Tři moci ve státě – zákonodárná, výkonná a soudní. Zná to každý, kdo si prošel maturitní otázky z občanské nauky nebo letmo nakoukl do Ústavy. V současném Česku je v tom ale háček. Zatímco první dvě jmenované mají svou vrcholnou reprezentaci, třetí se musí spoléhat jen na neformální uskupení. A to je samozřejmě málo.

Politikům, v jejichž moci je Nejvyšší radu soudnictví ustavit, současný stav vyhovuje. A proto se na něm nejspíš jen tak nic nezmění.

Když chce moc výkonná nebo zákonodárná vyjednávat s justicí podstatné věci, ví, koho vyslat. Má prezidenta, s justicí přirozeně jedná ministr spravedlnosti, ve sněmovně i v senátu fungují ústavně-právní výbory.

Kdo mluví s politiky?
Justice samozřejmě může využít přirozenou autoritu předsedů nejvyšších a ústavního soudu. Stalo se to třeba v roce 2015, kdy Josef Baxa a Pavel Rychetský vyjednali s prezidentem odchod Ivy Brožové z čela Nejvyššího soudu a prosadili do funkce Pavla Šámala na úkor Romana Fialy. Už spolu se Šámalem pak předsedové nejvyšších soudů vyjednali odblokování krize kvůli doplatkům platů soudců a státních zástupců. Politici tehdy ocenili, že mají s kým jednat. A že garance ze strany předsedů soudů platí.

Pak je tu kolegium předsedů krajských soudů. Neformální, leč mocný orgán, se kterým se rozumnější ministři spravedlnosti chodili radit.

A jistě: Soudcovská unie. Její význam je veliký třeba v mechanismu výběru soudních funkcionářů, ale pořád jde o spolek, který reprezentuje jen část justice. Tedy jen té zhruba poloviny soudců, kteří jsou jejími členy.

„Je to vlastně východisko z nouze. Tak, jak je justice uspořádána, v tom trojdělení moci, když třeba vláda chce mluvit s justicí nebo kdyby prezident chtěl mluvit s justicí, parlament chtěl mluvit s justicí, tak nemají s kým,“ říká Josef Baxa.

Připomíná, že za justici nemůže mluvit ministr spravedlnosti, ani prezident republiky, přestože třeba ten jmenuje všechny soudce a řadu vysokých soudních funkcionářů. „Ale ani předsedové nejvyšších soudů, protože my nemáme kompetence do celé justice, to vůbec ne. My se máme starat o své soudy, trochu možná něco směrem dál, ale to je nevýznamné a ukázalo se to v minulosti v řadě situací,“ říká Baxa.

Pelikánovo NE
V posledních letech to vypadalo, že se věci pohnou a česká justice se konečně dočká své reprezentace. Konkrétně mělo Nejvyšší radu soudnictví ve svém programu hnutí ANO, a když jeho reprezentantka Helena Válková nastoupila v roce 2014 na ministerstvo spravedlnosti, chtěla ho uvést do praxe.

Sepsáním návrhu reformy byl pověřen právě Josef Baxa. Plán měl řadu zastánců, podpořil ho prezident Miloš Zeman, předseda Senátu Milan Štěch, podporovala ho Soudcovská unie, přesto z něj nakonec nebylo nic.

Proti byl totiž Robert Pelikán, který mezitím Helenu Válkovou vystřídal v křesle ministra spravedlnosti. „V mezidobí došlo na ministerském orloji opět k posunu, do okénka se dostal zase jiný apoštol a příslušní zaměstnanci ministerstva, kteří mají na starosti rámování obrazů v galerii v přízemí ministerstva, zase dostali novou zakázku. Od doby, kdy toto nastalo, nestalo se ohledně Nejvyšší rady soudnictví nic a situace by se dokonce dala charakterizovat tak, že nám na druhé straně stolu chybí partner,“ komentoval situaci v roce 2015 Baxa.

Za zmínku stojí i způsob, jakým Pelikán soudce odmítl. Baxa mu poslal podrobný dopis, v němž vylíčil stav příprav. Ministr dlouho mlčel. Když po čase odpověděl, byla odpověď zamítavá.

Pozor na klientelismus
Proč je reprezentace pro justici důležitá? A jak by vlastně podle posledních představ měla vypadat?

Zatím poslední návrh představila Soudcovská unie v polovině roku 2017. Instituce by měla být složená jak ze soudců, tak zástupců dalších právních profesí i teoretiků. Voleni by měli být na devět let, třetina by po určité době rotovala. Pravomoci: hodnotit soudce, vytvořit jednotný kariérní řád a také podávání kárných návrhů.

Jistě, jsou tu „odstrašující“ příklady. Hlavně na Slovensku, rada tam má 18 členů, devět z nich nemusí být soudci, podmínkou však je právnické vzdělání a odborná praxe. Jednu polovinu členů volí sami soudci, druhou vláda. Na Slovensku byl do roku 2014 předsedou rady kontroverzní Štefan Harabin, který zároveň stál v čele Nejvyššího soudu.

Před uzavíráním justice a vnitřním klientelismem, což byl stručně řečeno slovenský problém, nedávno varoval vedoucí Ústavu pro otázky soudnictví Právnické fakulty Masarykovy univerzity David Kosař. Tvrdí, že pokud jsou do postkomunistické justice příliš brzy zavedeny výrazné prvky soudcovské samosprávy, může to vést k „válce“ mezi soudcovskými frakcemi o ovládnutí systému. Vítěz pak „bere vše“, řekl Kosař v projevu na akademickém svátku Dies academicus v Brně.

Polské varování
Pak je zde druhý pohled na věc. Třeba předseda Ústavního soudu Pavel Rychetský varuje před nástupem populistických a extrémistických prvků, který postihuje celou euroatlantickou civilizaci. A nezávislou soudní moc považuje za jednu z mála institucionálních pojistek.

„Jsou země, kde dokonce tyto tendence ne vítězí, ale už zvítězily. Je to Maďarsko, je to Polsko. Zdá se, že to poškození postihuje celý náš evropský prostor. A i americký, jak ukázaly poslední prezidentské volby,“ říká Pavel Rychetský.

Právě situace v Polsku, kde se exekutiva s legislativou loni pokusila zasáhnout zvenčí do justice, byla momentem, kdy předsedové tří českých nejvyšších soudů spolu s nejvyšším státním zástupcem veřejně vystoupili. Je ovšem třeba říct, že Polsko má oproti Česku systémově daleko ukotvenější soudcovskou samosprávu. I tak se zásahu polská justice bránila jen obtížně.

Pokud by se podobné trendy přelily do Česka, což je velice reálné, byl by to samozřejmě argument pro posílení soudcovské nezávislosti.

„Zatím to není tak konkrétní, není to tak blízko, ale tím nechci říkat, že je to tak vzdálené a že je to vlastně nereálné. Víte, tak jak sledujeme vývoj v Evropě, a dokonce i mimo Evropu, vidíme, že ten dosavadní koncept, o kterém jsem hovořil, prochází jakousi krizí a že přicházejí ke slovu různí autoritáři, kteří mají úplně jinou představu o dělbě moci a brzdách a protiváhách,“ říká Josef Baxa s tím, že podobná uskupení „chtějí všechno“. „Chtějí nastolit vládu jedné většiny a nějaké instituce nebo kontrolní mechanismy, pojistky, protiváhy, se jim do toho konceptu vůbec nehodí,“ říká bývalý předseda Nejvyššího správního soudu.

Mezi takové pojistky patří vedle veřejnoprávních médií, horní komory parlamentu, neziskových organizací a občanské společnosti podle Baxy i nezávislá soudní moc.

Dokázala by se případným atakům ve stávající podobě ubránit? Dlouholetý šéf Soudcovské unie a její nynější čestný prezident Libor Vávra o tom má pochybnosti.

„My jsme si paradoxně od roku 1990 nevybudovali skoro žádné obranné mechanismy. Samozřejmě, že kdyby zase měla přijít totalita, tak ani ty formální záruky dlouho nevydrží. To jsme koneckonců viděli po roce 1948. Nicméně, to, že my jsme nadále zůstali v tom rakouském modelu justice z 19. století, který je vždycky uváděn jako příklad velmi efektivní a rychlé a relativně levné justice, ale který se velmi lehce dá politicky obsadit, tak buď je to úmysl politiků, že skutečně jste v tom zůstávali, nebo jenom nedbalost,“ říká Libor Vávra.

Co nás podle něho dělí od možnosti justici „nepřátelsky“ ovládnout? „V podstatě kromě nějakých zvyklostí a jisté míry zdrženlivosti, případně ústavního soudu a jeho rozhodnutí, žádné jiné záruky nemáme,“ říká.

Článek je jedním z textů publikace Mapa české justice, kterou HlídacíPes.org vydal loni v létě.