Karel Havlíček, Andrej Babiš (oba ANO) FOTO: Profimedia
FOTO: Profimedia
KOMENTÁŘ / Pohled na válku na Ukrajině se vyvíjí. Za necelé tři týdny bude plnohodnotný konflikt trvat tři roky. Zní to strašně, ale zvykli jsme si. Průzkumy veřejného mínění tomu odpovídají. Středoevropská observatoř digitálních médií (Central European Digital Media Observatory, CEDMO) měřila během posledního čtvrtletí loňského roku vývoj postojů Středoevropanů k ruské agresi.
Vítězství Ukrajiny podporuje v Polsku 68 procent dotázaných, u nás 44 procent a na Slovensku 32 procent. Ruské vítězství si nejčastěji přejí občané Slovenska – 17 procent, u nás 7 procent a v Polsku, které je konfliktu nejblíž, jen 4 procenta. U nás a na Slovensku by nejvíc respondentů preferovalo ukončení konfliktu formou dočasného míru, aniž by zvítězila jedna strana – v Česku 39 procent, na Slovensku 33 procent, v Polsku 20 procent dotázaných.
Bavme se o nás, proč je český poměr 44 : 7, proč si jen 44 procent lidí přeje vítězství napadené Ukrajiny, jinými slovy 56 procent si je nepřeje? Jde o výchovu v dobách komunismu? Zřejmě ne dominantně. Vzpomeňme si na rok 2022, kdy Rusové Ukrajinu napadli, na vlnu solidarity, na české rozhořčení, které Rusové vyvolali, na pomoc uprchlíkům. Tehdy si vítězství Ukrajiny zcela jistě přálo podstatně víc než 44 procent tuzemců. Hodně se vzpomínalo na srpen 1968, na obsazení, okupaci Československa.
Podpora Ukrajiny u nás klesá. Zároveň nestoupá přímá podpora Ruska, oněch 7 proputinovských procent se nezvyšuje. Důvody, proč jenom méně než polovina lidí uvažuje logicky, chápe, že je nutné, aby Rusko na Ukrajině prohrálo, jsou zjevně především aktuální, nikoli historické.
Z války na Ukrajině se stalo domácí politikum. Vláda Petra Fialy (ODS) stála od začátku na straně Kyjeva. ANO zpočátku jakž takž taky, ale postupně začalo hrát svoji hru v domácí politice. Nejprve stavělo „naše lidi“ proti ukrajinským uprchlíkům, a to slogany typu „vláda dělá všechno pro uprchlíky, nic pro naše lidi“ atd. Dá se doložit, že to nebyla pravda, ale to nehraje roli.
Jaký mír? Spravedlivý?
Následovaly řeči o míru. Ukázaly se tři věci: že Rusko Ukrajinu jen tak neobsadí, že Ukrajina Rusy jen tak nevyžene a že máme před sebou vleklý konflikt, který bude stát Západ mnoho peněz. Řeči o míru se rychle ukázaly jako plané, Putin žádný mír nechce, po každém pokusu o mírové jednání (viz třeba Orbán v Moskvě) následovaly zběsilé ruské útoky, vraždění civilistů. To ale kupodivu řeči o míru nezastavilo, lidé jako Karel Havlíček či Andrej Babiš je vedou dál.
Řeči o míru dnes de facto znamenají, že Rus část Ukrajiny uchvátí, tedy že agrese Moskvy bude do jisté míry úspěšná. Řeči o míru se vedou v době, kdy je bránící se ukrajinská armáda jistě značně vyčerpaná, ale zrovna tak začíná být vyčerpaná ruská armáda a ruská ekonomika. Pokud by bylo dojednáno příměří, váleční experti varují, že poslouží jen k tomu, aby Putin nabral sílu a udeřil znovu.
Řeči o míru vyvolávají představu, že Rusko nesmí prohrát, že se Rusko nesmí dráždit, protože by jinak pokračovalo, zlobilo by se. A opět je to podle všech zpráv z Ruska, podle zpráv amerických i evropských tajných služeb a bezpečnostních expertů omyl. Rusko chce pokračovat, vyhlásilo Západu válku. Kdo si nepřeje, aby Rusko na Ukrajině prohrálo, šeredně se mýlí.
Velkou roli v českých postojích hraje stranickost. Typické: Babiš při rozhovoru s Xaverem Veselým neodsoudí ruského exprezidenta Medveděva, který chce českou senátorku Miroslavu Němcovou koupat v krvi za tweet, který nikdy nenapsala. Babiš napadne Němcovou. Co to znamená? Rusko ho nezajímá, soustředí se na domácí politiku, na volby, na svoji výhru. Proč by si pak jeho voliči měli masivně přát prohru Moskvy? Přejí si výhru Babiše.
I u nás má vliv výhra Donalda Trumpa v amerických volbách. Připomínám, že Trump úplně klidně řekne, že se Ukrajina v roce 2022, při napadení, neměla bránit přesile. Naprosto šílený a mimochodem zásadně neamerický výrok. Nejde jen o to. Trump slíbil, že za den vyjedná mír, ten slavný, kýžený mír na Ukrajině. Nevyjednal nic. Termíny posouvá a je vysoce pravděpodobné, že se v Putinovi těžce mýlí.
Lhostejnost zabíjí svobodu
Vraťme se k českým 44 procentům, nebo spíš k 56 procentům občanů, kteří výhru Ukrajiny nechtějí. Co s tím? Co dělat? Nic? Nechat to plavat, myslet si, že 44 procent je dost, víc než na Slovensku? Nechat to číslo dál pomalu klesat?
Nejde o číslo, jde o naše chápání situace, o naše vědomí, co nás skutečně bezprostředně ohrožuje. Jde o celkové nastavení české společnosti, o to, jestli by byla ochotna se sama agresi bránit, jako se jí brání Ukrajinci. Jde o to, aby za chvíli ze 44 nebylo jen 33 procent a méně.
Základním postojem, který by měl být u nás posilován, je nelhostejnost. Nezvykat si na cizí utrpení, nenamlouvat si, že se nás ta dennodenní hrůza na Ukrajině netýká. Strašlivě a uboze zní věta „jsme z války na Ukrajině unaveni“. Tohle se týká každého občana, který chce žít ve svobodě.
Co dělat? Nutit politiky, aby se k Rusku i k Ukrajině, k její budoucnosti vyjadřovali naprosto jasně, bez vytáček. Ať vysvětlují, jak dosáhnou nikoli nespravedlivého, ale spravedlivého míru. Nenechat je jak v médiích, tak při setkáváních s občany z takové otázky utéct.
Jedna věc je klíčová a u nás chybí. Politici vlády i opozice by měli mít společná, jak oni rádi říkají, „národní“ témata, společný zájem. Bezpochyby sem patří vyhnání Rusů z Ukrajiny, prohra Ruska na Ukrajině. Jestli má být česká politika, vyjma kolaborantů, v něčem jednotná, je to dnes právě toto, na prohře Ruska závisí naše budoucnost. Ale nevidíme to.
A samozřejmě že by politici vlády i opozice měli s lidmi mnohem víc mluvit o ruském riziku, vysvětlovat ho. Mají mít plán, jak lidi varovat, jak ze 44 udělat aspoň 77 procent. Vždyť Rusko nás prohlásilo za nepřátelskou zemi, chce nás a celý Západ zničit, nijak se tím netají, je to jeho program.
Když to zjednoduším, u nás už skoro nejde o to „co dělat“, ale o to, abychom vůbec něco dělali. Prezident Petr Pavel by mohl svolat šéfy demokratické opozice i vlády a s nimi hledat společný jasný postoj. Jde o pud sebezáchovy.
Velkou roli hrají školy na všech úrovních, i děti mají vědět, co se děje, že Rusové Ukrajinu vraždí a že se nás to bytostně týká. Probrat z letargie by se měla občanská sdružení a samozřejmě masová média, protože 66 procent lhostejných je moc, strašně moc.
