Ilustrační foto FOTO: Wikimedia Commons / CC BY SA 4.0 / Oren Rozen
FOTO: Wikimedia Commons / CC BY SA 4.0 / Oren Rozen
KOMENTÁŘ / V poslanecké sněmovně je připraveno usnesení, které Červený kříž a další zúčastněné instituce vyzývá k tomu, aby se co nejdříve zasadily za propuštění nevinných obětí, které členové hnutí Hamás před dlouhými pěti měsíci unesli z Izraele, nebo aby se alespoň začali intenzivně zajímat o jejich osud. Proč jsme jej připravili?
V polovině prosince loňského roku jsme v poslanecké sněmovně měli možnost přivítat zástupce rodin, jejichž příbuzní byli při brutálním útoku na Izrael 7. října uneseni teroristy z Hamásu a dodnes jsou drženi v zajetí. Byla to příležitost vyslechnout si srdceryvné příběhy, které nám na konkrétních příkladech ukázaly celou hloubku a šířku této nesmírné tragédie. Předtím to byli totiž úplně obyčejní lidé, kteří si žili své úplně obyčejné životy se svými denními radostmi a strastmi. Ze dne na den se jim ale jejich svět obrátil vzhůru nohama a osud je katapultoval do situací, které si nikdy předtím neuměli ani představit. Od té doby se stále snaží o to, aby se jich milovaní vrátili zpátky, nebo aby alespoň zjistili, co se s nimi stalo a děje.
Jak jsme se dozvěděli i z jejich svědectví, neschopnost a neochota světa jakkoli se angažovat v jednáních o propuštění rukojmích narážejí na neuvěřitelné překážky. V závěru našeho emotivního setkání jsme se proto zeptali, co konkrétního pro ně můžeme udělat my v České republice. Odpověď byla vcelku jednoznačná – pokuste se iniciovat jednání se zástupci Červeného kříže, který by se měl v celé věci angažovat daleko více, než je tomu dodnes. Napadlo nás, že Červený kříž by v případě, kdy se do věci vloží české instituce, mohl mít daleko větší porozumění, ale i daleko důležitější motivaci než u jiných států. Proč? Souvisí to s historií, která se z našeho kulturního a historického vědomí pomalu začíná vytrácet, přestože se jedná o jednu z klíčových událostí v historii nacistické okupace Československa.
Dne 23. června 1944 navštívil delegát Mezinárodního výboru Červeného kříže Maurice Rossel v doprovodu dvou dánských delegátů a vysokých důstojníků SS terezínské ghetto. Koncentrační tábor v Terezíně, který byl zřízen již v roce 1941, sloužil nacistům k několika účelům, z nichž jedním z hlavních byla propaganda. Podle ní se Židům deportovaným z tehdejšího protektorátu, ale i z mnoha dalších evropských zemí nic zlého neděje; s nadsázkou lze citovat pracovní název filmu, který tu v této době vznikal: „Vůdce daroval Židům město“. Skutečnost byla samozřejmě jiná, za oběť „zkrášlování“ města padlo několik desítek tisíc Židů, kteří byli před návštěvou a po ní jakožto nepohodlní svědkové deportováni do vyhlazovacích táborů. Na celé věci ale bylo především skandální to, co Maurice Rossel do své zprávy o návštěvě napsal: „SS ponechává Židům volnost, aby si zorganizovali správu podle svého“ a „Terezínský tábor je konečný tábor, odkud normálně nikdo, kdo jednou vstoupil do ghetta, není odeslán jinam“. Svou chybu do konce života neuznal.
Nyní se zástupci Červeného kříže chovají podobně. Místo aby se ze všech sil snažili jednat se všemi zainteresovanými stranami o podmínkách unesených v Gaze, spokojují se s konstatováním, že jim nebylo nic umožněno a že Červený kříž včetně Červeného půlměsíce jsou bezmocné instituce. Situaci lze přece vyřešit jen politicky. To je ale jen část pravdy. Pokud by se zástupci IRC, Mezinárodního Červeného kříže sídlícího v Ženevě, angažovali skutečně se vší svou vahou, mohli by docílit daleko lepších výsledků, minimálně by mohli zprostředkovat alespoň dodávky léků uneseným, obdobně jako se jim to podařilo v bojujícím Afghánistánu.
Autor je poslancem a 1. místopředsedou KDU-ČSL.
