Pomník maršála I. S. Koněva stál až do jara 2020 v Praze-Bubenči, nyní se nachází v depozitáři v Měšicích FOTO: ČTK/Deml Ondřej
FOTO: ČTK/Deml Ondřej
NÁZOR / Nejsem přítelem ničení pomníků. Za barbarství považuji zneuctění hrobů, míst paměti, tedy národních míst, kde umírali lidé. Hnusí se mi znesvěcování symbolů, např. kříže, či náhrobních desek. Pietu a úctu cítím k symbolům poukazujícím a vztahujícím se k hrdinství konkrétních lidí nebo k událostem vedoucím ke svobodě. Ať se jedná o více či méně zdařilé umělecké dílo, pamětní desku na baráku nebo označený kámen u cesty… Jenomže, soudruzi dokázali zneužít všeho. I památku padlých a umučených. Tato země je poseta tisíci soch, soklů, mohyl, žulovými kvádry, které vznikly jako gesto lokajství a poddanosti Sovětskému svazu.
Tyto „pomníky“ byly odhaleny po roce 1948 často k nějakému výročí třeba vzniku Rudé armády. Mnohdy sériově vyráběné kvádry postavené na náměstích ve městech a obcích, u kostelů, silnic, v městských parcích hyzdí veřejný prostor. Takto si totiž SSSR značkoval území svých lokajů. Takto dávali lokajové najevo své poddanství. Nejedná se o nic jiného než hraniční kolíky sovětského impéria, sovětského světa a myšlení. Jakmile jsou tyto odpudivé pomníky označeny „na památku padlých“, už jsou z nich něco jako válečné hroby a tudíž nedotknutelná pietní místa, nejednou památkově chráněna. Zdůrazňuji, že něco jiného jsou skutečné válečné hroby, zvlášť s ostatky. Tady je třeba důstojné piety.
Se zděšením a zhnusením všichni sledujeme, co páchají ruští vojáci na Ukrajině – nemilosrdně vraždí, mučí, znásilňují, kradou. Nejde přejít bez reakce prohlášení představitelů Ruska a bludná přání diktátora Putina, že „rozpad SSSR bylo tragédií“, protože „co se nashromáždilo, bylo z velké části ztraceno“. A že si ruský lid přeje návrat do zlaté éry sovětského impéria.
Cítím se těmito pomníky rudoarmějců ještě víc zahanben. Copak lze uctívat tyhle mohyly se sovětskými symboly a klanět se jim? Ani náhodou.
Nejsem právník, ani velvyslanec nebo zaměstnanec ministerstva zahraničí, který by se vyznal v „pomníkové diplomacii“. Vím jen to, že my na péči o vojenské hroby sovětských vojáků vyčleňujeme 130 milionů korun ročně. A Rusko? Ani rubl. Ze smlouvy mají pečovat o vojenské hroby např. našich legionářů. Většinu ale ani nenajdete, nacházejí se dnes v křoví, nebo už vůbec nejsou.
Ano, ano. Slyším to hýkání oslů: „Dyť nás osvobodili! Jak si to představujete hanit památku rudoarmějců!?“ Odkaz rudoarmějců hanobí sami Rusové, kteří na Ukrajině pálí kojence, střídají se na bezbranné mámě, podřezávají krky vzdávajícím se starým lidem, kteří kolem nich jeli jen na kole… Za Buču, Ipriň, Mariupol, Izjum, Krematorsk, Bachmut, a tisíce dalších zločinů zaplatí ruští vojáci „osvoboditelé“ Ukrajiny, věrní pokračovatelé rudoarmějců spravedlivým trestem před mezinárodním soudním tribunálem.
Sovětský svaz v květnu 1945 svobodu nepřinesl. Kdo je osvobozen, získává svobodu. Osvoboditel si nenárokuje, že bude o osvobozeném rozhodovat. Rudá armáda se na „osvobozených“ území chovala jako dobyvatel, který nectí zákony. S ohledem, co pod dozorem SSSR v této zemi následovalo po čtyřicet let komunistické totality, není divu, že se příčí označovat Sovětský svaz za osvoboditele. Tak znělo poselství výstavy Paměti národa na místě, odkud osvícená politická reprezentace MČ Praha 6 za vzteklého pořvávání ruské strany v dubnu 2020 odstranila dehonestující sochu Koněva. Vynikající úvahu Proč nejsem Rusku vděčný za osvobození napsal kolega Adam Drda.
V pondělí mi volal dokumentarista Robin Kvapil, že má nápad a rád by ho podnikl s Pamětí národa. Už toho má dost. Jako i já. Jako my v Paměti národa. A i jako historik Eda Stehlík, který o tom samém shodou okolností mluvil v pořadu Spotlight na Aktuálně.cz.
Uvědomuji si, že sklizení tohoto bolševického sovětského ideologického bordelu z veřejného prostoru by měla iniciovat místní politická reprezentace nebo obyvatelé oněch měst a obcí (např. volebním referendem, on-line hlasováním, či jinak kultivovaně). Můžeme ale přece starostům a hejtmanům, náměstkům a dalším odpovědným úředníkům nabídnout nějakou pomoc. Třeba s odvozem. Administrativou. Dočasně místo zkrášlíme zajímavou výstavou s příběhy 20. století. Nabídneme vzdělávací programy Paměti národa na jejich základních školách. Vytvoříme – Robin navrhuje – „lapidárium pomníků“ na pražském Strahově, kde plánujeme (v bohužel daleké) budoucnosti Institut Paměti národa, nebo někde jinde.
Štvou mě např. sériově vyráběné pomníky Rudé armády v Suchdole, Horoměřicích, na Evropské, koneckonců rozeseté po celé republice – žulové kvádry odhalované po roce 1948 na oslavu „bratrského osvobození“. Pomník s vytesanou pěticípou hvězdou, kladivem a srpem v Příbrami na Moravě, žulový pylon na betonovém podstavci s pěticípou hvězdou na vrcholu. Rudoarmějec na Mariánském náměstí ve Znojmě, rudoarmějec na Moravském náměstí v Brně, rudoarmějec v ulici Milady Horákové v Kladně a další a další. Otravují mě názvy ulic např. Koněvova ulice v Praze, Ústí nad Labem, Ostravě, Havlíčkově Brodě, Malinovského náměstí v Brně, nábřeží Rudoarmějců v Příboru… a já nevím kde všude.
Ach jo. Nejsou to desítky, ale pravděpodobně stovky názvů, soch, mohyl, žulových kvádrů v podobě pomníků a památníků. Symbolizují dokonale naši českou cestu „vyrovnání se s nevyrovnanou minulosti“.
Přemýšlím, co dál. Petici? Jednání se starosty? Jak se taková věc dá vyjednat? Obávám se, že Paměť národa nemá dostatek pracovní kapacity. Ale copak to není veřejné téma? Je. Tak se o něm bavme.
