Biochemik, filozof a publicista Boris Cvek hovoří o tom, proč je těžké se na první světovou válku dívat jako souboj dobra se zlem, jak se stalo, že si Trump tak podmanil Republikány, a co se stalo s liberalismem a s českou levicí.

Končí rok, kdy si připomínáme sto let od konce první světové války. Kdybychom se obyčejně lidsky zeptali: Kdo za ni mohl?

Právě čtu v novinách, že podle Versailleské mírové smlouvy bylo hlavním viníkem císařské Německo. Podle mne ale byla viníkem stará Evropa jako celek, v níž se prakticky neustále válčilo po staletí. Když si vezmu jen to 19. století, to začalo napoleonskými válkami, zažilo, abych zůstal u našeho prostoru a jeho okolí, válku prusko-rakouskou a prusko-francouzskou. Na začátku první světové války asi nikdo nečekal, že půjde o válku, která by se nějak radikálně vymykala tradicím. Že to bude válka, se kterou skončí staletí vlády carů na Rusi i staletí vlády císařů v Rakousku, válka, která nachystá podmínky k nástupu bolševismu i nacismu. Někdy se tato válka chápe jako střet demokracie britské a francouzské s těmi ne tak demokratickými státy, jaké představovalo Rakousko nebo Německo. Británie i Francie ovšem v té době byly také obrovské koloniální říše a kolonialismus rozhodně demokratický nebyl a už vůbec ne v souladu s tím, co dnes nazýváme lidská práva, na která tehdy kašlali všichni. Rakousko ani Německo ve srovnání s Británií nebo Francií nemohly představovat skutečné zlo. Ta válka, na rozdíl od druhé světové války, neměla jasné dělení na dobro a zlo. Byla to válka absurdní, náraz cynické politiky 19. století na realitu moderní válečné techniky a moderního nacionalismu. Krvavé vraždění milionů vojáků i civilistů beze smyslu. Konec snů o tom, že pokrok vědy a poznání povede k trvalému míru. K míru vedou až spálené ruce. A dokonce ani první světová válka nestačila, musela být ještě druhá, dokonce holokaust… aspoň pro mír mezi Francií a Německem jako jádrem evropského integračního projektu. Poučení přišlo až po roce 1945, až po vítězství dobra nad zlem.

V USA to vypadá na dramatické soupeření dvou politických táborů. Letos také proběhly volby do Kongresu. Kdo vlastně vyhrál? Ve skutečnosti je za tím otázka, co se teď s Amerikou děje? Proč najednou Republikány reprezentuje člověk jako Trump a jim to nevadí, nebo to aspoň trpí?

Těžko říci, co je to vlastně ta Amerika… co by se např. stalo, kdyby na Floridě měli v roce 2000 nebo 2016 právo volit všichni ti, kdo by ho podle nově schváleného dodatku floridské ústavy (floridští voliči o něm hlasovali ve speciálním referendu, uspořádaném spolu s kongresovými volbami) měli mít? Ale i tak: podle dat agentury Bloomberg z podzimu 2016 by Obama tehdy jasně porazil Trumpa – jak by asi vypadala Amerika, která by zvolila Obamu proti Trumpovi? A byla by to táž Amerika, která zvolila Trumpa proti Clintonové. Volilo by více Afroameričanů, volily by jinak ženy? Pro mne byl šok, když jsem si tehdy v exit polls četl, že voliči, kteří volili negativně, tedy proti nějakému kandidátovi, volili převážně proti Clintonové. Myslel jsem, že Trump ty volby prohraje právě kvůli tomu, že se proti němu postaví tito voliči. Nepostavili, postavili se proti Clintonové (ale pozor: na počet hlasů Clintonová ty volby i tak jasně vyhrála). Už tehdy za ním taky velmi věrně stáli tradiční republikánští voliči, navzdory části republikánského establishmentu. Dnes tím spíše, dnes je Trump symbol a nová identita staré Grand Old Party. To, že demokraté v kongresových volbách ovládli Sněmovnu, to byla jejich povinnost, to se tak děje pravidelně desítky let zpátky, nicméně v Senátu Trump posílil. Může teď podle libosti jmenovat soudce Nejvyššího soudu a měnit své ministry. Osud Jeffa Sessionse je výmluvným příkladem. A především se Trump stal jasným kandidátem za republikány do prezidentských voleb 2020. Republikánská strana nemůže říci, že je slabý a že ji táhne dolů, že se ho tedy musí zbavit, naopak ukázal republikánům, že dokáže být politicky silný a zároveň prosazovat jejich hlavní agendy, jako je třeba snižování daní. Pro republikány, mají-li se zbavit Trumpa, je tak paradoxně jedinou nadějí to, že Trump bude poražen v prezidentských volbách 2020 jako jejich kandidát. Dnes ale v té straně podle mne jasně převažuje pocit, že raději být u moci s Trumpem, než v opozici bez Trumpa.

Oživení sklonů k autoritářství není jen česká a středoevropská záležitost, kde to má kořeny? Je to jen přirozený výkyv kyvadla, nebo vážnější porucha?

Poptávka po autoritářství podle mne přichází s pocitem, že společenský systém je nefunkční a není ho možné nějak normálně opravit, neboť instituce k tomu určené selhávají. Jak říká ten vtip: kdyby volby mohly skutečně něco změnit, zakázali by je. Mnoho lidí tomuto pocitu z různých důvodů mohlo podlehnout. A pak z trucu zkusí něco změnit, tedy přivolají brexit nebo Trumpa. Ani brexit, ani Trump nejsou nějakým promyšleným tahem elit. Myslím, že příběh brexitu je ilustrativní: elity Konzervativní strany se pustily do boje o moc ve své straně a jako rukojmí si vzaly celý národ, do toho národa pak brexitářské elity pumpovaly absurdní nesmysly přes bulvární tisk, ale nepočítaly s tím, že tyto nesmysly mohou skutečně vyhrát. A vyhrály. Johnson vsadil na to, že Cameron vyhraje jen těsně, a bude muset odejít, ale že by mohl Cameron to referendum prohrát, to nečekal snad nikdo, nejméně pak Johnson. Pokud chcete vidět nějakou genezi trumpismu, podívejte se na Sarah Palin a Tea Party. Zásadní příčinou k deziluzi veřejnosti mohla být samozřejmě globální finanční krize z roku 2008 a její následky, ale také přesycenost konsensem, splývání pravice a levice apod. Obecně jde o otázku důvěryhodnosti, schopnosti lidi přesvědčit, že nějakou politickou agendu má cenu brát vážně. Opakem je cynismus a cynismus je podhoubím pro autoritářství: všichni kradou a lžou, tak do toho vnesme aspoň nějaký silový pořádek od schopného vůdce. A čím více tohoto cynismu, tím také méně pochopení pro nějaké ideály humanismu. Říkejte vznešené pravdy o pomoci uprchlíkům (a já osobně jsem např. zcela na straně paní Merkelové v jejím přístupu k migrační krizi v roce 2015… jen měla jasně říci a donekonečna opakovat, že tak pomáhá na prvním místě Maďarsku) lidem, kteří mají pocit, že žijí v mafiánském státě bez hodnot.

Co se stalo s liberalismem?

Liberalismus vznikl jako osvícenský boj za svobodu proti starým vrchnostenským státům. Má složité politické i intelektuální dějiny. Pro mne je to třeba John Dewey, Friedrich A. Hayek a Karl R. Popper. V prvé řadě je třeba říci si, co je to svoboda. Svoboda jako společenský stav není nějaký přirozený stav bez státu, nějaká šimpanzí tlupa. V džungli žádná svoboda není, tam je boj o život. Svoboda je možná teprve tam, kde je stát a právo, právní stát. Například majetkové vztahy nejsou v džungli myslitelné. Majetek definuje až právo. Jaký majetek komu právem náleží. Co už je krádež, co defraudace, co podvod. Myslím si, že thatcherismus nebo reaganismus jako synonyma pro tzv. ekonomický liberalismus tohle dramaticky podcenily. Ve své době to mohlo mít pragmatický smysl jako reakce na přílišnou regulaci. Ale představa, že deregulace rovná se sama o sobě a vždy dobro, je absurdní, je to zcela nevěcný dogmatismus. Víme, k jaké sociální katastrofě vedlo v 19. století laissez faire. Psal o tom Dickens, Balzac a mnoho dalších. Výmluvným příkladem z mého oboru je rakovina šourku, která je první rakovinou, u níž bylo popsáno, že její příčinou je chemikálie, konkrétně dehet. Touto rakovinou trpěli malí chlapci, když nazí vymetali komíny. V okamžiku, kdy taková práce byla zakázána, ostatně jako práce dětí vůbec, prakticky zmizela i tato nemoc. Zastánci laissez faire by mohli říci, a jejich mentalita skutečně šla tím směrem, že ti chlapci nebyli nevolníci, nemuseli dělat tu práci. Ano, mohli také svobodně zemřít hlady. Tady začíná marxismus a jeho drtivá síla, kritika formální svobody, odcizení práce a vykořisťování. Liberalismus nesmí být ideologický, musí stále zkoumat, jaké plody přinášejí ta či ona opatření, musí se dívat na svět pragmaticky (Dewey) a vědecky (Popper). Hayek dokonce ve své známé stati „Proč nejsem konzervativcem“ považuje ty, kdo odmítají vědecké poznání, za tmáře. Není tedy možné chápat liberalismus jako pouhé uvolnění pravidel, zmenšení státu, to jsou jen dogmatické poučky bez zkoumání konkrétních důsledků. Na druhé straně by měl ovšem liberalismus také odmítat představu, že lze společnost nějak zkonstruovat shora. Liberální demokracie spočívá ve velmi důmyslném systému brzd a protiváh, který vyrůstá z konkrétní zkušenosti, z reakce na společenské problémy, zneužívání moci, je to naprosto empirický, skeptický, nikoli jakobínský přístup ke světu. A samozřejmě nic nemůže být protikladnějšího liberalismu než pohrdání praxí ve jménu jakéhosi „práva na vlastní pravdu“, pohrdání vzděláním a sofistikovaným přístupem ke světu ve jménu „svobody být dogmatický idiot“. Žádný liberál hodný toho jména nikdy nebude rušit povinnou školní docházku, univerzity nebo veřejnou hygienu. Podle mne liberalismus, má-li přežít jako politická i ideová síla, se musí vrátit k filozofickému pragmatismu. Možností znovu obnovit a nově podložit filozofický pragmatismus jsem se zabýval ve své disertaci.

Co se stalo s českou levicí, proč je jak chátrající tělo bez ducha? A proč se i on třeba tématu uprchlíků vyhýbá obloukem, což by se na Západě zřejmě nestalo?

Myslím, že musíme začít zase trochu širším obrázkem. Především při pohledu do minulosti, do doby Dreyfusovy aféry, je jasné, že dnešní běžná pravice je vlevo. Tehdy levicová agenda jako třeba všeobecné volební právo nebo ochrana pracujících je dnes nezpochybnitelná dokonce i pro pravici. Pravice může kritizovat efektivitu toho, jak dosáhnout všeobecné svobody a blahobytu, ale nemůže se vracet k obhajobě vrchnostenského státu, k odmítání vzdělávání žen nebo k zákonům, které umožnily brutální vykořisťování dělníků. Masaryk říkal, že vývoj jde doleva, a měl pravdu. Levice tu má být především pro mladé lidi, pro progresivní agendu, pro velká města. Na Západě vidíme, dokonce i v Texasu, že levice je ve velkých městech velmi silná. V Německu se preference sociální demokracie přelévají k zeleným, ve Francii máme Mélenchona a Macrona, v Británii Corbyna atd. Vůbec si nechci tuto západní levici idealizovat, sám jsem přelétavý volič, spíše centrista, svého času jsem volil ODS, většinou ČSSD, občas zelené. Nicméně myšlenkový základ západní levice je rozhodně v naprostém rozporu s asociálním velkokapitalistickým režimem v dnešním Rusku nebo Číně.

S kremelským režimem nějak soužijí i ruští komunisté…

Ruští komunisté jsou naopak Putinovi sluhové a vůbec nevzdorují nástupu bigotního pravoslavného nacionalismu. Zjuganov dokonce dostal medaili od moskevského patriarchy. V komunistických státech bohužel levici nedefinovali lidé jako Petr Uhl, ti byli ve vězení, ale komunističtí papaláši, stranická vrchnost. Tak se z levice u nás i jinde v postkomunistickém světě stali zastánci mocenských struktur z Ruska. U českých komunistů je to naprosto flagrantní. Čeští sociální demokraté jsou v tom rozštěpeni, nicméně pod vlivem prezidenta Zemana ztratili postupně jakoukoli podobnost se západními levičáky. Vedou ústupovou válku o voliče krajní pravice, zešíleli. Když Norbert Hofer, kandidát na rakouského prezidenta za krajní pravici, vykládal v Radiožurnálu, že na azyl v Rakousku má nárok každý, kdo utíká před válkou, Bohuslav Sobotka, tehdy šéf české sociální demokracie, posílal v rakouském tisku do světa zprávu, že my tady v Česku muslimy nechceme. Nedovedu si představit, že by levicový, nebo dokonce i liberální politik zastával názor, že ve své zemi nechce muslimy. A obecně: kdo odmítá uprchlíky, ten nemůže být vlevo. Naše levice ostatně nemá ani velká města, ani mladé lidi, ani inteligenci na své straně. Z let, kdy byla sociální demokracie u moci, zůstává pachuť jakési gulášové korupce, neprůhledné konexe papalášů, náhlých a podivných zbohatnutí. To je přesně mentalita stranických kádrů za normalizace. ODS na tom ovšem nebyla vůbec lépe, ta ten divoký kapitalismus na normalizační mentalitu naroubovala jako první a zavedla to tu jako standard pod vlajkou Friedricha A. Hayeka. Hayek ovšem nepřipouští možnost fungujícího trhu bez právního státu.

Když mluvíte o ruské verzi kapitalismu, sedí to úplně na naše poměry? Právní rámec byl zanedbaný, to přiznal i Jan Stráský, komunisté a estébáci se usadili v ekonomice se všemi následky. Neměli jsme tu ale vraždy opozičníků, novinářů, vznikla podnikatelská vrstva, která neměla s bývalým režimem nic společného, opravdu se podnikalo a nebyli jsme jen vývozce surovin jako Rusko. Tomáš Ježek a další přece jen tu podobu českého kapitalismu ovlivnili.

Samozřejmě že ve srovnání s Ruskem jsme mnohem blíže Západu, ale ve srovnání se Západem vyniknou zase ty podobnosti s Ruskem. A protože já považuji za svůj vzor a cíl Západ, srovnávám se se Západem. V takovém srovnání se celý postkomunistický svět východní Evropy jeví dost homogenně. Bohužel.

Nejsou třeba Orbán a Kaczynski trochu jiné případy, než naši politici? Když vynecháme Zemana…

Nepochybně jsou. Jenže zase: ve srovnání se západními politiky mi ti čeští a maďarští nebo polští dost splývají. Ve všech třech státech, a vlastně i na Slovensku, kde Fico stále více nadbíhá Orbánovi, byla zdecimovaná prozápadní levice. V Maďarsku jsou dokonce druhou nejsilnější stranou neonacisté. V Polsku dělá PiS jakýsi sociální fašismus, u nás směřuje ČSSD pod 5 procent, neboť její voliči zcela cynicky přešli k Babišovi. Znepokojuje mne ten trend, ten nás bohužel s Maďarskem a Polskem spíše spojuje. A je možná jen otázkou času, kdy Babiš začne napodobovat Orbána, kdy se rozejde s proevropským směřováním zcela radikálně. Mimochodem: v čem se od Polska a Maďarska opravdu výrazně lišíme, to je podpora obyvatel pro EU. V Polsku a Maďarsku je kolem 70-80 %, u nás téměř o polovinu méně. Pro mne je to stále naprosto neuvěřitelné a skandální. Kdo za tohle může? Babiše naštěstí zatím drží v proevropském směřování ty evropské dotace a potřeba cítit se doma na Západě, cítit respekt od západních politiků. To je asi to, co nás od Polska a Maďarska zatím odlišuje nejvíce. Zatím. Ale třeba příští sněmovní volby vyhrají piráti. No, je to asi jen pokus o vtip.

Když se díváme na úspěch populistů a hybridní propagandy, zdá se odolnost mnoha lidí vůči faktům až udivující, dá se s tím něco dělat? Není racionální argumentace na hranicích svých možností?

V prvé řadě fakta nejsou něco samozřejmého. Dnes je poměrně rozšířenou módou přesvědčení, že základem fakt je osobní zkušenost. Nemůže být větší nesmysl. Věda není založena na osobní zkušenosti. Když jako student chemie přijdete do laboratoře, musíte se nejprve naučit neosobní, staletími osvědčené poznání, jinak neprovedete žádný experiment správně. Stejně student historie musí vědět, že obraz o dané události se vytváří na základě různých svědectví, nestačí jedna osobní zkušenost. Soudce taky nesmí stavět na své osobní zkušenosti se zločinem nebo zločincem. Musí naopak pečlivě, nezávisle analyzovat všechny argumenty pro a proti, jak mu je předkládá obhajoba a obžaloba. Jakou osobní zkušenost mohl mít námořník na lodi Kryštofa Kolumba, když pluli do Ameriky? Mohl tušit něco o tom, že ta cesta změní svět? Nemohl. Myslel si, že pluje do Indie. Osobní zkušenost nám v každý slunečný den říká, že Slunce se pohybuje kolem Země. A není to pravda. Fakta nejsou nic soukromého, fakta musí projít veřejným ověřováním a na to máme instituce. Problém je, zda tyto instituce jsou pro lidi dostatečně důvěryhodné, zda nepřevládá stále více ve veřejnosti cynický pocit, že ve světě všichni lžou podle svých zájmů. Běžně se dnes můžete dočíst, že u soudu dávají experti navzájem rozdílná svědectví ve prospěch těch, kdo je platí, běžně můžete číst o tom, že byl vynalezen „nový lék proti rakovině“, aniž by bylo jasné, co s tím má být dále. Veřejnost vůbec netuší, jak se vyvíjejí nové léky. Zprávy o „nových lécích“ jsou většinou jen sobecky motivované manipulace veřejností. A to nemluvím o ekonomech a různých expertech v politologii, o filozofech atd. Jako expert v oblasti biomedicíny jsem v poslední době ponořen do skandální knihy „Rigor Mortis“ od amerického novináře Richarda Harrise. Ta kniha ukazuje, a to velmi detailně a názorně, že velká většina výzkumu nemocí za stovky miliard dolarů jsou prostě vyhozené peníze, předstírání vědy. Naprostá katastrofa. A to je jistě nebezpečí, které ohrožuje každou instituci, neboť hledání a hodnocení fakt nikdy nemůže být jen nějakou rutinní činností a už vůbec ne činností, kterou tak či onak korumpují peníze. Všechny instituce mají samovolnou tendenci hnít, takže se musí pracně udržovat, obnovovat, aby mohly dobře plnit svou roli. A to nemluvím o tom, že se stále mění podmínky, společnost, v nichž ty instituce fungují. „Odolnost vůči faktům“, jak to nazýváte, je podle mne dána ve veřejnosti velmi rozšířeným pocitem, že ti, kdo mají fakta hledat a ověřovat, fungují jen pro nějaké partikulární, sobecké zájmy. Na takovém základě pak bujně vyraší všechny tradiční i netradiční teorie spiknutí, všechny možné alternativní zprávy, přístupy atd. A jistě je za nimi zase nějaký partikulární, sobecký zájem, často naprosto destruktivní, odporný, ale to už pak veřejnosti ve světě, kde „každý je zkorumpovaný“, nevadí. Mohl byste se zeptat: a ta kniha „Rigor Mortis“, není to také jen nějaká teorie spiknutí? Není, ona se právě stala součástí velmi seriózní diskuse uvnitř vědecké komunity o tom, co s tím dělat. A to je jediná cesta, jak vědu udržet v činnosti, aby se z ní nestalo šarlatánství. Podle mne, krátce řečeno, chyba není ve veřejnosti nebo v nějaké „postfaktické době“. Prolhané žurnalistiky a politické manipulace bylo jistě před druhou světovou válkou mnohem více než dnes. Chyba je v institucích a jejich důvěryhodnosti.