Původně jsem úmrtí bývalého generálního tajemníka Ústředního výboru Komunistické strany Československa Miloše Jakeše nechtěl komentovat s tím, že mrtvé máme nechat soudit někomu jinému. Pak jsem si ale přečetl prohlášení vedení KSČM, ve kterém se doslova píše: „Po převratu se Miloš Jakeš stal obětí antikomunistické represe, nezměnil však svůj světonázor a vždy otevřeně vystupoval na obranu socialistické myšlenky i toho, co se za předchozí období let 1945–1990 poctivou prací vybudovalo.“

Tato slova mne skutečně nadzvedla ze židle, protože jsou naprosto lživá a manipulativní, jak jsme již u komunistů zvyklí. To, že člověk zůstane věrný svému světonázoru, nic neznamená. Když to trochu zveličím, tak i velká část nacistů až do konce života zůstala věrná své ideologii, a za to je přece nebudeme chválit.

Za vědomou lež pak považuji tvrzení, že bývalý komunistický šéf se stal po roce 1989 obětí represe. V čem měla ta údajná represe spočívat?

V roce 1951 zahájil komunistický režim tzv. Akci Kulak, která spočívala v tom, že tisícům zemědělců, včetně členů Československé strany lidové, byl zabaven veškerý majetek, který jejich rody po staletí vytvářely, a lidé byli násilně přestěhování daleko od svých domovů, za hranice okresů a někdy i krajů, do nevyhovujících obydlí.

Naproti tomu Miloš Jakeš žil až do roku 2016 ve vile na pražské Hanspaulce, než mu ji jeho synové prodali za neuvěřitelných 45 milionů korun. Ani potom však nestrádal, protože mu potomci koupili za 7 milionů korun byt v novostavbě v pražských Dejvicích a závěr svého života pak strávil v Domově seniorů Vlčí mák při Ústřední vojenské nemocnici v pražských Střešovicích, kde měl zajištěnou velmi kvalitní péči.

Je pravdou, že Jakeš byl po roce 1989 opakovaně trestně stíhán za vlastizradu, které se měl dopustit tím, že v roce 1968 napomáhal sovětské okupaci. Nikdy však nebyl odsouzen a jeho trestní stíhání se konalo za korektních podmínek a v souladu s platnými zákony. Odpůrci komunistického režimu takové štěstí nemívali. Zvláště v padesátých letech bývali mučením donuceni k přiznání vymyšlených obvinění a následně odsouzeni k mnohaletému vězení v krutých podmínkách pracovních lágrů typu Jáchymov nebo Bytíz.

Připomněl bych ještě akci Asanace, která začala v roce 1977 a spočívala v tom, že disidenti, a hlavně signatáři Charty 1977, byli přinuceni opustit Československo. To potkalo mimo jiných faráře Svatopluka Karáska či herce Pavla Landovského. V té době už patřil Miloš Jakeš k předním komunistickým funkcionářům. Sám se po pádu „socialismu“ ničeho takového obávat nemusel, žádné přesídlení mu nehrozilo.

Jakeš také prakticky až do své smrti poskytoval rozhovory médiím, ve kterých hájil socialismus a litoval toho, že v listopadu 1989 komunisté nezastavili protesty silou. Své ujeté názory mohl hlásat beztrestně. Teď to srovnejme s tím, když někdo v éře socialismu kritizoval tehdejší režim. To mu nezřídka vyneslo i několik let za mřížemi.

Fakta tedy hovoří jasně, Miloš Jakeš opravdu nebyl obětí represí, jak nyní tvrdí KSČM, ale sám se na nich podílel. Byl jejich pachatelem. A přestože mu mnozí z nás odpustili, neznamená to, že se zločinech komunismu nepodílel.

Autor je europoslanec a místopředseda KDU-ČSL.