Co dnes delá David Cameron, bývalý britský premiér, který svým rozhodnutím uspořádat referendum o brexitu uvrhl svou zemi do velkých problémů?

Web Spiegel.de si položil také tuto otázku a článek začíná líčením Camerona, jak ho spatřili novináři letos v lednu. David Cameron stál před svým domem z červených cihel v londýnské luxusní čtvrti Notting Hill. Měl na sobě šortky a bundu zapnutou až ke hrudi.

Reportér TV ITV expremiéra odchytil při joggingu. Byl opálený, protože pár dní předtím trávil luxusní dovolenou v Kostarice. Podstatná byla poslední otázka, než se Cameron zase rozběhnul. „Litujete, že jste vypsal referendum?“

Kdysi nejmocnejší muž v zemi říká: „Je mi velmi líto, že jsme referendum prohráli.“

Jenže to rozhodnutí bylo příliš velký risk a historie to bude vždycky připomínat. A to všechno jenom proto, aby vyřešil své politické problémy.

„Bude to snadné rozhodnutí: zůstat, nebo odejít,“ řekl tehdy. A to se stalo největší brexitovou lží, protože jednoduché by bylo zůstat, ale ne odejít.

Cameron byl v té době pod velkým tlakem. Radikální konzervativci se bouřili, pravicoví populisté z UKIP získávali další hlasy v průzkumech, část liberálů, Cameronových spojenců, se hádala s konzervativci v koalici.

Tehdy si chtěl Cameron pojistit svou moc tím, že pravicovému křídlu konzervativců něco nabídne, tím něčím bylo referendum o EU.

Řada stranických přátel ho varovala, ale Cameron zřejmě věřil, že svůj slib nikdy nebude muset dodržet. Dokud budou konzervativci vládnout s proevropskými liberály, bylo jasné, že nikdy k žádnému referendu nedojde.

Jenže měl smůlu a tou byl jeho vlastní úspěch. V parlamentních volbách v roce 2015 získali konzervativci absolutní vetšinu a vládli sami. Teď už se nešlo na nic vymlouvat.

Před referendem najednou musel Cameron chválit přednosti Evropské unie, zatímco dosud na ní britské vlády desítky let nenechaly nit suchou. Kdo mu ale měl teď všechny ty chvály věřit?

23. června 2016 přišel jeho politický konec. Příznivci Brexitu zvítězili a on sám o tři týdny později odstoupil z funkce premiéra.

Vypadalo to přitom na úspěšnou kariéru, která by mohla být zakončena poněkud velkolepějším odchodem. Absolvent Oxfordu přišel do vedení konzervativců v roce 2005 a jeho cílem bylo modernizovat stranu.

Jako premiér prosadil manželství pro osoby stejného pohlaví, výrazně zvýšil minimální mzdu a zasazoval se o zlepšení vzdělávacích príležitostí pro děti z chudých rodin. Zároveň vyvedl Británii z finanční a hospodářské krize.

Byl to ale sám Cameron, který vyvolával ve vlastních řadách nepřátelství k Evropské unii. Pod jeho vedením toryové podněcovali antipřistěhovalecké klima a tvrdý přístup k imigraci. V této atmosféře pak probíhala kampaň o brexitu.

Kde udělal Cameron základní chybu? Člověk, který pochází ze země Jamese Bonda by měl vědět, že je třeba mít vždycky „plán B“. Jenže on ho neměl a v tom ho ostatně následují i další. Byla to pochybná sázka na jednu kartu, trochu jako kdyby někdo věděl, že jeho padák se otevře jen při každém druhém pokusu a stejně s ním vyskočil z letadla bez záložního padáku a doufal, že to dopadne. Jenže dopadl jen on a to tvrdě.

Byla to chyba školácká. Každý by měl vědět, že riziko je třeba rozložit tak, aby část investice nemohlo ohrozit nic a pokud jde o tu riskantní složku, ta může být jen tak velká, aby bylo možno ji oželet.

Teď není z politické dráhy nic. Může se v klidu věnovat sepisování svých vzpomínek, které by měly vyjít na podzim. Říká se, že za ně dostane 800 000 britských liber. Aby měl klid na psaní, zřídil si altánek za 25 000 liber na zahradě svého prázdninového domu v Cotswolds ve střední Anglii. Nouzí ani jinak netrpí. Jako řečník údajně dostává 120 000 liber za hodinu.

Svou práci dostává přes Washington Speakers Bureau, kde si můžete také rezervovat bývalého amerického prezidenta George W. Bushe nebo britského expremiéra Tonyho Blaira. Agentura vyzdvihuje Camerona jako „jednoho z nejvýznamnějších globálních influencerů na počátku 21. století“. To tedy skutečně byl.

A dále se dozvíme, že Cameron nabízí ve svých projevech „nesrovnatelný pohled na budoucnost Evropské unie a místa Británie v postbrexitovém světě“. Je také členem komise na London School of Economics a Oxford University zabývající se otázkami růstu a rozvoje v „nestabilních státech“. Britský humor nezahynul.

Od roku 2017 má také na starosti britsko-čínský investiční fond. Britská média již také spekulují o jeho možném politickém návratu. Je mu konec konců jen 52 let, takže ty paměti nemusí mít ani tolik stran. Mohly by se zatím jmenovat třeba: Jak jsem se v politice mýlil a zpackal, co se dalo.

Existují i zázračné comebacky, ale teď není jisté, proč by ho někdo vlastně potřeboval. Zemi proměnil v rozhádané klubko zmijí, které už nic neuklidní. Brexit má zařídit premiérka Mayová, která byla původně proti němu. Teď se musí Mayová odvolávat na vůli lidu a přitom ví, že vůle lidu už je nejspíš jiná.

Cameronovi může být útěchou, že ve svém domečku může v klidu psát paměti a ekonomicky ho nemusí nic trápit. Pronese přednášku, proběhne se při joggingu, zatímco jeho spoluobčané nebudou psát paměti a proběhnou se tak leda při shánění nové práce. Pokud šlo ale o to, zapsat se do historie, tak to se skutečně povedlo.