Ministr zdravotnictví Adam Vojtěch, premiér Andrej Babiš, vládní zmocněnec Roman Prymula a hlavní hygienička Jarmila Rážová FOTO: FB AB
FOTO: FB AB
Spolek Free Czech Media vydal ve spolupráci s deníkem FORUM 24 knihu Bohumila Doležala „V zemi babišismu a buranokracie“. Jedná se o důkladné zmapování rozvratu české demokratické politiky v posledních letech. Kniha měla ohromný úspěch a naše zásoby pro e-shop byly prakticky hned vyprodány. Dotisk je momentálně dostupný na našem e-shopu. Bohumila Doležala jsme požádali, aby u příležitosti tohoto dotisku napsal pro deník FORUM 24 pár slov. Zde jsou.
Post scriptum k mé knížce uprostřed vzedmuté nákazy
Od vydání mé knížky uplynul zhruba měsíc a situace v naší zemi se výrazně proměnila. Proměnila se, jak je u nás v posledních letech zvykem, k horšímu. Nákaza nabrala velké obrátky a zdá se, že se vládě i odborníkům, s nimiž spolupracuje, docela vymkla z rukou. Po jarním triumfálním machrování našich vládních představitelů na půlku zeměkoule nadešly dny schlíplých uší. Je proto čas na jakousi rekapitulaci a na praktické závěry.
V České republice existuje od 17. května t. r. jakýsi neoficiální mimořádný stav. Vláda (formálně vzato ministerstvo zdravotnictví) vydává mimořádná opatření, která s odvoláním na ustanovení zákona č. 258/2000 Sb. O ochraně veřejného zdraví plošně zasahují do práv a svobod stanovených Listinou základních práv a svobod. Zákonodárná moc je do značné míry vyřazena ze hry, soudní moc je v nevýhodné pozici, protože v okamžiku, když začne rozhodovat o žalobě na nějaké mimořádné opatření, většinou už platí jiné, ještě horší. Přitom by mimořádná opatření měla podléhat prověřování. Místo toho je v provozu státu porušena rovnováha mezi zákonodárnou, výkonnou a soudní mocí ve prospěch exekutivy.
Tento neformální „mimořádný stav“ je podložen zvláštní ideologií. V mimořádné situaci, jako je ta naše dnešní, musí prý rozhodovat v první řadě odborníci na slovo vzatí, epidemiologové, hygienici, zkrátka vědci. Nazval bych to „vědeckým babišismem“ (analogicky k „vědeckému komunismu“). Nechci ani náhodou tvrdit, že vědci do toho nemají co mluvit: jen že jako ideologie je to prachsprostý pokrytecký alibismus. A nakonec povede (a nevím, zda už náhodou nevede) k tomu, že když se rozhodnutí osvědčí, odpovědní politici se k němu hrdě přihlásí, kdežto když ne, odnesou to odborníci. Přitom rozhodovat nakonec musí ti, co nesou politickou odpovědnost, a to jsou politici: samozřejmě s tím, že stanovisko odborníků musí vzít se vší vážností v úvahu.
Napadá mne jeden jediný způsob obrany proti „vědeckému babišismu“ a jeho politickým důsledkům pro ústavnost v České republice. Tím je stížnost k Ústavnímu soudu České republiky. Ústavní soud by měl prověřit, zda vláda České republiky tímto svým postupem neporušuje článek 4, odst. 1, 2 a 4 Listiny základních práv a svobod. Podle nich mohou být povinnosti ukládány pouze na základě zákona a v jeho mezích a jen při zachování základních práv a svobod. Meze základních práv a svobod mohou být za podmínek stanovených Listinou základních práv a svobod upraveny pouze zákonem. A konečně a především: „Při používání ustanovení o mezích základních práv a svobod musí být šetřeno jejich podstaty a smyslu. Taková omezení nesmějí být zneužívána k jiným účelům, než pro které byla stanovena.“ Mám soustavně vážné podezření, že právě to poslední se u nás během nynější epidemie čím dál tím víc děje.
Jistě, je to problém na pomezí práva a politiky a otvírá se ve složité situaci. Tato cesta (a případně i další právní kroky) by však měly být rozhodně zvoleny, přestože výsledek může být na dlouhé lokte. Jde o zásadní věc. A platí tu: není důležité zvítězit, ale zúčastnit se.
Nakonec bych se chtěl vrátit k tomu, co jsem ve své knížce vlastně už napsal a co považuji za zásadní:
Život jedinců i život společenství je v mnoha ohledech řetězec mimořádných situací, permanentní „stav nouze“. Často musíme obětovat řadu věcí, které jsou pohodlné a na něž jsme si zvykli. Je to nepříjemné a bolí to. Zároveň musíme vědět, že jsou věci, které úzce souvisejí s naší svobodou a kterým věříme. Těch se vzdát nesmíme, i když držet je bývá taky nepříjemné a taky to bolí. A v každé situaci si musíme znovu definovat proměnlivou, obtížně viditelnou hranici, která odděluje jedno od druhého.
Když se nám to jakž takž povede, máme pořád naději, že to, čeho jsme se vzdali, dostaneme zase nazpátek. Když ne, máme naopak jistotu, nejen že ztratíme to, čeho jsme se vzdávat za žádnou cenu neměli, ale že dříve nebo později přijdeme i o pohodlí, kterému jsme to obětovali.
Pokud by Ústavní soud rozhodoval o stížnosti, kterou jsem výše načrtl, bude znovu rozhodovat i o této hranici.
