Sama se nově povýšená advokátka na ministryni spravedlnosti takto vyjádřila. Prý z tehdy národní hrdinky nyní národní zrádkyní. Nu a i přesto, že znám osobně paní Marii Benešovou už přibližně čtvrt století, jsem zřejmě stár, dementní a s pamětí je to u mne úplně marné. Poněvadž si ne a ne vzpomenout na nějakou chvíli, kdy by jí národ (jen doufejme, že myslela náš, tedy český, respektive česko-moravsko-slezský) vyzdvihoval jako nějakou hrdinku.

Jaksi nevidím důvod, proč by to v uplynulých 25 letech někdo dělal. Snad kromě Miloše Zemana, který je jejím velikým přítelem a ochráncem. Ostatně, byl to on, kdo jí onehdy (jojo, už jednou to tu bylo, Maruško, viď?) jmenoval do stejné funkce, tehdy v „úřednické“ vládě Jiřího Rusnoka.

Mám takový divný pocit, že se paní Benešová domnívá, že „hrdinkou národa“ byla tehdy, kdy vystoupila proti „justiční mafii“. Jenže toto její vystoupení už tehdy neslo veškeré znaky propagandistické hry na hodné a čestné členy ČSSD a naproti tomu bandu grázlů a ničeho se neštítících mafiózů v pruhovaných oblecích, kloboukách Borsalino a s nabitými samopaly Thompson.

Bylo to dokonalé mediální tažení, ovšem s nulovým výsledkem. Šlo totiž o to, že onou mafií paní Benešová nazvala tehdejší vrchní státní zástupkyni Renátu Veseckou a několik dalších státních zástupců. Důvodem byl fakt, že paní Vesecká odebrala jednomu oblastnímu státnímu zastupitelství kauzu tehdejšího šéfa KDU-ČSL Jiřího Čunka a přidělila jí jinam.

Co na tom, že se tak stalo zcela v souladu s právem a že dokonce R. Vesecká z titulu své funkce zmíněné udělat musela? Protože kauzu pana Čunka si přivlastnilo zastupitelství jiné, než k tomu oprávněné. Jenže úkol zněl jasně. Muž s brašnou nesmí projet, a Jiří Čunek musí být odstíhán a odsouzen za údajnou korupci, aniž by byl jediný relevantní důkaz. Hlavně, že termín „justiční mafie“ byl na světě a přijat řadou hloupých politiků a mnohem větší sumou ještě hloupějších občanů.

Ne, paní Benešová se skutečně tímto činem „národní hrdinkou“ nestala. Ba dokonce byla dílem vnímána jako fatálně pomýlená osoba. To když u soudu nedokázala ani v nejmenším svá tvrzení o mafiánech obhájit a především prokázat jejich pravdivost.

Poznal jsem Marii Benešovou někdy kolem půlky let devadesátých. Jako krimi a soudní zpravodaj jsem s ní byl v kontaktu. Ona tehdy pracovala jako zástupkyně Vrchní státního zastupitelství v Praze. Většinou se zabývala násilnou trestnou činností, a mohu s klidem prohlásit, že velmi dobře. Její obžaloby byly vždy perfektně připravené a skvěle pracovaly s důkazy a objektivními skutečnostmi.

Jenže mi paní doktorka Benešová vždy přišla nanejvýš politicky naivní. Obvykle se také jako státní zástupkyně vyhýbala kauzám, které tak či onak „smrděly“ politikou. A pak se najednou sama stala politicky aktivní a zdálo se mi, že vždy naprosto věří ideologii levicové partaje, kterou poctila přízní. Nebo spíš slovům tehdejších vůdců strany.

A tak se mi jeví zřejmé, že i dnes je přesvědčena o tom, že činí a bude činit dobro. Otázka je, kdo Marii Benešovou o tom dobru přesvědčil, tedy komu zase skočila na lep. Vlastně jí mám osobně rád, ale stejně tak je mi jí líto. Chápání cti a pravdy asi sama v sobě posunula někam jinam, jako by snad ono chápání opřela o něčí rámě. A chce naše dobro. Ovšem já to své nedám. Ani paní Benešové.