Olga Perebyjnis FOTO: Olga Perebyjnis / se souhlasem
FOTO: Olga Perebyjnis / se souhlasem
Olga Perebyjnisová (ukr. Olha Perebyjnis) má k České republice a Praze velmi blízko. Její manžel Jevhen Perebyjnis je přední ukrajinský diplomat, v Česku působil už v letech 2001–2004 a poté v letech 2017–2022 jako velvyslanec Ukrajiny. České hlavní město si zamilovala a po manželově boku se významně podílela na rozvoji ukrajinsko-českých vztahů, zejména v kultuře. České veřejnosti se stala obecně známou od února letošního roku, kdy Rusko rozpoutalo novou agresivní válku proti Ukrajině. Paní Olga tehdy vystupovala na různých manifestacích a v médiích na podporu Ukrajiny, organizovala pomoc ukrajinským uprchlíkům a burcovala svědomí Čechů a Češek. Dnes, kdy její manžel působí jako náměstek ministra zahraničních věcí, žije v Kyjevě, který se kvůli ruským útokům na civilní infrastrukturu ocitl v krizi hraničící s humanitární katastrofou. Pro náš deník FORUM 24 v rozhovoru, který byl znesnadňován opakovanými výpadky elektřiny, hovoří Olga Perebyjnisová otevřeně o svých zkušenostech, pocitech a nadějích.
Paní Olgo, jak vzpomínáte na Prahu, kde váš manžel úspěšně působil jako ukrajinský velvyslanec? Sledujete stále zprávy z České republiky?
Přiznám se, že zdánlivě jednoduché otázky ze světa, kde nepadají rakety, jsou teď pro mne nesmírně těžké. Nutí k reflexi, odhalují vnitřní popáleniny a řezné rány, otevírají pohled do propasti… Pokusím se odpovědět věcně a bez přílišných emocí, jak to jen jde za tmy v duši a ve světě kolem. Nepřísluší mi jako manželce, abych hodnotila práci mého muže, ale jako občanka Ukrajiny a člověk, kterému zaleží na pozitivním rozvoji ukrajinsko-českých vztahů, jsem mu hodně vděčná za to, co udělal, když byl velvyslancem. Naše vztahy nikdy nebyly lepší.
Praha a Česko zaujímají v mém srdci zvláštní místo. Když Pán Bůh dá, tak se tam ještě přijedu podívat. Ale teď jsem tam, kde mám být – ve své rodné zbídačené zemi po boku svého muže. Jestli sleduji dění v České republice? Ano, ale samozřejmě ne tak pozorně jako dříve. Ne, neřeknu nic o vašich vnitropolitických záležitostech. Jen mezi řádky poznamenám, že v televizním programu si vždycky ráda pustím Hyde Park s Danielem Stachem.
Co se týče kulturního dění, tak asi čtenáře překvapím, ale českému publiku moc závidím, že můžou konečně zhlédnout v kinech film o geniálním Myslivečkovi – Il Boemo. Moc jsem se na ten film těšila, mám toho Pražana a hudební hvězdu světového meřítka ráda a doufám, že ten film pomůže návratu jeho díla i do českých končin. Byl, jak by se dnes řeklo, kulturním diplomatem svého národa a zůstal do konce života hrdý na svůj původ. Stejně jako můj rodák Maksym Berezovskyj, který v tentýž den, 15. května 1771, se svým českým kolegou brilantně absolvoval zkoušku na Boloňské hudební akademii. Vždycky jsem si pohrávala s myšlenkou, že tihle dva reprezentující své národy v cizině si dali v nějaké boloňské hospůdce pár skleniček a mluvili spolu až do svítání o hudbě. V cizí zemi se nejen neztratili, ale zazářili. Kolikrát asi byli tázáni, odkud jsou a co to mají za divný přízvuk. I proto mám upřímnou radost, že tu roli ve filmu hrál, a prý bravurně, Čech – herec a hudebník Vojtěch Dyk, člověk, který ví, že služba umění nepřipouští kompromisy. Přeji filmu hodně úspěchů a divácké přízně, a to nejen v Česku.
Jak jste po návratu domů, na Ukrajinu, vnímala náladu mezi lidmi? Statečnost a oběti vojáků a civilistů jsou obrovské.
Nejsem zahraniční reportérka, abych vědomě něco analyzovala a srovnávala. Spadla jsem do hloubky neštěstí a výjimečného hrdinství svého národa, a co jsem viděla a slyšela, mnou otřáslo a zůstane nesmazatelně přítomno do konce života. Žiju na dluh životů a osudu jiných, uvědomuji si to od Majdanu v roce 2014. Okupace Krymu a Donbasu ten pocit jen posílila. Je mi hrozně, když pomyslím na oběti mých spoluobčanů v této válce. Žádné reparace nejsou schopné tyto oběti nahradit. I přesto by kolektivní prolhaný ruzzzký (ano, napište to takto!) Otesánek měl platit až do konce všech časů.
Váš manžel se stal náměstkem ministra zahraničních věcí, což je hodně náročná práce. Jak mu podle vás pomáhají jeho česká, respektive středoevropská zkušenost a jeho kontakty?
O manželově práci nemohu z pochopitelných důvodu hovořit. Chci jen poznamenat, že jsme oba byli vždy solidární s těmi, kdo tvrdili, že řeči o Česku jako malé zemi, která má zůstat u lokálních problémů bez evropského měřítka, jsou výmluva patřící do minulosti. Tohle motto je pro moderní Česko ponižující, omezující a regresivní. V demokratickém světě přece státy nesoutěží v územní rozlehlosti, ale ve zralosti demokratických institucí, kvalitě vzdělání a vědě, pečují o politickou kulturu a věrnost humanistickým ideálům. Česko v posledních devíti měsících ukázalo, jak v těžké až dramatické době je možné nejen zůstat solidárním a spolehlivým partnerem, ale také v otázce rychlé a účinné podpory Ukrajině konat jako strategicky uvažující stát, který ctí určité hodnoty a nehodlá přenechat budoucím generacím ruzzzkou plynovou oprátku jako dědictví.
Jak vlastně ukrajinská elita a Ukrajinci dnes vnímají Česko? Jak podle vás válka změní ukrajinsko-české vztahy?
Ukrajinskou elitou jsou dnes naši vojáci. A ti jsou za pomoc z Česka, vojenskou i humanitární, nesmírně vděční. Ukrajinskou elitou jsou naši záchranáři, lékaři, energetici. Velmi oceňují českou pomoc při svém každodenním boji o lidské životy a obnovení rozbombardované kritické infrastruktury. Věřím, že do budoucna vztahy mezi našimi zeměmi budou moderní, praktické, a hlavně zbavené nánosu propagandy a stereotypů na obou stranách.
Tradičně je Česko na Ukrajině vnímáno velice pozitivně. Za mě však dost povrchně: Praha, Karlovy Vary, pivo, křišťál, možná Švejk. Stejně tak české vnímání Ukrajiny se hemží stereotypy. Snad se to mění i díky společnému historickému projektu, který už několik let realizuje právě vaše FORUM 24 s ukrajinskou Historickou pravdou.
Určitě k tomu přispějí i ženy s dětmi, které do Česka uprchly před válkou. Mnozí z těch, které jsem potkala v Praze, už jsou doma. Většina má na Česko ty nejlepší vzpomínky, ale znám bohužel i takové, co zažily agresivní okolí a měly strach o své děti. Nikdo nemusí mít každého bezpodmínečně rád – s tím souhlasím. Občas i stanovení určitých mantinelů chování je na místě. Ale vyhánět ženy, které se často nemají kam vracet, z nichž některé za dobu války ovdověly, hanobit státní vlajku přátelského státu, to je podle mě přímou podporou ruzzzka v jeho krvavé agresi. Kazí to pověst těch, kteří často na úkor vlastních rodin z posledních sil uprchlíkům pomáhají.
Jsem přesvědčena, že Ukrajině pomáhají a podporují ji sebevědomí, odvážní, vynalézaví a zodpovědní lidé. Vždyť přiznat si, že někde za humny vždy žil pracovitý, skromný, skoro pro nás neznámý národ, zesměšňovaný a zprimitizovaný propagandou, který však nyní za cenu vlastního života je připravený bránit svou zemi, maminky s dětmi, nezávislost a svobodu – to chce určitou dávku odvahy a zároveň pokory. Jsou to rozumní a racionálně uvažující občané České republiky, kteří nechtějí, aby jejich vlast opanovala ona „země bídy, zmaru a chlastu“, co stále jen „vstává z kolen“ a zkouší to svoje pověstné „možem povtoriť“. A kradou… Seznam Zdeňka Svěráka se rozrůstá do nekonečna… Mimochodem, film Kolja mám ráda, sliboval naději, ale teď mě napadlo – copak asi dělá Kolja právě dnes?
Čím se nyní jako manželka vysokého ukrajinského státního úředníka v časech brutální války Ruska proti Ukrajině zabýváte? Co je vaším úkolem?
Snažím se přežít. Mentálně a fyzicky.
Předpokládám, že jste v Kyjevě. Ruská armáda systematicky ničí civilní infrastrukturu a ukrajinská metropole trpí nedostatkem elektřiny. Můžete popsat situaci a vaši zkušenost? A jak by vám mohlo pomoci Česko?
Ano, jsem v Kyjevě a je to drastické. Energetický systém je v zásadě zničený a elektřiny je čím dál tím méně. Pokusy nastavit aspoň relativní rozvrh vypínání a zapínání elektřiny jsou pokaždé konfrontovány s novými ničivými útoky rašistů (tj. ruských fašistů, pozn. red.). Země, na které nepadají rakety, toho můžou udělat docela hodně. Tvrzení, že „toto není naše válka“, považuji za evidentní bezpáteřnost. Pokud to někdo prohlašuje v Česku, jen vytlačuje český národ na periferii evropského dění. Zároveň to má dezorientující vliv na děti a mládež. Jsou budoucností každé země, zrovna teď se v nich formuje občanská zodpovědnost a společenská solidarita.
Právě teď, když mají před očima cenu, kterou platí takřka sousední stát za svou nezávislost na pozadí nezodpovědného obchodování některých zemí s agresorem, by si měli uvědomit, že se základními principy se nekšeftuje. Že odpovědný politik musí myslet strategicky, a nejen s ohledem na volební vyhlídky. Měli by si uvědomit, že na každém občanovi zaleží, že nezajímat se o politiku je faux pas a celoživotní vzdělávání není přepych, ale základ a pojistka.
Právě teď by měli pochopit, jak křehkou květinkou je demokracie, jak hodně příležitostí otevírá, a jak velkou odpovědnost vyžaduje. Protože když půda, z níž vyrůstá, je stále kropena nenávistí, nesnášenlivostí a agresivitou, snadno se stane kořistí demagogů, populistů a tyranů. Doufám, že se vlak nenávisti podaří zastavit. A také moc doufám, že rudá barva, která v Česku ne a ne dojet na konečnou, už nikdy nepřiláká českou mládež k hledání snadných odpovědí na těžké otázky. Každopádně by v tom pídění po pravdě neměli zůstat sami. Dlužíme jim to. Fakt to nebudou mít lehké.
Pocházíte ze Lvova, z Haliče na západní Ukrajině. Byla jste se tam po návratu do vlasti podívat?
Lvov mám moc ráda, to město je miláčkem celé Ukrajiny. Trochu rozmazlené, v něčem chaotické, ale vždycky svérázné a stylové. Teď hrdinsky nese tíhu války spolu s celou zemí – zničená infrastruktura, obrovské množství vnitřních přesídlenců. Od návratu na Ukrajinu jsem tam ještě nebyla, ale mluvila jsem s jednou paní, která roku 2014 uprchla z rodného Doněcka s jednou taškou a kočkou. Letos utíkala před válkou ještě několikrát. Teď žije ve Lvově a pracuje ve svém oboru – je cukrářka a pomáhá spoluobčanům, kteří stejně jako ona přišli o domov a práci, v podstatě o všechno. Přiznala se, že ve Lvově začala mluvit ukrajinsky. A jako by se probudila ze snu. Vzpomněla si na písničky a říkanky své babičky z ukrajinského Donbasu a je přesvědčena, že ukrajinština ji dělá klidnější, tolerantnější a jemnější. Ve Lvově teď panuje tma, ale ta dáma byla plná světla a naděje. Takže moje rodné město nezklamalo a nevzdává se.
Blíží se zima, která bývá na Ukrajině krutá a kvůli ruské destrukci bude i nebezpečná. Jak se Ukrajinci připravují? Jak vám můžeme konkrétně více pomáhat?
Máte naprostou pravdu, jde o lidské životy. Každý se snaží podle svých finančních a fyzických možností, aby si vyšetřil nějaké jídlo, vodu, svíčky a různé další věci, na které jsme v Evropě pomalu začali zapomínat. Třeba plynové kahánky, dříví, suchý líh a… štěstí má ten, kdo má střechu nad hlavou. Největším nebezpečím jsou rakety.
Dnes se mne ve výtahu stroze zeptala jedna malá asi šestiletá slečna, jestli mám na krku píšťalku. A hrdě předvedla tu svou. Že prý, kdyby se na mě zhroutil dům po příletu rakety a já bych náhodou (intonačně to zvýraznila) přežila, tak když nebudu schopná křičet, abych přivolala pomoc, prý pomůže jedině píšťalka! Teď to tedy víte také… Prosím vás, ať ty ženy a děti, které teď v České republice jsou, zatím zůstanou ve vaší péči. Vím, že to pro ty, kteří je přijali, může být vysilující. Ale aspoň tuhle zimu… Věříme, že Ozbrojené síly Ukrajiny udělají všechno možné a často i nemožné, aby se jejich rodiny mohly co nejdříve vrátit domů.
Rusko vede proti Ukrajině válku, kterou můžeme označit jako genocidní. Jak dnes lidé na Ukrajině vnímají Rusko?
Genocida, linguacida, ekologická katastrofa světového rozsahu… Jsme národ diskriminovaný dějepisem. Po staletí naše zem drží stráž na hranici Evropy s barbarskou Hordou. Po staletí se Ukrajinci brání všemi možnými způsoby narativu, že jsou s Moskvou „jeden národ“. Po staletí jsme vlastně pro většinu světa „terra incognita“– surovinový přídavek velkého Frankensteina, který umístil Fabergého vejce do všech evropských akademických hnízd, přikrmoval pelmeni s kaviárem a plynovými koktejly evropskou politiku a tančil pas de deux à la ballet russe s evropskou intelektuální smetánkou.
Marné pokusy Evropy zmodernizovat, převychovat a civilizovat ruzzzko vyvolávaly v moskevských bažinách pouze smích, říhání a záchvěvy záhadné tolstojovské alkoduše, podporovaly bezohlednost a barbarství vůči všem okolním národům. Ukrajinci o tom vědí svoje: hladomor, vyvražďování, přesídlování, teror a koncentrační tábory. Je jedno, pod jakou vlajkou a v jakém století přilezou – rukopis ruzzzkého imperialismu zůstává stejný. Občas se zdá, že už byl překročen limit nenávisti, ale každý nový den přináší nové hrozné zprávy, a vida – pokaždé zjišťuješ, jak bezmezný je ten rezervoár. Ale především – zhnusení…
Co je vám v těchto tvrdých válečných časech útěchou?
Není žádná útěcha. Snad jenom ve vítězství našich obránců, v osvobozování měst a vesnic od ruzzzké okupace. Ale, když si uvědomím, za jakou je to cenou, tak ta radost dostává pachuť krve, příliš velkého množství krve. A pak ten strach z nových zjištění, která přicházejí – znásilněné ženy a děti, únosy a mučení, hromadné hroby. Okrádají můj národ nejen o životy, ale také o intimitu a důstojnost smrti.
Co byste vzkázala do Česka našim čtenářům, kteří patří k podporovatelům Ukrajiny v jejím statečném boji za svobodu a nezávislost?
Právě teď, když v Evropě stoupají snad všechny ceny, stupňují se na Ukrajině ruzzzké útoky proti civilní infrastruktuře a jako by pro agresora klesala cena toho nejzásadnějšího – cena lidského života. Upřímně děkuji všem Čechům a Češkám za pomoc a podporu. A opravdu naléhavě vás prosím – nevzdávejte se! Vím, že život bývá trpký, a kdo ví, jak dlouho ta válka potrvá. Ale vaše podpora je obrovsky důležitá. Podpora každého z vás. Bude to naše společné vítězství.
