Proměna jazzové formace Pražský výběr v její rockovou verzi na počátku osmdesátých let způsobila hudebním fandům příjemný šok, srovnatelný s tím, když začal hrát na sklonku padesátých let v Praze Semafor. Nečasté koncerty skupiny bývaly událostí, na niž se vzpomíná po létech. Konečně, svědčí o tom i zpovědi několika osobností, které jsme před středečním koncertem oslovili. Událostí mimochodem jistě bude také koncert 30 let bez okupantů: Pražský výběr Symphony ve středu 18. srpna na Křižíkově fontáně na pražském Výstavišti, který pořádá Týdeník FORUM. Přečtěte si, jak námi oslovené osobnosti vzpomínají, kdy poprvé slyšely Pražský výběr, a kupte si lístek na koncert, který je už zítra! Vstupenky ZDE.
Michal Prokop, zpěvák
Poprvé jsem Pražský výběr v té rockové podobě slyšel snad někdy v roce 1980, bylo to v Redutě. Znal jsem předtím Kocábův jazzový projekt se stejným názvem, ale to bylo něco úplně jiného. Tady to už bylo s Michalem Pavlíčkem, na basu hrál Ondřej Soukup, na bicí Chomáč, tedy Jirka Hrubeš, a ještě tam na perkuse hrál a trochu pozpěvoval Jirka Tomek. No a samozřejmě Kocáb na klávesy a taky už pozpěvoval. Bylo to v té fázi, kdy se teprve rozjížděli, písně byly všechny zatím jen v té jejich „svahilštině“, ale bylo to tak jiné než všechno, co jsem do té doby u nás slyšel, že jsem byl ohromen. Všechny ty skvělé hráče jsem samozřejmě už předtím znal, ale to, co předváděli spolu, bylo úžasné. Když se pak objevila jejich první deska, už s českými texty, dostalo to ještě další dimenzi. Tak sarkastický obraz společnosti nemohl nechat bolševika nečinným, a to už je známá kapitola. Ale ten první dojem z Reduty, ten vnímám dodnes.
Jan Hřebejk, režisér
Pražský výběr jsem poprvé – stejně jako Vladimíra Mišíka nebo Marsyas – viděl v televizní Hitšarádě Karla Šípa a Jaroslava Uhlíře. Šlo o písničku Olda je přítel můj. Aby nedošlo k cenzuře, vysílali tento kousek tehdy živě přímo z chmelové brigády. První koncert byl Štvanice na alkohol, pak mockrát, taky se Zappou ve Sportovní hale při odchodu okupantů nebo na počest Jaroslava Foglara v Lucerně…
Dan Bárta, zpěvák
Nepamatuju si přesně kdy, ale na gymplu – takže v polovině osmdesátek – a dělalo to hodně. Žili jsme to v takový malý partě docela intenzivně, „já jsem hrál na cimbál“ a „lásku si koupíš, ale běda, když si chceš koupit nadání“ a „a studu ani kapka a lhal“ a „sbírá starý krámy a hlavně peníze“ a tak. Bylo to divný, přesvědčivý, znepokojivý, chytrý – a tím pádem podvratný. Takže pro puberťáky velmi potřebný.
Pavel Štingl, dokumentarista
Michal Pavlíček byl mým starším spolužákem z FAMU a jeho hudba provázela nejrůznější školní filmy. Tenkrát bylo na všechno hodně času, a tak bylo úplně přirozené, že když mi k absolvenťáku Michal něco nahrával ve školním studiu, tak k tomu dorazil automaticky i Michael (tedy Kocáb) a najednou se objevil i Vilda Čok, a tak jsme nějak soužili dohromady. Výběr byl prostě součástí našeho normálního světa. Slušelo se na něj zajít, pokud vůbec někde hrál. Jednou Václav Marhoul produkoval večírek po Koulení v divadle Disk – tak se předávalo divadélko DAMU nastupujícímu ročníku. Strhlo se to na Letenském zámečku. V tom altánku, který je tam i dneska vedle plácku, kde se teď koulejí koule na pétanque. Začalo to až po obvyklém školním pláči za odcházejícím ročníkem v jedenáct hodin večer. Všechny přivítal Pražský výběr všemi decibely, které v té době uměl. Během druhé písničky se objevily možná všechny policejní vozy pražské Veřejné bezpečnosti. Vůbec jim nevadilo, že jezdí po parku, vypadalo to, že některé přijely i po schodech Stalinova pomníku. Byly to manévry embéček a volh. Hudební produkce byla ostatně slyšet až v Karlíně. Jak to rozbalili, tak to sbalili, a nikomu to nepřipadalo divný. Ani nám. Tak to tenkrát v osmdesátkách bylo obvyklé. Mejdan běžel dál.
Petr „Hraboš“ Hrabalik, spisovatel, skupina Našrot
Fámy o tom, že Pražský výběr je naše nejlepší novovlnná skupina, ke mně osobně probleskávaly už někdy na začátku roku 1982, když jsem dlel v Hradci Králové na škole. Taky u nás na Vysočině se o tom po hospodách mezi androši dost šuškalo. A tak jsem si řekl – tohle musím vidět, a vyrazil do Prahy do Junior klubu Na Chmelnici. Před klubem jsem potkal pár známých maňuch a společně jsme se nakonec dostali dovnitř. Dost mě zarazilo, že se ze sálu ozývala nějaká kapela, ale téměř celý publikum se nacházelo v předsálí, kde všichni lemtali a kouřili. Což mám ověřeno: když jsem do sálu hodil oko, skoro nikdo v něm nebyl. Když předkapela skončila, předsálí se okamžitě vyprázdnilo a všichni se naopak nahrnuli dovnitř do sálu. Po chvilce tmy a pískotu vlétl na scénu Pražský výběr (Kocáb–Pavlíček–Čok–Hrubeš) a začalo peklo. Bylo to tvrdý, rychlý, divoký a hodně nahlas – na pódiu vládl chaos, muzikanti měli masky a oblečky. Byl jsem nadšen! Po návratu z koncertu jsem okamžitě nahodil sítě a sehnal nějaký live záznam PV, který zvukově i svou atmosférou přesně zachycoval to, co jsem slyšel Na Chmelnici. Proto mě docela zklamal „hodnej“ zvuk studiovýho elpíčka, který sice nevyšlo, ale tu nahrávku měl beztak každej zkopírovanou. Stihl jsem ještě slavný „hradecký“ koncert PV v lednu 1983 (famózní!). Ovšem už za dva měsíce vyšel článek v bolševickým týdeníku Tribuna, kterej pro dost souborů nový vlny včetně PV znamenal šlus. P.S.: Jo, a tou předkapelou Na Chmelnici byl tehdy neznámý OK Band.
Mikuláš Kroupa, Post Bellum
Poprvé jsem slyšel Pražský výběr 3. prosince 1989. Bylo mi čtrnáct let a rodiče mě pustili s o rok starším bráchou Jankem na Koncert pro všechny slušný lidi. Nic podobného jsem do té doby nezažil. Tenkrát můj hudební jemnocit podpořený vlastním brnkáním na kytaru lnul k Nohavicovi, Jimu Čertovi, při kterých se tisíce lidí namačkaných ve Sportovní hale dojímaly se vztyčenou paží a véčkem a skandovaly hesla volající po svobodě. Dnes, obeznámen s dokumenty StB a současném vystupování Nohavici, který se nestyděl převzít ocenění od Putina, se za své tehdejší preference a dojímání až stydím. A i hudební vkus mi dospěl. Autentický v hudbě i v životě je pro mě Michael Kocáb.
David Gaydečka, promotér
Sice jsem s poslechem muziky začal na čtyřstopém magnetofonu, kde jsem si v dětství na páskách sjížděl kompletní Beatles, ale pak následovalo objevení audiokazet. TDK, BASF, FUJI, SONY, SCOTCH, EMGETON. Na konci osmdesátek na nich kolovaly různé koncertní či studiové nahrávky, Nohavica, Plíhal, Kryl a taky Pražský výběr. Na datum si nevzpomenu, ale pamatuji si, že ten Pražský výběr i Nohavica v jeden moment zatlačili do pozadí předchozí objev The Beatles.
David Koller, hudebník
V roce 1979 nebo 1980 jsem je slyšel v Divadle Braník. Byl to jazz a nehrál tam ještě Čok. Na bicí už ale, myslím, bubnoval Chomáč. To byl vzor snad všech bubeníků tý doby. Jezdec. Chodil jsem k němu domů a žebral, aby mi něco ukázal. Když točili Pražáky, tak u nás doma v Karlíně občas spali i s Tomkem. Já bydlel u studia, kde točili 100 metrů přes park. Občas jsme v té době přijeli s Jasnou pákou po koncertě domů a začal večírek. Takže to byl asi rok 1981. Nakonec nás společně zakázali, takže se známe. Slyšel jsem je pak Na Chmelnici. Pak jsem je poznal s revolucí na dvou šňůrách zevnitř. To jsme tam byli tři bubeníci společně s Frantou Hönigem a Milošem Vacíkem.
Radek Diesler, Popmuseum
Nevím, jestli dám správně dohromady časovou posloupnost. Ale mohlo to být takhle. 30. 8. 1986 (pamatuji si na den, první přijímání se dobře pamatuje) jsem šel poprvé v životě na bigbít. V amfiteátru na Lochotíně hrálo několik kapel: jedna z nich se jmenovala Stromboli, a jsa neznalý, moc jsem jí nerozuměl. Ale nějaký zkušenější soudruh mi řekl, že kytarista, mocně prožívající své party, „je z Pražskýho výběru, kterej je zakázanej“. Informaci jsem uložil v příslušném paměťovém sklípku a nechal ji zrát. Pár měsíců nato jsem se na gymplu seznámil se spolužákem, kterému se přezdívalo Pympas: padli jsme si do oka, což mělo za následek, že jsme se pak několik let pokoušeli založit kapelu, a chvíli to i vypadalo, že… leč k věci. Zmíněný mladistvý intelektuál disponoval starším bratrem, který měl singl. Singl neměl obálku (tu jsme si pak udělali a dodnes je ve sbírkách Popmusea), ale na etiketě se skvělo signum diaboli Pražský výběr. Se špatně reprodukovatelnou směsí napětí a očekávání jsem jej doma uložil na talíř gramorádia Tesla Oráč; gramplastínka, častým ohráváním šelestivá, zabrala na první dobrou: pitvořivý vokál, těžko srozumitelný zpěv (zvláště mne zaujalo mocné ráčkování jednoho z vokalistů) a hudba, kterou jsem dosud neslyšel ani v hudebních pořadech revanšistické televize ZDF. Obrácení na víru trvalo sedm a půl minuty a o několik měsíců později bylo dokonáno koncertem obnoveného Výběru v házenkářské hale Lokomotivy Plzeň. Lety ta vášeň notně vyčichla, ale iniciační zážitek se nezapomíná. Kató, masé, žeagora!
David Volek, podnikatel
Jsem ročník 1960. Koncem sedmdesátých a začátkem osmdesátých let jsem kromě jiného sledoval naši i zahraniční jazz rockovou scénu včetně nahrávek Michaela Kocába, jehož vinylové (jaké jiné) album Žízeň jsem vlastnil, respektive ho vlastním stále. Jednoho večera v brzkých osmdesátých letech, rok už nevím, jsme se s mojí budoucí ženou rozhodli, že se na Kocába a jeho Výběr vypravíme do známého žižkovského klubu Na Chmelnici. Trochu jsme se opozdili a při vstupu do objektu jsem zapochyboval, zda jsme si nespletli datum či snad nedošlo k nějaké změně programu, protože to, co se linulo ze sálu v prvním patře, tedy rozhodně nebyl žádný jazz rock. Nicméně jsme pokračovali dále do hlediště, kde jsem ke svému údivu zjistil, že na pódiu hraje opravdu Michael Kocáb se svým Výběrem. A dobře jsme se bavili. Jinak si toho z koncertu už moc nepamatuju, ale hrál tam ještě samozřejmě (a výborně) Ondřej Soukup. Stál někde přibližně uprostřed a Michal Pavlíček hrál z našeho pohledu úplně vlevo a na sobě měl docela „divné“ staré manšestráky asi tak 10 centimetrů nad kotníky. Což bylo zvláštní, protože tenkrát jsme úplně všichni nosili džíny…
