Bidenova levicová revoluce v USA? Změny čekejme, radikální ale nebudou

tvline.com

Joe Biden a Kamala Harrisová | FOTO: tvline.com

Novým americkým prezidentem bude demokrat Joe Biden. Tak jako se mnozí liberálové děsili Trumpova vítězství před čtyřmi lety, dnes se mnozí konzervativci děsí toho Bidenova. I v českých médiích zazněly názory, že s Joem Bidenem přijde do USA socialismus či dokonce komunismus. K mnohým změnám jistě dojde, ale jejich rozsah bude téměř určitě daleko menší. Jednak proto, že demokratický prezident nejspíš bude muset hledat kompromisy s republikánským senátem, a také proto, že v mnoha klíčových ohledech Joe Biden ani žádné radikální změny neplánuje.  

Asi nejlepším příkladem může být Bidenův návrh na zvýšení daní, a to především firemních daní z příjmů a některých zvláštních daní pro lidi s příjmy nad 400 000 dolarů ročně. Ti tvoří necelá dvě procenta amerických občanů. Dělící linie sporu o to, zda je progresivní zdanění správné, či ne, bude nakonec vždycky závislá na ideologickém přesvědčení debatujících. Je jen potřeba si říci, že tato debata je jiná v kontextu americkém a českém. Extrémně rovnostářská česká společnost s nízkým indexem nerovnosti příjmů GINI bude nutně mít jiné daňové optimum než americká společnost s vysokou příjmovou nerovností. V historickém kontextu pak progresivní zdanění v USA bylo spíše standardem a v 50. letech, kdy Amerika rostla extrémně rychle, byla nejvyšší daňová sazba přes 90 %.

archiv

Evoluce spíše než revoluce

Think-tank Tax Foundation, který je ekonomicky velice liberální a k navyšování daní vždy kritický, hodnotí efekt na množství přerozdělovaných peněz Bidenova daňového balíčku jako sice významné, ale zdaleka ne největší zvýšení daní v amerických poválečných dějinách. V prvním roce by podle něj zvýšilo míru přerozdělování o 0,68 % HDP. To není málo, ale třeba Trumpova cla jej zvýšila o 0,38 % a několik daňových reforem za vlády Ronalda Reagana a George Bushe staršího mělo v součtu výraznější efekt. Zákon z roku 1982 zvýšil federální příjmy o 0,53 % HDP, zákon z roku 1986 o dalších 0,41 % a zákon z roku 1990 přidal také 0,41%. To je kumulativně zhruba stejně, o kolik by měl být podle Tax Foundation vliv Bidenem navrhovaných změn v roce 2021.

Podobně se dá vnímat i návrh na opětovné zvýšení daně z příjmů firem. Prezident Trump sazbu korporátní daně snížil z 35 na 20 %. Biden navrhuje sazbu 28 %, tedy zvýšení, ale ani zdaleka ne na úroveň před reformou z roku 2017. Jeho daňový program je levicový, ale nejde o žádné radikální výstřelky. Navíc je vysoce pravděpodobné, že všechny změny bude muset prosadit v senátu, kde budou mít republikáni většinu. To by mělo jakékoliv zákonné úpravy posouvat ještě blíže ke středu. Senát bude navíc muset schválit i členy Bidenova kabinetu.

USA přitom budou nutně muset řešit rozpočtovou krizi. Deficit se v posledním rozpočtu před koronavirem vyšplhal téměř na bilion dolarů (přes 4,5 % HDP) a v roce 2020 dosáhne nejspíš děsivých 16,6 % HDP. Jaký přesně bude mix úspory na straně výdajové a zvýšení příjmů, je zatím nejisté. Nějaké zvýšení daní by ale musel představit zřejmě každý rozpočtově odpovědný prezident.

ČTK

Zahraniční politika

Z pohledu občana České republiky je ale nejspíš nejdůležitější, jak se změní americká zahraniční politika. I tady se mnozí obávají zhoršení, především případného změkčení ve vztahu k Rusku a Číně. To první s největší pravděpodobností nehrozí. Barack Obama, pod nímž Biden sloužil jako viceprezident, sice naivně usiloval o dohodu s Putinem, ale z idealismu jej vyléčila ruská agrese vůči Ukrajině. Za chybu lze považovat nedodání zbraní, především moderních protitankových systémů, ukrajinské armádě, ale americká pomoc zahrnovala daleko více než jen vysmívané helmy a deky. Pokročilá elektronika, drony a další vybavení měly a budou mít vojenský význam.

Stejně tak opětovné posilování americké vojenské přítomnosti v Evropě začalo už během druhého mandátu Baracka Obamy. Demokraté mají navíc po ruských pokusech ovlivnit prezidentské volby v jejich neprospěch jak v roce 2016, tak v roce 2020 jen minimální ochotu činit vůči Putinovi jakákoliv vstřícná gesta. V otázce Ruska by tak byla nějaká otočka kormidla zahraniční politiky naprostým překvapením.

V otázce Číny je situace komplikovanější. Biden a Trump se neliší v tom, že je Čína největším geopolitickým rivalem Spojených států, ale v tom, jak konkrétně by tento problém chtěli řešit.

repro: CNN

Obamova politika stahování z Evropy byla špatná a měla tragické následky, ale jednou z motivací pro její prosazování bylo současné navýšení americké vojenské přítomnosti v Tichomoří. Klíčem bylo také pevnější spojenectví s Japonskem, které navíc právě za Obamovy vlády souhlasilo s výrazným navýšením rozpočtů na obranu. Trumpa lze naprosto oprávněně pochválit za tlak na navyšování vojenských výdajů států NATO a můžeme doufat, že v tom bude Joe Biden pokračovat. Obamu a Bidena lze stejně oprávněně pochválit za navýšení vojenských výdajů hlavního amerického spojence v Tichomoří. Dokud Joe Biden nezveřejní, koho by chtěl mít ministrem či ministryní zahraničí, těžko odhadovat detaily, ale zadržování Číny by mělo pokračovat s větším důrazem na lokální spojenectví, což byla ostatně už Obamova politika.

Obchod

Velkou otázkou je přístup k mezinárodnímu obchodu. I toto téma se týká Číny. Biden označil cla uvalená na čínské zboží za kontraproduktivní. Je tedy realistické očekávat, že dojde k jejich zmírnění. Faktem je, že cla jsou formou daní a americkou ekonomiku nesporně zatěžují, jak je ostatně vidět i ze zmíněného hodnocení jejich dopadu think-tankem Tax Foundation. Zároveň ale byla součástí dlouhodobější strategie, jak čelit vzrůstající ekonomické síle Číny, a v tomto ohledu mohou být cla správnou politikou.

ČTK

Otázka je, zda by jejich snížení Biden vyvážil jinou formou ekonomické izolace Číny, kterou naopak Trump bohužel úplně odmítl. Takzvané Transpacifické partnerství (TPP), dojednané za prezidenta Obamy, mělo vytvořit zónu volného obchodu zahrnující kromě Spojených států Japonsko, Kanadu, Austrálii, Singapur, Vietnam a Malajsii. Zájem se přidat vyjádřily Filipíny, Tchaj-wan, Thajsko, Indonésie a letos v létě dokonce i Velká Británie. Taková spojenecká síť měla vytvořit významnou protiváhu čínské ekonomické expanzi v oblasti.

V tomto ohledu jsou ale dva důležité otazníky. První je, zda se Joe Biden pokusí TPP obnovit. Hillary Clintonová v roce 2016 pod tlakem Trumpovy rétoriky proti, podle něj, neférovým obchodním dohodám americké přistoupení rovněž odmítla. Biden se zatím jasně nevyjádřil. Druhou otázkou je, zda bude mít dohoda nyní stejný efekt, jaký by měla tehdy. Například Filipíny už mezitím stačily zvýšit svou ekonomickou provázanost s Čínou, čemuž přesně měla dohoda zabránit. Jen mezi lety 2017–2018 se export do Říše středu zvýšil o 9 procent a import o 3 procenta. Tento trend bude těžké zvrátit. Na ucelenou politiku Joea Bidena v této otázce si budeme muset počkat.

Kde ale naopak lze čekat zlepšení, jsou obchodní, ale i politické vztahy s Evropou. To samozřejmě neznamená, že nebude docházet ke sporům. Například v oblasti leteckého průmyslu si jak USA, tak EU chrání své „šampiony“ Boeing a Airbus, a na tom se nic nezmění. U Světové obchodní organizace (WTO) tak vedou několik sporů, které budou jistě pokračovat. Mělo by ale dojít k uklidnění v oblasti zavádění možných cel. Těmi Donald Trump rád hrozil. Jeho vnímání obchodního salda jakožto něčeho apriorně negativního ho vedlo k tomu, že cla používal nejenom jako nástroj agresivnější zahraniční politiky vůči protivníkům, jako je Čína. Hrozby jejich uvalením zažila i EU. Pokud by se tohle změnilo, bylo by to pozitivní.

Blízký východ

Jestli se Trump v zahraniční politice může opravdu něčím chlubit, pak je to úspěch v podobě normalizace vztahů mezi Izraelem a dvěma významnými arabskými zeměmi, Spojenými arabskými emiráty a Saúdskou Arábií. Joe Biden zatím nikde jasně neřekl, jak bude jeho politika v oblasti vypadat. Už teď je ale jasné, že například obnoví americkou finanční pomoc palestinské samosprávě, její diplomatickou misi ve Washingtonu a důraz bude opět kladen na tzv. dvoustátní řešení. Pak je ale otázka, jak zareagují právě dvě zmíněné arabské země, které minimálně částečně chtěly svou vstřícnou politikou vůči Izraeli zabránit anexi Západního břehu Jordánu. Teď se ukáže, zda šlo z jejich strany jen o zdržovací taktiku, či zda skutečně dojde k uvolnění napětí mezi těmito státy.

ČTK

Změna se dá očekávat i v politice vůči Íránu. Biden už dal najevo, že pokud začne Teherán opět plnit své závazky stanovené v Obamou dojednané jaderné dohodě, bude ochoten zrušit některé sankce, které zavedla Trumpova administrativa po jednostranném vypovězení této dohody. Jenže zdaleka ne všechny se týkají íránského jaderného programu, a je tak možné, že návrat před rok 2017 by byl uskutečnitelný jen v případě, kdy by se zároveň podařilo snížit napětí mezi teokratickým režimem v Teheránu a zeměmi Perského zálivu. Bude třeba vyčkat, až se po volbách usadí prach a Bidenův tým přijde s konkrétními návrhy.

Obavy, naděje a kontinuita

Je logické, že každá změna ve vedení státu vzbuzuje jistou nedůvěru a zvyšuje nejistotu, zvlášť když jde o tak významnou mocnost a spojeneckou zemi, jako jsou Spojené státy. Joe Biden bude jistě dělat v zahraniční politice chyby. Trump je dělal také. Zároveň ale Bidenův přístup v některých oblastech představuje příležitost pro zlepšení situace. Vůči Rusku bude politika nejspíš neměnná. Rozdíl bude v tom, že šéf exekutivy nebude svými veřejnými vyjádřeními podrývat kroky své vlastní administrativy. Tak tomu bylo například v případě ruských pokusů ovlivnit americké volby. Trump se veřejně postavil proti závěru svých vlastních tajných služeb a opakovaně popíral, že by se o to Rusko snažilo.

Obdobnou pachuť zanechal pokus o otravu Sergeje Skripala, kdy Trump sice souhlasil s vypovězením ruských diplomatů, ale údajně až po dlouhém váhání, a roli Ruska zpochybňoval v dlouhém telefonátu s tehdejší britskou premiérkou Theresou Mayovou, jak nezávisle na sobě potvrdily zdroje z Británie i z USA. Biden by mohl sledovat podobně důslednou politiku a zároveň mluvit jasnějším jazykem. Co se týče Číny, tak rozdíl mezi oběma prezidenty bude s největší pravděpodobností v taktice, nikoliv v základním cíli. Některé věci týkající se ostatních oblastí, například Blízkého východu, nejde momentálně úplně odhadnout.

FB AB

Celkově vzato USA určitě čeká úkrok vlevo. Nicméně Biden velice pravděpodobně neprosadí vše, co by chtěl, a ani to není nijak radikálně levicová agenda. Česká republika musí mít vůči Washingtonu konzistentní politiku, ať už je v Bílém domě kdokoliv. V tomto ohledu bychom se mohli učit od Poláků. Bez ohledu na to, kdo zrovna vládl ve Varšavě a kdo ve Washingtonu, Poláci byli dobrými spojenci, protože si uvědomují, že zahraniční politika a domácí politika jsou dvě vesměs nesouvisející věci. Vládě strany Právo a spravedlnost se jistě příliš nezamlouvala podpora pochodů LGBT Pride všude ve světě, ale v bezpečnostní oblasti dokázala s Obamou bez problémů spolupracovat. Také proto mají v Polsku stálé americké základny a my ne. Plyne z toho poučení, že jak dobrá nebo špatná bude americká zahraniční politika pro nás, záleží do velké míry na nás samotných.

Líbí se vám tento článek? Prosíme, podpořte nezávislou žurnalistiku

Smyslem Svobodného fóra a deníku FORUM 24 je přispívat ke kontrole politické i ekonomické moci a bránit svobodné prostředí v České republice.

Abychom pro Vás mohli nadále pracovat, potřebujeme nutně Vaši pomoc. Jsme vděčni za každý, i malý finanční příspěvek. Váš finanční dar můžete zaslat na tento sbírkový účet: 4095439339/0800

Prosíme, informujte nás o Vašich finančních darech na mailu [email protected]

Revue Forum Banner