Bronzový pomník Sbratření na náměstí v České Třebové FOTO: Palickap, wikimedia, CC BY-SA 4.0
FOTO: Palickap, wikimedia, CC BY-SA 4.0
POLEMIKA / Výročí osvobození Československa od německého nacismu a konec druhé světové války v Evropě 8. května 1945 přinesly pietní vzpomínky, ale také debatu nad památníky rudoarmějců ve veřejném prostoru.
Současná bezohledná válka ruských vojsk na Ukrajině a tisíce zmařených životů civilistů a obránců jako by vlily do žil českého nacionalismu živou vodu. Zastupitelstva řady měst začala řešit návrhy na odstranění soch a pamětních desek, které upomínají na ony dny plné radosti nad porážkou vrahů s hákovými kříži. Nebýt Rudé armády, polských, rumunských, amerických, belgických a samozřejmě československých vojáků, trvala by okupace mnohem déle a mrtvých by bylo mnohem více.
To nemění ani fakt, že Sovětský svaz byl totalitním státem a v letech 1939–1941 byl spojencem nacistického Německa. I přes vyvolaný hladomor na Ukrajině, stalinský Velký teror 1936–1938 nebo katyňský masakr se Sovětský svaz stal nedílnou součástí spojenecké snahy o porážku nacistické třetí říše.
Od Dukly po Prahu zahynulo přes 139 000 sovětských vojáků z celkem 552 000 raněných a pohřešovaných. Padlo též přes 30 000 rumunských vojáků a 3 500 Čechoslováků. Na přelomu dubna a května 1945 ovládalo Čechy a velkou část Moravy okolo jednoho milionu vycvičených, po zuby ozbrojených, zkušených a odhodlaných nacistických vojáků, kteří neměli v úmyslu padnout v posledních dnech války. Jak dopadla představa českých povstalců o vlastním osvobození, ukázala krvavě potlačená povstání v Přerově, Holicích nebo Třešti, kde statečný a současně naivní úmysl vydobýt si svobodu v posledních hodinách války utopili okupanti v krvi.
Nadšení, ale i smrt
Příchod vojsk Rudé armády byl spojen s nadšením, i když měly první hodiny svobody na několika místech pachuť zbytečných úmrtí civilistů, jako v Hrotovicích, kam omylem shodila 8. května sovětská letadla kořistní německé pumy do jásajícího davu na náměstí. Zdaleka nejhorší však byl nálet dopoledne 9. května, kdy čtyři vlny sovětských bombardérů vypustily svůj smrtící náklad nad Mladou Boleslaví, kde tak zbytečně již v době míru zahynulo 148 obyvatel a dalších několik stovek německých vojáků, kteří se ještě snažili ustoupit z dosahu Rudé armády. Právě oni byli hlavním cílem onoho zbytečného krvavého útoku. Desítky let po válce pak oficiální místa tvrdila, že nálet provedla německá Luftwaffe. Obdobně a ve stejný den probíhal nálet na kolonu prchajících německých vojáků ve Ždírci nad Doubravou, při kterém zahynuly i děti z místní školy se svojí mladou učitelkou.
Sochy rudoarmějců najdeme v Lanžhotě, Znojmě, Brně, Kuřimi a jednu z nejznámějších najdeme v Praze přímo u vstupu do Vrchlického sadů u hlavního vlakového nádraží. Socha Sbratření se stala ikonickým ztvárněním slavnostní chvíle vítězství, které později využíval a zneužíval komunistický režim, ačkoliv důvod jejího vzniku byl zcela prostý. Plastika Sbratření sovětského vojáka s českým partyzánem měla svůj počátek v zakázce českotřebovských železničářů, aby se z ní stalo ústřední monumentální dílo socialistického realismu (skvěle zpracoval Jan Šindelář v Paměť a dějiny 2/2020).
Ačkoliv českotřebovští zastupitelé původně zamýšleli vytvoření pomníku osvobození například vězňům koncentračních táborů, zrodilo se sousoší sovětského vojáka s partyzánem, které v průběhu let měnilo svůj kontext. Původní sousoší Karla Pokorného bylo slavnostně odhaleno až v roce 1951 na náměstí v České Třebové, v Praze už bylo to samé sousoší (instalované před Fantovou budovou Hlavního nádraží v roce 1963) vykládáno jako setkání sovětského vojáka s barikádníkem a dnes má ta samá socha výklad setkání sovětského vojáka s dělníkem (2023, památkový katalog NPÚ).
Původní idea oslavy osvobození se zpoza ostnatých drátů přenesla do bojujících hor, následně zabarikádovaných pražských ulic a nakonec do továren. Podle toho, k jakému výročí bylo potřeba sousoší využít, byla měněna jeho alegorická poselství v rozporu s původní ideou oslavující svobodu. Jak snadno se obsah a sdělení díla změní v nově utvořeném kontextu je dokonalým příkladem manipulace dějinami ve veřejném prostoru. Za to však nemůže umělecké dílo, nýbrž politická reprezentace, která vzpomínkovou kulturu může utvářet, ale také nenávratně ničit.
Zneužité Lidice
Mimořádně pietně slavnostní byl 10. červen 1945. Toho dne vzpomnělo vypálené obce Lidice na sto tisíc pozvaných hostů a návštěvníků. Hrob lidických mužů z masakru v červnu 1942 byl veřejně označen již 5. května 1945 skupinou dělníků z kladenských hutí, které prý na místo doprovodili i osvobození britští zajatci. Mezi 7. a 8. květnem Lidice jen těsně minula jednotka americké mise „Velichovky“, která jela z Plzně s německým poslem informovat štáb Ferdinanda Schörnera do lázní Velichovky o kapitulaci říšských vojsk a ukončení válečných operací k 23. hodině 8. května 1945. V noci na 9. května byla u Buštěhradu viděna první sovětská vozidla jedoucí na Prahu. A teď to podstatné.
Teprve 30. května se v Lidicích ubytovala motorizovaná jednotka Rudé armády, jejíž důstojníci a mužstvo vztyčili 3. června u hrobu lidických mužů pamětní desku s textem: „Lidickým občanům – obětem německo-fašistických okupantů od rudoarmějců, seržantů a důstojníků jednotky hrdiny sovětského svazu plukovníka Pankova.“ Využití odkazu Lidic komunistickou stranou si začali všímat, a dokonce i veřejně kritizovat ojedinělé hlasy novinářů už při druhém smutečním aktu. Dne 13. června 1946 vyšel v Právu lidu článek s názvem Rub a stín smuteční slavnosti.
Kritik oprávněně útočil na ovládnutí pietní slavnosti komunisty, kteří drželi čestnou stráž u hrobu lidických mužů s pamětní deskou rudoarmějců za zády. Na vztyčení památníku nic neměnily ani násilnosti jednotlivých vojáků na civilistech, které se československé úřady snažily v rámci možností prošetřit. Znásilnění dcer jednoho ze starostů v blízké obci, dokonce v jeho domě a za jeho nucené přítomnosti nebo podobně násilný akt skupiny sovětských vojáků na německých ženách nuceně nasazených při polních pracích v létě 1945, kterému nedokázal zabránit český četník, jehož vojáci přemohli kamenem, ukazují obraz osvobození bez šeříků.
Pokud tedy nějaký pomník splňuje podmínky vykonstruovaného příběhu, pak je to tento. Jeho odstranění se zdůvodněním „hraničních kamenů Rusů“ je však nesmyslné, neboť by se ztratila jedinečná příležitost vyprávět příběh května 1945 v širokém kontextu. Ale právě příběhy potlačené do pozadí desítkami let propagandy jsou podstatou, které dávají smysl těmto pamětním místům. Jen musí být vůle vyprávět tyto příběhy v paměťových institucích, médiích, školách i veřejných shromážděních na návsích.
Co se děje v Pardubicích?
Další příklad politicky, nikoliv odborně motivované debaty o odstranění pomníku rudoarmějců musí řešit Pardubice. Z osmihranného pylonu v nadživotní velikosti shlíží rudoarmějec, pod nějž pokládá věnec dívka a sleduje ji vlajkonoš a čestnou stráž drží pionýr. Návrh na odstranění této sochy, slavnostně odhalené v roce 1957, je vlastně paradoxní. Zatímco v jiných případech zaznívá veřejností nekriticky přijímaný argumentační faul, že se květnovým povstáním daná obec osvobodila sama, v případě Pardubic takové tvrzení zaznít nemůže.
Rudá armáda vstoupila do města až 10. května 1945 a předešlý pokus místních obyvatel o vyjednání převzetí moci skončil zastřelením parlamentáře členy gestapa v budově okresního úřadu. Ačkoliv památník obsahuje alegorie ve stylu socialistického realismu, není možné jej představovat jako oslavu rudoarmějců. Cedulka na podstavci nese jasný odkaz: „Na památku padlým ve 2. světové válce 1939–1945.“ V tomto duchu byly památníky vztyčovány po celé zemi, neboť teprve příchod rudoarmějců z východu spolu s polskými a rumunskými jednotkami znamenal definitivní jistotu porážky okupantů na značné části porobeného území.
Obecní zastupitelstvo v Kraslicích v současné době řeší změnu pomníku rudoarmějců, neboť ten vznikl až v době normalizace v místě, které osvobodila americká armáda, a na původním památníku obyvatel Kraslic z roku 1919. Změna nápisu „Bez Sovětského svazu, bez nezměrných obětí jeho lidu, nebylo by naší svobody“ by mohl nést podle návrhu tento text: „Na památku obětí válek a zvrhlých politických režimů“ s tím, že jména i ostatky ruských vojáků by zůstaly, ale nad nimi by se již nevznášely srp a kladivo, nýbrž holubice míru. Síla pomníku v současném vzezření spočívá právě ve znásilnění historických faktů nad nejvyšším principem, kterým je smrt.
Česká republika patří desítky let mezi kulturní národy, které ctí nejvyšší etické normy v péči o válečné hroby a symboly (vyjma ostatků vojáků třetí říše). Výzvy k odstraňování památníků jsou často zdůvodňovány tím, že Rudá armáda přinesla s sebou do Československa komunismus, který následně vedl k politickým vraždám a násilnému protlačení třídní nenávisti. Za to ale nemohou ti mrtví. Prosazení komunistického režimu v Československu pomohli především domácí politici, kteří mu otevírali cestu, ačkoliv znali poměry v SSSR posledních dvaceti let. Výrazně mu nahrála dobová nálada veřejnosti po prožité zbabělosti západních politiků v době první republiky vůči stále agresivnějšímu Hitlerovi, krutostech nacistické okupace a touze po živelné mstě, již podporovaly revoluční gardy.
Jak dál?
Jugoslávie, Řecko, ale především Rakousko jsou zeměmi, jež různou měrou dokázaly stalinské diktatuře vzdorovat. Výzvy k odstranění pomníků anonymním masám osvoboditelů ukazují duševní pleš, podněcují kulturní barbarství, a navíc mažou z veřejné paměti zlomové okamžiky moderních dějin. Mělo by být naopak v zájmu obcí a měst, aby ve spolupráci s místními muzejníky, archiváři, badateli a pamětníky byly veřejnosti představeny příběhy pomníků v maximální šíři jejich významu. Je to příležitost, jak vzdorovat dezinterpretacím a představit dostupná fakta o průběhu války a jejím konci přímo v konkrétní obci. Obecní kroniky tyto poslední okamžiky zachycují s nebývalou přesností.
Doplnit pomníky výkladovým textem, ať ve fyzické, nebo virtuální podobě, je daleko účinnější v našem pochopení doby než jejich zahalování, odstraňování nebo přepisování. To nemluvím o pomnících těm, kteří zahynuli v době osvobozování a divokého odsunu, aniž by byli jako civilisté, zajatci nebo ranění účastni na bojových akcích. Těm raději vzpomínky nevěnujeme, protože by se ukázalo, že potřebu vraždit je možné vyvolat v jakémkoliv národě. Cestou k odolné společnosti nemůže být boření soch, ale budování občanské odpovědnosti na příkladech vzorů pozitivních i negativních.
Odstraňováním pomníků smažeme paměť a možnost nad jejich smyslem uvažovat, předat jejich sdělení mladší generaci a ukázat válečné zkušenosti se vším, co válka přináší. Aby naše společnost pochopila význam osvobození, je potřeba mít politickou odvahu a odpovědnost, neplout na vlnách aktuálního veřejného mínění a lacině hledat mediální pozornost.
PhDr. Vojtěch Kyncl, Ph.D., je historik zabývající se dějinami 20. století, zejména problematikou německého nacismu a druhou světovou válkou, aktuálně působí v Historickém ústavu AV ČR a přednáší na Univerzitě Karlově. Mimo jiné je autorem přelomové monografie Lidice. Zrození symbolu (2015), která vyvolala odbornou i veřejnou diskusi.
