Ilustrační foto FOTO: Kancelář prezidenta Ukrajiny / se souhlasem
FOTO: Kancelář prezidenta Ukrajiny / se souhlasem
KOMENTÁŘ / Prezident Petr Pavel na Mnichovské bezpečnostní konferenci oznámil, že Česká republika identifikovala možné zdroje dělostřelecké munice pro Ukrajinu. Kyjev měl podle loňského evropského projektu do března obdržet prostřednictvím Evropského mírového nástroje milion kusů zmíněné munice, avšak získá jen o něco více než polovinu tohoto objemu.
Podle Pavla se České republice podařilo objevit mimo prostor Evropské unie až 800 000 granátů pro Ukrajinu. Nyní je třeba dát dohromady finanční prostředky k jejich nákupu.
Připomeňme, že válka na Ukrajině je od počátku převážně dělostřeleckým konfliktem. V roce 2014 (pro)ruské jednotky nasadily velké množství Rusy dodaných prostředků protivzdušné obrany, které prakticky znemožnily působení ukrajinského letectva v Donbasu. Smutným důsledkem se stalo mimo jiné sestřelení letu MH17. Zároveň ruské dělostřelecké a raketometné jednotky masivně pálily na ukrajinské obránce z prostorů těsně za státní hranicí.
Ukrajinské jednotky se bez letectva při podpoře pozemních operací staly výlučně závislými na dělostřelectvu sovětských vzorů, k němuž ale nikdy neměly dostatek munice. Vlastní výrobní kapacity prakticky neexistovaly a zahraniční nákupy kromě jiného trpěly ruskými teroristickými útoky, jako třeba zásilka bulharské munice zničená ve Vrběticích.
Po vypuknutí totální ruské invaze se nedostatek granátů pro děla sovětského původu ještě prohloubil. Během několika týdnů musely být ukrajinské jednotky zčásti urychleně přezbrojeny západními děly, což umožnilo sáhnout do západních zásob standardizovaných granátů NATO ráže 155 mm.
Zjednodušeně řečeno můžeme říci, že od března 2022 do března 2024, tedy během dvou let, se západním zemím nepodařilo patřičně nastartovat výrobu dělostřelecké munice, tak aby pokryla byť jen samotnou ukrajinskou spotřebu alespoň v minimálním rozsahu. To by znamenalo dodat každoročně nejméně 750 000 nově vyrobených granátů.
Avšak i dnes jsou západní výrobci na pouhém zlomku potřebných objemů. Například Spojené státy americké vloni plánovaly na jaře roku 2024 vyrábět 20 000 granátů měsíčně, přičemž tato produkce by měla kromě potřeb ukrajinských obránců zároveň také doplnit vlastní nebezpečně vyprázdněné muniční sklady. Nakonec v říjnu USA plán překročily a vyrobily 28 000 granátů. Ani to ale stále nestačí. V době relativního klidu na frontě by Ukrajinci celé toto množství vystříleli během dvou týdnů.
Boj za mír s nesprávným terčem
Ruská invaze proti Ukrajině jasně ukazuje, že je Západ na takto rozsáhlý konflikt vojensky, průmyslově i psychologicky naprosto nepřipraven. A i naše schopnost adaptovat se na změněné okolnosti je bohužel mnohem menší, než by bylo třeba. Vše postupuje jakýmsi ceremoniálním způsobem, zatímco ruská ekonomika již byla plně převedena do válečného režimu a letos Moskva vydá na válku a zbrojení až 40 % státního rozpočtu.
Tři dekády se západní mírové hnutí zaměřovalo na údajně nebezpečný a krvežíznivý západní vojenskoprůmyslový komplex, který vinilo z příprav na velikou válku.
Když však teď celý svět jasně vidí, jak to s údajnými přípravami bylo ve skutečnosti, bojovníci proti západním válečným štváčům vypadají nesmírně trapně.
Existuje patrně jen jedna část světa, jež se na eventualitu velkého mezinárodního ozbrojeného konfliktu připravila ještě hůře než severoatlantický prostor. Je jí Latinská Amerika, kde kromě jiného nalezneme třeba Guyanu částečně vyzbrojenou materiálem pocházejícím ještě z 2. světové války, nebo Kostariku, která armádu vůbec zrušila.
Skutečnost, že Spojené státy v posledních několika dekádách utratily za většinou neefektivní akviziční proces Pentagonu a boj s teroristy astronomické sumy, znamená všechno jiné jen ne to, že se Washington připravil na válku s nějakým významným státním aktérem, jako Čína, Rusko, nebo třeba pouhý Írán.
Od války o Kuvajt v roce 1991 se jen navzájem ujišťujeme, že si na válku se Západem přece nikdo netroufne, zatímco rekordní sumy v rozpočtu Pentagonu z velké části vyletěly komínem na nefunkční projekty, jako jsou GBMD, Litorral Combat Ship, torpédoborec třídy Zumwalt nebo elektromagnetické dělo.
Pozdě pro Ukrajinu. Včas alespoň pro sebe?
Loňský ambiciózní projekt společného evropského nákupu munice pro Ukrajinu končí těžko rozporovatelným neúspěchem. Namísto milionu granátů bude dodáno 580 000, přičemž zhruba 380 000 jich ještě připadá na předválečné zásoby.
Selhal zejména přístup masivně lobbovaný Francií. Ta trvá na tom, že nákupy zbraní a munice nemají být prováděny mimo náš region, ale je třeba za ně utrácet u evropských firem, aby se „vybudovaly průmyslové kapacity“.
Avšak budování vlastních kapacit evropského obranného průmyslu až dosud postupuje tempem špatně trénovaného astmatického hlemýždě, zatímco Ukrajina po spotřebování loňské půlmilionové dodávky granátů z Jižní Koreje trpí akutním nedostatkem. Kyjev rozhodně nemá možnost čekat na to, až se někdy „výhledově“ evropské kapacity opravdu rozjedou. Pokud by to udělal, prohraje válku.
Český přístup k věci je korektní a také je zcela v pořádku, že byl představen ještě před březnovým hodnocením (ne)úspěšnosti plnění loňských evropských závazků. Pokud by totiž Paříž trvala na svém, bylo by třeba urychleně sestavit „koalici ochotných“ a nečekat na to, jak se vybarví další kolo debat a procedurálních průtahů.
Ještě velmi nedávno vedla Evropa rozpravy o tom, jak si osvojit roli regionu, který „exportuje bezpečnost“ do jiných částí světa. Ovšem dnes, když ani po dvou letech ještě nedokáže soupeřit s Ruskem ve výrobě munice, je perspektiva naprosto převrácená.
Nejenže nebudeme žádnými exportéry bezpečnosti. Masivní dovozy zbraňových systémů, munice a strategických surovin z jiných částí světa znamenají, že už nyní jsme fakticky importéry bezpečnosti produkované mimo náš region.
A osudy Ukrajiny vyvolávají otázku, zda handicapovaný evropský hlemýžď zvládne být dost rychlý alespoň pro vlastní potřebu.
Podle některých analýz mu vlastně zůstávají k dispozici pouze dva nebo tři roky.
