Lékař, poslanec a bývalý pražský primátor Bohuslav Svoboda odmítá, že by české zdravotnictví bylo v nejhlubší krizi – podle něj je krize jeho odvěkou součástí. Systém však podle něj změny samozřejmě potřebuje. Pro Svobodné fórum ale dlouholetý gynekolog a porodník varuje před monopolizací v oboru asistované reprodukce, o kterou se v současné době poměrně úspěšně snaží vicepremiér Andrej Babiš.
Nejprve se vás, pane docente, samozřejmě musím zeptat na stále nedořešenou vládní krizi kolem reorganizace policie.
Současná situace ve vládě je tak trošku kopií toho, co jsme zažili na magistrátu. Problém je skutečně v tom, že Andrej Babiš není schopen žádné koaliční spolupráce, že není schopen myslet dopředu. Ke všemu je možné mít námitky, nebo si můžeme říkat, že když se útvary sloučí, budou synergicky pracovat a efektivita práce bude lepší. Nebo si můžeme myslet, že když bude obojí spadat pod policejního prezidenta, vliv seshora může být větší. Ano, obojí má pro a proti, ale ten problém se nevyřeší politizací, musí se hledat rozumné řešení. Pravda je, že ty dva útvary vlastně svým způsobem pracovaly proti sobě, navzájem se vyšetřovaly.
Myslíte si tedy, že vláda dovládne do řádných voleb?
Vypadalo to, že ne, ale pan předseda Babiš zařadil zpátečku. Jeho původní prohlášení bylo naprosto jasné, řekl do televize, že vypoví koaliční smlouvu. To se nestalo. Je to jenom další ukázka toho, že stát nelze řídit jako firmu.
Kromě těchto sporů je z chování Andreje Babiše zjevné, že by rád ovládl rezort zdravotnictví.
Myslím, že jeho snaha teď možná ještě zesílí. Mohla by to být jedna z věcí, která bude součástí úvah o jiné variantě koaliční smlouvy. Zdravotnictví je bezesporu ekonomicky velmi zajímavá oblast, protože tam je obrovský objem prostředků. Je to oblast, která je věčná, a kde skutečně dochází k určitému střetu. Pokud jsou mé informace správné, celá řada velkých oligarchů nebo majitelů velkoobjemových kapitálových částek do ní začíná investovat. Je to věc, ze které mám pochopitelně obavu, protože každá taková monopolizace je nevýhodná. Myslím si, že nejlepší variantou pro zdravotnictví je, když vedle sebe skutečně fungují všechny možné varianty provozování zdravotnických zařízení. Musí existovat soukromý sektor, neziskový nebo charitativní sektor, ale musíme mít i něco jako veřejný sektor.
Andrej Babiš teď ve velkém investuje do nákupu klinik pro asistovanou reprodukci. Jak tuto jeho snahu hodnotíte, zejména s ohledem na svou profesi?
Asistovaná reprodukce je skutečně velmi zajímavou oblastí medicínského byznysu. Jednak v sobě obsahuje spoluúčast, protože je tam naprosto jasně definováno, co hradí stát a co ne, je definován počet pokusů, je definována věková hranice. A navíc: Počet neplodných párů vzrůstá. Ještě před padesáti lety byla příčina neplodnosti ze strany muže krajně vzácná. Pohybovala se někde mezi 5–8 %. Víte, kolik to je teď? Přes 50 %. Tento byznys tak bude určitě perspektivní, protože alespoň jedno dítě chce téměř každá rodina. Teď je navíc ve sněmovně návrh že pokusů může být víc, že budou čtyři a ne tři, a prodloužil se také věk (na 43 let, pozn. red.), v němž je dovoleno zákrok absolvovat. Potenciální obrat těchto center se velmi významně zvýší. Takové to propojení mezi rozhodovací mocí a mocí zákonodárnou, to je ukázka toho, jak to nemá být.
[ctete]62824[/ctete]
Co takováto monopolizace znamená pro pacienta?
Pro pacienta to může znamenat zužování možné nabídky, protože jedním z důsledků monopolizace je, že se v rámci racionalizace snížení nákladů bude pracovat stejnou technikou, stejnými přístroji, se stejnými léky. Medicína je svobodné povolání a lékař by měl mít maximální možnou míru rozhodování, aby vybral optimální variantu pro pacienta, což kupodivu státní zařízení umožňují. Medicína je o osobním vztahu mezi lékařem a léčeným. Obrovskou roli hraje víra a psychika, která zásadně ovlivňuje úspěšnost léčby. Pokud ovšem veškerá diagnostika rentgenová a ultrazvuková poběží přes privátní centra, nemocnice vlastně nebude mít prostor vydělávat. Už tam bude mít jen pacienty, které bude muset léčit, což představuje jenom náklady.
Andrej Babiš v rámci svého tažení proti ministru zdravotnictví Němečkovi kritizoval také nákup cyberknifu. Jak se na to díváte vy?
Otázka nákupu drahých přístrojů je vždy složitá. Já jsem přesvědčen, že počet nemocničních zařízení musí být v nějaké podobě redukován, vzhledem k tomu, jaká jsme země. Tady v podstatě snad s výjimkou Sněžky není místo, kam by se nedalo dojet, a vrtulníkem se dá doletět kamkoli. Když si vezmete třeba Ostravsko, kde je na 20 kilometrů pět nemocnic, to je skutečně nesmysl. A cena toho přístroje se musí vlastně v nějaké podobě vrátit. To znamená, že přístroje by měly být využívány ne v osmihodinovém režimu, ale ve dvousměnném provozu, nebo třeba i třísměnném, není žádný důvod, proč by lidé nemohli absolvovat vyšetření na CT třeba v noci. Tím, že nemocnic je mnoho a nakoupí se mnoho přístrojů, je pro ně málo pacientů. To znamená, že pak se vyšetření budou ordinovat zbytečně, ale hlavně to znamená, že ti, kdo budou daný přístroj obsluhovat, to nebudou umět. Protože to, abyste uměla odečítat nějaký složitý rentgen nebo magnetickou resonanci, závisí na tom, kolik jich odečítáte. To je stejné jako v chirurgii: Existuje určitý počet operací, který člověk musí dělat, aby je dělal dobře. Když jich udělá méně, tak je nejistý, bojí se. To je problém nákupu cyberknifu. Mě netrápí to, jestli je drahý nebo levný, to je věc manažerského záměru, toho, že se to kupuje a co se vyjedná. Ten problém, který vidím, je v tom, že dnes už máme v některých věcech přeinvestováno, protože máme příliš přístrojů, které se nevyužijí, respektive používají se zbytečně.
[ctete]60198[/ctete]
Sdílíte ten všeobecně zdůrazňovaný pocit a strach, že české zdravotnictví je v zásadní krizi, že lékaři odejdou do zahraničí?
Zdravotnictví je v krizi, co je na světě. V okamžiku, kdy se proti sobě postavily, řekněme, odborové a medicínské principy, dochází ke střetu, který není úplně ideální. Protože pracovní doba v nemocnicích a zdravotnických zařízeních se těžko řídí zákoníkem práce, těžko zavedete to, aby ženy rodily jenom v pracovní době. To prostě nefunguje a samozřejmě to je první krize, kterou to vyvolává. Ve chvíli, kdy se lékařům upraví pracovní doba na osm hodin a nesmí sloužit víc, začnou také méně vydělávat, protože mají méně přesčasových hodin. A zase to vyvolává jiný problém, že začnou hledat jinou variantu, jak se uživit a jestli to náhodou nebude výhodnější v privátním zařízení. Dnes nikdy nevíte, zda se neozve nějaký spolek, který se postaví proti nějakému typu operace, nebo který začne žalovat nemocnice, lékaře. To je jeden z obrovských problémů v porodnictví, neexistuje nic, za co byste nemohl být zažalován. Buďto jste něco udělal brzo, něco jste udělal pozdě, něco jste neudělal vůbec… Ale všechno je žalovatelné. I když se dítě narodí zdravé, jsou známy případy ze Spojených států, kde žalují rodiče osmiletého dítěte za to, že se špatně učí matematiku, což podle nich bylo zapříčiněné tím, že po porodu mělo nedostatek kyslíku. A to vše vede lékaře k odchodům z nemocnic.
Vidíte kromě těchto rizik problém také ve vzdělávání?
Víte, lékaři by ještě docela dobře snášeli to, kdyby jejich nástupní platy nebyly nijak závratné, ale chtějí vědět, že po nějaké době mají před sebou kariéru, která je dovede někam, kde jsou výdělky velké. V Americe nebo v Anglii studenti začnou a většinou si berou úvěr. Ale jakmile získají kvalifikaci, tak se skokem posunou do jiné kategorie. V nižším středním a středním věku už vydělávají více než slušně. A u nás je to přesně obráceně. Nástupní plat není závratný, ale postup není vůbec nijak definovaný. Když slyším něco o tom, že se všem plošně přidá, tak mě berou čerti, protože v tom to není. Jestliže budou všem přidávat málo, vše poroste v celku, tak tam neexistuje perspektiva, není žádný důvod se učit a být dobrý. Tam není žádná kategorie, která by pro vás něco znamenala. Abych se tedy vrátil k problémům ve zdravotnictví – ty nejsou o tom, že lékaři odcházejí do zahraničí. To bylo vždycky. Jejich počet mírně narostl, ale je víceméně stabilizovaný. Musí být změněno financování zdravotnictví, které nemůže být celé závislé na bismarckovském typu pojištění. Musíme mít jiné varianty, ať je to privátní připojištění, nadační fondy, všechno možné. To je první věc. A druhá věc: Musí být vydefinovaný nějaký kariérní řád, který dá záruku těm, kteří ukončí vzdělání postgraduální, že budou na určité úrovni.
Potřebujeme v systému také nějaké regulace?
Ano. Zní to špatně, ale představme si situaci, že by se všichni rozhodli, že budou dělat ušní. Tak budeme mít hodně ušařů, ale žádného očaře. V Německu funguje systém, díky kterému se v určitém období nedostanete do oboru, který nevypíší.
Zaznamenala vaši debatu s panem Zlatuškou ohledně eutanazie. Návrh vládou nakonec neprošel – proč pro vás jako pro lékaře byl nepřijatelný?
Lékař a pacient jsou partneři, musí si věřit a lékař nesmí zabíjet. Jednak je to návrh, který nemohou nikdy pustit lidovci, protože to je proti principu víry, která říká: „Nestvořil jsi, nezabiješ.“ V tomhle ohledu mají čeští lékaři poměrně jednotný názor. My to vlastně máme ošetřeno v tom Etickém kodexu Lékařské komory už od jejího vzniku v roce 1991, kde je přesně definováno, že to lékař nesmí udělat, že jenom v případě bezprostředně hrozící neodvratné smrti musí udělat všechno proto, aby byla důstojná. Tohle není věc, která by byla nějak akutní, nebo o které by se horem pádem diskutovalo. Já se samozřejmě nejvíce obávám toho, jaké by byly tlaky na lékaře. Zákon by sice říkal, že to nemusí udělat, ale kdo vám zaručí, že ta hodná babička chce odejít ze světa ne proto, že už tu nechce být a že je jí špatně a zle, ale že ty svoje děti a vnoučata obtěžuje, že se o ni musejí starat. Já ty pacienty znám, žiji mezi onkologicky nemocnými. Oni skutečně jednou začnou mít ten pocit té své zbytečnosti na tom světě. Společnost na to ani není zralá.
Samozřejmě se vás také musím ptát na situaci v Praze a na naši staronovou koalici. Jak se díváte na evidentně přiznané trafiky, na to, že se kromě nových míst pro staré členy v podstatě nic nezměnilo?
Co k tomu mám říct? Když jsem byl primátor, tohle neexistovalo. Já jsem jako první zavedl to, že zastupitelé nemohou být členy představenstev městských firem. Evropský model dovoluje, aby byli členy dozorčích rad. Ovšem v současné chvíli trafiky existují, a vlastně existují v tom, že se koalice složila zpátky dohromady. Je to stejné, jako to bylo. Stropnický je stejný blázen, nikdo ho nepřinutí, aby jednal koaličně, a tak se budou opírat o občas Piráty nebo komunisty. Ti jsou velmi pragmatičtí přes všechno, co říkají.
[ctete]57621[/ctete]
Funguje tedy Praha?
Ne, Praha stojí. Nic se neděje. Co se otevřela Blanka, tak se všechno zastavilo. Okruh se zastavil úplně, pozemky se nevykoupily, což znamená čtyři pět let úřednického dohadování, kdy se nemůže na nic sáhnout. A to měla udělat vláda, to není úplně věc města, ale město na vládu musí šlapat, tam měl být primátor ob den a říkat: „Tady, to je hlavní město a potřebuje řešení!“ Problém paní Krnáčové je, že o Praze neví nic. Možná, že trefí z radnice na Václavák, ale ani to si nejsem jistý… Takže vývoj je nulový, máme nevyčerpané peníze, všichni se bojí rozhodovat, aby je zas někdo nezažaloval jako nás v kauze Opencard. Teď máme novou kartu, která nemá žádnou funkci kromě toho, že je to jízdenka a ještě na ni můžete jít do knihovny. Je o 30 milionů dražší, než kolik byla Opencard předtím. A to nám bylo řečeno, že byla drahá.
A jak se vyvíjí soud ohledně Opencard?
Tak paní státní zástupkyně Máchová, která nás zažalovala, je mimo postavena mimo službu. Posudky jasně říkají, že se nic nestalo. Stále se řeší problém, jestli rozhodnutí, politické rozhodnutí zastupitelů, je trestný čin nebo není. Já si prostě nemůžu pomoci. Jestli zastupitelé mají k dispozici znalecké posudky, mají právníky, ti položí všechny otázky, a technický a odborný support připraví materiál, který je podle všeho v pořádku, jedná se prostě o vyjádření politického názoru, zda to jako zastupitel podpoříte. Představte si malé městečko nebo malou vesnici, která má fotbalové hřiště. Radnice odhlasuje, že tam mohou dvakrát týdně chodit hendikepované děti. Když to někdo zažaluje, tak je soud musí zavřít za to, že nejednali s péčí řádného hospodáře, protože normálně by ty 4 hodiny měsíčně stály 5 nebo 10 tisíc. A to je přesně o tom, co je politické rozhodování a co je ekonomické rozhodování. Já to chci dát, moji voliči chtějí, abych to dal, no tak to musím udělat.
