování s agresorem. Katastrofální dopady těchto snah jsou každému známy. A nyní se vítězné fašistické Rusko nevyhnutelně stane vážnou bezpečnostní hrozbou nejen pro své sousedy, ale i pro celou Evropu.
Oleg Orlov je ruský biolog a lidskoprávní aktivista, spolupředseda Rady Centra ochrany lidských práv Memorial, jehož činnost je v Rusku zakázána. Roku 2009 mu spolu s dalšími představiteli organizace byla Evropským parlamentem udělena Sacharovova cena za svobodu myšlení, letos se Memorial stal jedním ze tří laureátů Nobelovy ceny za mír.
Text vyjadřuje osobní stanovisko autora. Dosud vyšel rusky, francouzsky a německy, v naší rubrice Nová orientace v deníku FORUM 24 je publikován díky spolupráci s Memorial Česká republika. Do češtiny přeložil Antonín Hluštík.
