KOMENTÁŘ / Andrej Babiš opět oživil svůj plán na zestátnění České televize. Na síti X oznámil, že jeho hnutí v případě účasti ve vládě zruší koncesionářské poplatky a financování ČT nastaví ze státního rozpočtu, údajně po vzoru zemí jako Švédsko, Dánsko či Belgie. Jeho příspěvek, který získal na jeho poměry nebývale vysoký počet lajků, ukazuje, že téma je to blízké mnohem širšímu okruhu voličů, než jsou tradiční Babišovi příznivci.

Babišův výstřel přichází ve chvíli, kdy vládní koalice navrhuje zvýšení televizního poplatku, který zůstává nezměněn od roku 2009 – což je v evropském kontextu unikát. Zároveň ČT odvysílala v pořadu Reportéři ČT kauzu, připomínající Babišův střet zájmů v době, kdy byl premiérem a převedl holding Agrofert do svěřenských fondů. Reportáž byla postavená na konkrétním soudním verdiktu, ale více méně jen zopakovala to, co již roky všichni soudní lidé vědí a co kritizovaly různé evropské instituce: Babišův střet zájmů je obrovský, největší v celé Evropě. Stačí se podívat na jeho běsnění ve sněmovně kvůli téhle reportáži a nikdo nemůže být na pochybách, o co majiteli nejsilnějšího hnutí ve skutečnosti jde. 

Záměr ovládnout veřejnoprávní média není u Babiše žádnou novinkou. Jeho autoritářský přístup začal nákupem MAFRA, nejvlivnějšího vydatelství v zemi, a proměnou jeho prestižních titulů ve služebná média. Je patrný také z dlouhodobé snahy ovládnout mediální rady. Smutné je, že tomuto postupnému vyžírání smyslu veřejnoprávních médií bezbranně přihlížejí politici demokratických stran, pokud těmto záměrům rovnou nepomáhají, ať už k tomu mají důvody jakékoliv. Ale jak je vidět, Babišovi je současný stav stále málo a i dnešní více než krotký management ČT je pro něj zřejmě příliš nezávislý. A to už je co říct.

Dále čtěte

Problém není v tom, jak budeme financovat televizi, ale že se opozici nedají věřit dobré úmysly

NÁZOR / Argumenty, že bychom něco mohli zavést, se často odvolávají na to, že něco mají jinde a funguje to.

Je zjevné, že vůdce nejsilnějšího opozičního hnutí chce „přepnout“ veřejnoprávní televizi na propagandistický kanál, jak to udělali jeho političtí souputníci v Maďarsku a na Slovensku, případně kdysi i ve Slovinsku, kde státní televizi zavedl jeho další politický bližní Janez Janša. Do éteru se pak jednohlasně ponese „žádný střet zájmů nemá, své firmy neovládá a zámeček ve Francii si nikdy nekoupil, a hlavně si ho koupil za své peníze, zdaněné“, jak kdysi sám kouzelně vysvětlil.

Mýtus o skandinávském modelu

Babiš samozřejmě své plány neodhaluje přímo, ale balí je do hezkého obalu, když zmiňuje tzv. skandinávský model. Zní to ovšem asi stejně věrohodně, jako když Tomio Okamura svého času mluvil o zavedení přímé demokracie podle švýcarského vzoru, jen nám neřekl, kde by u nás vzal Švýcary s jejich po staletími pěstovanou politickou kulturou.

I Babiš totiž zamlčuje podstatné detaily. Švédsko v roce 2019 nahradilo tradiční koncesionářský poplatek – odvozený od vlastnictví televize – tzv. televizní daní. Ta se vztahuje na každého dospělého, který má zdanitelný příjem, bez ohledu na to, jestli vlastní, nebo nevlastní televizi. A pro jistotu – tahle televizní daň není součástí státního rozpočtu, aby si s ní politici nemohli pohrávat v rámci svých politických či rozpočtových her. Plus minus podobně to mají i v ostatních severských zemích. A i tam, kde je televizní daň zahrnuta do státního rozpočtu, není nástrojem pro ochočení televize pomocí financí, ale spíše způsobem, jak vybrat na vysílání víc peněz.

Dále čtěte

Babiš ukázal, co se od StB naučil. Došlo i na jeho oblíbené složky, tentokrát na novináře

NÁZOR / Středeční debata v parlamentu otevřeně ukázala, co se vlastně s Andrejem Babišem stalo. Všem…

Pan Babiš ale žádnou takovou motivaci nemá. Dává najevo jen odpor a nenávist k nejdůležitějšímu médiu v zemi. Že by místo poplatku zavedl televizní daň? To těžko. Před svým důvěřivým publikem vytváří dojem, že až zruší televizní poplatek, lidé už na televizi nebudou muset platit nic, což je samozřejmě podvod. Budou, jen neuvidí, kolik z jejich daní na ni půjde.

V praxi jde o krok směrem k modelu balkánskému, nikoli skandinávskému, a hlavním cílem je získat kontrolu nad médii veřejné služby. Babiš se kromě svých východních politických vzorů nepochybně řídí i vlastní intuicí dravého podnikatele, který je celý život zvyklý dosahovat svých pochybných cílů penězi. Buď mu je dám, nebo mu je seberu, podle toho, jak mě poslouchá. Posílený vysokými volebními preferencemi se mlsným zrakem dívá na Kavčí hory a vysílá k nim jasný signál: I tebe si kúpim, navic mi to zaplatí občané ze svých daní.

Člověk nemusí být zaměstnancem veřejnoprávní televize, aby se mu z toho udělalo nevolno. Je to postup vpřed do minulosti, ke státní televizi, kterou jsme po pádu totality s velkou slávou odstranili, aby nám ji o pětatřicet let později zavedl osvícený oligarcha s temnou minulostí, který parlament považuje za žvanírnu a demokracii za zkorumpovaný systém.

Jak víme, demokracie nekončí většinou nějakým ozbrojeným pučem, ale vykradením smyslu jejích institucí. Radost Babišovi udělalo i úterní rozhodnutí Ústavního soudu, který zrušil zákon omezující právo politiků vlastnit média, tzv. lex Babiš. Ačkoli formálně už je nevlastní, ničitel politické soutěže teď opět může vystupovat v roli oběti. To je role, kterou mistrně ovládá a se kterou se mu roky daří proplouvat vítězně svými početnými skandály. S televizí pod jeho přímým vlivem by Babišovi zdatní marketéři získali jen další obrovské pole působnosti pro manipulaci veřejného mínění. Nepřipustit takový scénář, to není jen otázkou obrany jednoho z důležitých nástrojů demokracie, ale přímo ochranou zdravého rozumu.