V minulém týdnu do médií unikly tajné depeše dnes již bývalého britského velvyslance ve Washingtonu, v nichž dosti nelichotivým způsobem vykresluje administrativu současného prezidenta. Otázka, zda má pravda, či nikoliv, je v tuto chvíli druhotná a nezajímavá. Podstatnější je, jak si obě země se skandálem poradily. V době, kdy jsou pro Spojené království vzhledem k chystanému a blížícímu se odchodu z Evropské Unie dobré vztahy s dalšími velmocemi nesmírně důležité, jde o velice nepříjemnou záležitost. Amerika je navíc vedle Commonwealthu nejdůležitějším potenciálním obchodním partnerem, který má dle zastánců brexitu bez dohody nahradit obchodní výměnu se zeměmi EU.

Předně je nutno uznat, že Bílý dům měl plné právo situaci řešit, bez ohledu na to, že sžíravá kritika ze strany velvyslance nebyla pronesena veřejně. Je jen málo představitelné, že by současná administrativa dokázala i nadále spolupracovat s člověkem, jehož silně negativní názor na ni je nyní věcí veřejnou. Je to smutný konec kariéry zasloužilého a zjevně vynikajícího diplomata, ale primární vinu za něj nese ten, kdo jeho tajné depeše předal médiím, případně média, která je zveřejnila. Jenže momentální nájemník Bílého domu má obdivuhodný talent popudit proti sobě mnoho lidí, i když je třeba v právu.

Místo toho, aby se celá věc řešila diplomatickou a tichou cestou, tedy diskrétní žádostí o nahrazení stávajícího velvyslance, zachoval se prezident jediným způsobem, kterým na kritiku reagovat umí, protiútokem. Na svém twitterovém účtu tak během několika hodin pozurážel nejenom Sira Kima Darrocha, který se tak nechtě stal ústřední postavou politického boje, ale i premiérku Mayovou. V takové chvíli se ovšem karta obrátila a najednou bylo bez ztráty tváře téměř nemožné ustoupit pro Londýn. Byť si zřejmě neudržitelnost jeho pozice uvědomovali, postavili se všichni významní politici a političky za Darrocha.

Ten tak rezignoval až ve středu poté, co ho v televizní debatě odmítl podpořit zatím asi nejvážnější kandidát na příštího premiéra Boris Johnson. Ten je totiž jedním z těch, kteří při hájení tzv. tvrdého brexitu hrají americkou kartu. Právě díky brexitu se tak ale v době, kdy je pro každou zemi důležité, aby její politická scéna zůstala navenek jednotná, britský postoj rozštěpil a oslabil. Sir Darroch, vědom si svého prekérního postavení, tak učinil jediné, co mu zbývalo: odešel. Potíž je v tom, že díky všemu, co tomu předcházelo, jeho odchod nemusí a nejspíše ani nebude znamenat zlepšení ve vzájemných vztazích.

Americký prezident dlouhodobě kritizuje postup premiérky Mayové a dosti nevhodně se vyjadřuje ke kandidátům na jejího nástupce. Ty se navíc snaží dotlačit k odchodu za každou cenu s příslibem, že pak snadno dojednají obchodní dohodu právě se Spojenými státy. To je vlhký sen všech zastánců tvrdého brexitu, kteří se stále ještě neprobudili do doby, v níž Británie již není světovým impériem, bez kterého se nikdo neobejde. Ti vyprávějí příběh o tom, jak se o Spojené království budou světové velmoci ucházet jako o bohatou nevěstu. Zatím to však vypadá, že z domnělého otroctví v EU utečou spíš do nevěstince, v němž budou za obchodní dohody před bohatými zeměmi panáčkovat.

Zajímavé je, že zatím mlčí všichni ti zastánci národní hrdosti sdružení okolo Nigela Farage. Ten dokonce už minulou neděli napsal článek pro The Telegraph, v němž otevřeně volal po Darrochově konci a naopak se zastával amerického prezidenta. Bylo by asi zajímavé sledovat, jak by se zachoval, kdyby se obdobně třeba předseda Evropské komise vyjádřil o Timu Barrowovi, stálém zástupci VB při EU, a premiérce Mayové. Británii tak na mezinárodní scéně oslabují domácí vnitropolitické spory. Platí to jak ve vztahu k EU, která netuší, co vlastně Britové chtějí, ale i ve vtahu ke Spojeným státům, které to tuší, ale rozhodně to nedají zadarmo.