Osud liberální demokracie v Česku závisí na naší sounáležitosti s rodinou demokratických národů Evropy a Západu. Tento text vznikl na objednávku filozofické fakulty, která připravuje sborník na téma „nesamozřejmý národ v polistopadovém vývoji“. Vydáváme jej u příležitost 20. výročí vstupu České republiky do Severoatlantické aliance. 

O fyzickém bytí českého národa již od roku 1848 nepochybujeme. Přesto historické události činily toto bytí křehkým, a tudíž nesamozřejmým. Dnešním problémem ale rozhodně není tato fyzická existence, nýbrž duchovní obsah národního sebepojetí.

Nesamozřejmost českého národa je dnes zejména vystižena nesamozřejmostí jeho kulturní, duchovní a nakonec i politické orientace. V hlubokém podvědomí je český národ výrazně západní společností, ale existují zde neustálé pokusy toto nastavení obrátit východním směrem. Čas od času nabírá tento směr zuřivé projevy. Proto je nutné se snažit pochopit lidové inklinace a kulturní silokřivky a formulovat proti temným proudům slovanské duše myšlenku obrany kulturní i politické sounáležitosti Západu.

I.

Dvojí pojetí češství: Jaký jsme vlastně národ?

Nesamozřejmost pojmu „národ“ se v českém prostředí odráží v samotném jeho užívání. Zatímco liberální publicistika typická pro vzdělanější vrstvy se slovu „národ“ raději spíše vyhýbá a používá místo něj obecný pojem „společnost“ anebo raději mluví rovnou o státu, tak v nacionalistických proudech pokleslého vlastenectví nacházíme naopak hysterické nadužívání slova „národ“, a to ve všech pádech včetně patetického vokativu. Pátým pádem voláme: „Národe!“

Je tudíž na místě si nejprve říci, kde se vzala ta zdrženlivost vůči národní myšlence u jedněch Čechů a naopak ta posedlost druhých Čechů v užívání slova, jež ve shodě s etymologií jiných evropských jazyků vyjadřuje rod, zrození či plémě, což všechno tolik zavání živočišným pojmem kmene odsouzeného bojovat s každým jiným kmenem v nepřátelském prostředí okolní divočiny. Jako by si tento primitivní český kmen vzešlý z lidového hnutí na Facebooku nevšiml, že kolem něj již není žádná nepřátelská divočina. A jako by si čeští vzdělanci nechtěli připustit svoji příslušnost k národnímu společenství a tím na sebe neustále přivolávali podezření z nebezpečného multikulturalismu, který domorodci chápou jako zradu kmene.

II.

Odčiňování křivd – smysl národní existence?

Než se pokusíme najít vyvážený obsah pojmu národ a tím snad vyvedeme toto slovo z pobytu na hanbě, pojďme se podívat, jak se k tomuto slovu staví jiné národy.

Je zajímavé, že původní latinské ekvivalenty slova národ užívali antičtí spisovatelé jenom pro ostatní národy, zatímco svému vlastnímu národu říkali „lid“, tedy populus. Lid římský byl státoprávním pojmem, který je zaznamenaný v typické zkratce S. P. Q. R. (Senatus Populusque Romanus). Najdeme ho na kamenech římských fór a dokonce na každém kanálovém poklopu.

Není tudíž náhoda, že pojmem „lid“ se často označuje národ i v nejrozšířenějších evropských jazycích. V angličtině můžeme vyjádřit pojem národ dvěma způsoby: nation a people. V němčině buď das Volk, což je typičtější anebo mezinárodním slovem die Nation, u něhož nás může zarazit ženský rod, který evokuje mateřství a rodinu. Stěhování národů běžně řekneme v angličtině migrations of peoples a v němčině Völkerwanderung. Čeština ale vyzdvihuje „stěhování národů“, neboť české označení pro dějinnou periodu provázející zánik římského impéria vzniklo až během devatenáctého století, tedy v éře „jara národů“, jež povstalo z německého romantismu a Herderova jazykového pojetí národů.

Ferdinand Seibt v roce 1965 připomněl ve své studii o předhusitském období v Čechách, že ve staročeštině existovaly pro národ dva pojmy s významovým rozdílem – národ a jazyk. Pod pojmem národ byl ve středověkých poměrech míněn lid zrozený v jistém teritoriu. Lidé českého etnika se až do 17. století označovali pojmem „jazyk“. V českém národě tak žily zejména dva jazyky, český a německý. Jazykové pojetí národa vyvstávalo postupně mezi 15.–19. stoletím, kdy se definitivně ujalo v současném významu. Národní obrození a mladočeská politika pak způsobily značný zmatek při nahlížení na české dějiny tím, že dávaly pojmu národ anachronický význam. Zatímco by žádný český katolík v pobělohorské době neřekl, že Češi prohráli na Bílé hoře, tak od poloviny 19. století jde o nově vytvořený stereotyp, který pak v době pozemkové reformy ve dvacátých letech a vyhánění Němců v poválečných čtyřicátých letech vedl k odčiňování Bílé hory na etnickém principu, což byl věcný nesmysl, který vůbec neodpovídal historické skutečnosti tragického vyústění stavovského povstání v roce 1620.

Odčiňování křivd se pak stalo charakteristickým národním výkonem, který zejména předpokládal nové a soustavné oživování a přímo i vyrábění do nebe volajících křivd, aby je pak bylo možné ve jménu národa, ve jménu Mistra Jana Husa, Jana Ámose Komenského či třeba Julia Fučíka odčiňovat.

Typické je totiž právě odčinění upálení Jana Husa, porážky na Bílé hoře, odčinění zlé germanizace a sudetoněmeckého rozvrácení státu až po odčinění Mnichova, potupy protektorátu a heidrichiády. Reálné a strašné události novověkých dějin se zde míchají s odtažitými a dnes již těžko obecně srozumitelnými konflikty středověku a staršího novověku. Je zde ale jistá spojnice, že to všechno zlé provedl Čechům vždy kdosi na Západě či v širší Evropě. V případě zlého mocnářství, jež mělo centrum ve Vídni, jež je od Prahy na jihovýchod, všichni cítíme, že se beztak jedná o výspu západní kultury či evropského katolicismu, takže přesné geografické určení nenabourává základní stavbu, že nepřátelé českého národa neboli lidu sídlí zejména na Západě a v Evropě.

Zajímavé přitom je, že jsme se tu zatím nedotkli nutnosti odčinění sovětské invaze v roce 1968, násilné sovětizace a rusifikace českých poměrů v padesátých letech. Tradice odčiňování je totiž namířená jaksi samozřejmě na západ. Odčiňování východních křivd, jež jsou dodnes hmatatelné a na rozdíl od západních jsou navíc ještě stále politicky relevantní, české národovce nikdy nenapadne. Čeští národovci totiž mentálně tkví na Východě, zatímco liberálně orientovaní Češi, jež oproti národnímu principu upřednostňují princip občanský, se orientují západním směrem, a to většinou spíše prakticky, přirozeně a věcně, než pateticky a ideologicky.

Máme tu paradox, který je typický pro nesamozřejmost našeho národa. Tato nesamozřejmost není již existenční otázkou – zda národ je, nebo není, nýbrž je především nesamozřejmostí jeho charakteru – o jaký národ se jedná. Nesamozřejmost českého národa, jež se projevuje jeho nižším kolektivní sebevědomím, je odrazem či projevem tápání, neboli nesamozřejmostí hodnotové orientace: Zatímco mnoho lidí v Česku myslí západním způsobem, tak tradicí našeho lidu je láska k Východu, odkud už dávno nepovstává slunce křesťanství, jež určilo stavební orientaci našich chrámů a umístění jejich oltářů, nýbrž odkud povstala jak rudá hvězda světového komunismu, tak i domnělé jaro našeho slovanství. Česká východní orientace má totiž v sobě zakódované dva genetické kódy – plebejské slovanství a nostalgii po sovětské říši, která v perverzně nacionalistickém pojetí českého komunismu nově vyjádřila myšlenku slovanského carství.

Z této dvojjediné východní orientace – slovansky vlastenecké a sovětsky kryptokomunistické (ostalgické – jak říkají Němci náladě svých východních spolkových zemí) vyvěrá a sytí se široký proud xenofobie, protizápadních a protievropských emocí až po relativně racionálně artikulovaný euroskepticismus.

Není žádná náhoda, že lidé, kteří pracovali v prognostickém ústavu ČSAV, jenž měl přispět k formulování programu přestavby sovětského systému řízení společnosti, zastávají názory ostře namířené proti západní liberální demokracii a jejich ryze východní autoritářské paradigma nezakryje ani obligátní vzývání britských konzervativců. Při obsahové analýze širší škály výroků údajných českých ekonomických odborníků na Twitteru proti evropské měně euru snadno objevíme souvislost s celou mentální maticí slovansko-kryptokomunistického paradigmatu. Poznáme je podle jejich pojetí „nepřátel národa“, což se do značné míry kryje s galérií „nepřátel lidu“.

Mezi nepřátele lidu patří zejména Němci. Proti údajné nadvládě Němců jsou tradičně komunisté a pak krajní pravice. Všimněte si ale, jak přívrženci bývalého prezidenta Václava Klause v názorovém deníku Echo 24 vykreslují Německo jako říši nesvobody, levicově-liberální unifikace a povinného multikulturalismu).

Jakýmsi nadstrašákem, zhmotněním všeho zla jsou pak sudetští Němci, kteří nám podle úspěšné prezidentské volební kampaně Miloše Zemana chtějí ukrást své bývalé chalupy. V lidové paměti existuje nejasná, zaplašená, ale zato krajně citlivá vzpomínka na to, že jim ty chalupy někdo ukradl.

(Když při romantickém cyklistickém výletu po pálavských kopcích zastavíte v obci Klentnice a půjdete na kávu do architektonicky unikátní kavárny „Café Fara“, nezapomeňte si na zdi u vchodu do malého muzea povšimnout dekretu ministerstva zemědělství z roku 1946, kterým byl tento grunt přiřčen novému českému majiteli. Píše se zde, že odebráním majetku německé rodině byla konečně odčiněna Bílá hora. Sedláci v Klentnici byli tedy označeni za strůjce údajné národní porážky v náboženské válce ze 17. století, což mělo legitimizovat právní akt v polovině dvacátého století.)

Do standardizovaného výčtu nepřátel lidu, a tudíž i nepřátel národa patří katolická církev. Proto není problém, aby údajně středové (ovšem zcela populisticky nestředové) hnutí ANO miliardáře Andreje Babiše domluvilo s komunistickou stranou a se sociálními demokraty zdanění náhrad za majetek odebraný komunistickým režimem církvím. Zjevná neústavnost zdanění navráceného majetku není při boji s nepřítelem lidu již tradičně žádným problémem.

Ke standardizaci tohoto výčtu sice došlo až po komunistickém puči v únoru 1948, ale česká společnost měla k vytváření obrazové galerie svých nepřátel nakročeno již od mladočeského hnutí a zejména od ustavení Československé republiky. Proto nepřekvapí, že dalším nepřítelem národa a lidu je šlechta. Poprvé se to hmatatelně v právním slova smyslu projevilo v pozemkové reformě po roce 1920, kdy musely šlechtické rodiny odevzdat své statky a pole k rozdělení malorolnickému lidu za malé a netržní náhrady. I zde se přitom projevil model nadstrašáka. Tehdy bylo jasné, že podle nové státní ideologie je šlechta špatná, a to s jasnými právními důsledky. Komise, jež prováděly pozemkovou reformu, ovšem s ještě tvrdšími způsoby přistupovaly k německé šlechtě.

Když byli do galerie nepřátel národa v roce 1948 přičleněni i čeští továrníci, obchodníci, statkáři a posléze i řemeslníci a nakonec i drobní živnostníci, jednalo se o logický proces, který byl na počátku rozjetý samotným založením této pomyslné galerie nepřátel národa. Podle tohoto mustru lze vytvořit model naprostého zloducha, který by mohl zobrazit samotnou esenci národního nepřítele: Je to sudetoněmecký továrník šlechtického původu, který chodí do katolického kostela. V temné kmenové mytologii je takový tvor podobný vlkodlakovi. Smyslem národní existence pak logicky bylo zardoušení vlkodlaka.

Vlkodlaci se mění v čase podle aktuálních národních potřeb. Dnešním vlkodlakem je kupříkladu Miroslav Kalousek, jasně proevropský politik křesťanskodemokratické orientace, či německá kancléřka Angela Merkelová, která měla vpustit do Evropy hordy islámských teroristů. Podoby vlkodlaků se tedy mění, ale princip zůstává. Tento negativně vymezený národ se stává národem až bojem s vnitřním a vnějším nepřítelem, který má obvyklé rysy podle základního azimutu daného Aloisem Jiráskem, Zdeňkem Nejedlým, Zdeňkem Mahlerem a dnes třeba historikem Vlastimilem Vondruškou.

Opravdovou morální i civilizační katastrofou polistopadového češství je ale to, že české soudy nejsou schopné chápat poválečné křivdy na německých spoluobčanech jako vykolejení z právního státu a ubohém lpění na principu etnické čistky. Jak jinak si vysvětlit obranu hanebných Benešových dekretů anebo dokonce okradení rodiny Lichtensteinů, kteří prokazatelně neměli nic společného ani s Třetí říší a ani její příslušníky nelze jednoduše označit za Němce, jak to učinila česká soudkyně, aby vysvětlila, že se na ně nemá vztahovat restituční právo. Takové projevy kmenového primitivismu provázejí naši polistopadovou cestu do Evropy a zpět. Zpět k sobě samým, zpět ke svým mindrákům, zpět ke své zlobě a ke své zbolševizované hlouposti sovětského typu. Náš úkol vyléčit tuto nemoc ještě nebyl splněn. A je naléhavý a vážný.

III.

Pozitivní vymezení českého národa

Vedle negativního vymezování národa tu ale celou dobu máme i fungující vymezení pozitivní. Považuji za důležité ukázat, že má hlubší kořeny a mnohem lépe vystihuje přirozené inklinace prakticky celého národního společenství. Je to jasně evropské a v podstatě západní zasazení českého národa do širšího kulturního a duchovního kontextu. Když se kníže Václav stal svatým, bylo to z hlediska kulturní Evropy velké vyznamenání pro raně středověký český stát a jeho obyvatelstvo. Následovala dlouhá staletí, kdy se v Čechách rozvíjela latinská, románská, gotická, renesanční a barokní kultura. Český panteon je plný osobností a příběhů evropského formátu a odpovídá panteonu jiných národů a je s nimi sdílen. Sdílení víry, společného historického vědomí, stejně jako sdílení kalendáře, obyčejů, pravidel, uměleckých stylů, architektury a slovesnosti od Písma, hagiografie, torza antické literatury až po dětské pohádky a pověsti, to vše zapříčinilo takové hluboké propojení Čechů s ostatními evropskými národy, že by nemělo prakticky smysl toto propojení nějak hájit, pakliže by nebylo tak důkladně narušeno vnitřní pochybností a vnějším nátlakem. Co je tedy vlastněn národ vedle své možné kmenové a vůči okolí nevlídné formy? Je to opravdu společenství sdružující osoby stejné etnické rodiny a mluvící stejným jazykem? Anebo jde spíše o politickou společnost, která je složená z občanů tvořících politickou jednotku, neboli organizované společenství obývající vymezené území, v němž je vykonávána jistá dávka svrchovanosti?

Existuje mnoho různých přístupů a mnoho škol. Koncept národa jako široce pluralitního společenství lidí se sdíleným národním povědomím a příslušností k dané zemi je ale zjevně nejnosnější, neboť je nejširší a nejotevřenější vůči rozmanitým entitám, jež jsou s národem v různé míře spojeny. Takový národ je zejména nehmotným fenoménem, neboť je pozitivním vědomím společného určení. Odtud může být pak vykonán krok ke společným úkolům, jichž lze dosáhnout v širší shodě. Kupříkladu k úkolu se vzdělávat, dosahovat civilizačního pokroku a žít na světě svobodně a dobře. K takovému pozitivnímu společenství patří lidé skrze své rodiny a jejich rodinné historie, skrze své dobré i zlé zkušenosti, skrze své politické chování a v neposlední řadě skrze své emoce. A tito lidé mohou sami na sobě zakoušet odraz života v národním společenství, které se odráží ve zvyklostech a různých sdílených vlastnostech. A některé společné projevy příslušníků národa zase mohou vidět příslušníci jiných národů, ať už v dobré nebo špatné interpretaci, tak řečeno zvenčí. Odtud pramenící paušalizace nejsou nyní podstatné v konkrétnosti, nýbrž jen tím, že se v široké míře vyskytují.

Formulace národa jako politické jednotky, která je vnitřně pluralitní a je určená k hledání štěstí v individuální svobodě, je hluboce evropská a Češi se k této pluralitní formě propracovávají via facti mnohem více, než programově. Plyne z toho mimo jiné skutečnost, že tradice sněmování, rozhodování ve voleném sboru, neboli parlamentní demokracie, je považována drtivou většinou Čechů za legitimní zdroj moci. A když tomu tak nebylo, tak se národ necítil být svobodný, nebo se snažil uvěřit tomu, že různé náhražky, jako třeba Národní fronta či Národní výbor nebo Ústřední výbor, jež potlačovaly pluralitu a vyzdvihovaly „jednotu lidu“, mohou suplovat legitimitu parlamentu. Taková společnost ale byla od podstaty nemocná právě kvůli potlačovanému vědomí absence legitimity. Jedině svobodně vyjádřená vůle občanů či „vůle národa“ ve své pluralitě dává tomuto společenství šanci žít ve shodě se sebou samým. Žít v povědomí správnosti uspořádání svých věcí.

Z této celkem zřetelné vlastnosti pak plyne sounáležitost s ostatními národy, jež si zvolily cestu parlamentní demokracie v celé její úplnosti, tedy s podstatnými charakteristikami, které tvoří svobodné politické sdružování, svobodné vyjadřování názoru, svobodná média a více či méně svobodná ekonomická aktivita. Duchovní, kulturní a politická orientace na západní země s jejich parlamentarismem a tradicí právního státu a svobodných médií je tedy rozhodujícím aspektem, který tvoří vědomí sounáležitosti, národní sebeuvědomění a národní sebevědomí. To je zdravá a silná část národní mentality, která svoji otevřeností je připravená na vykročení do budoucnosti, jež (když nás nepotkají kataklysmata přírody či války) nemůže být jiná než rovněž pluralitní, a to jak politicky, tak i kulturně. Pobyt v kulturní pluralitě však vůbec neznamená vlastní odkulturnění, nýbrž naopak zvýšení vlastního kulturního bohatství. To je základní dilema, jež pramení ze slovanské a východní vrstvy národních mýtů. Uzavřenost je cestou k nesvobodě a k úbytku legitimity, což nakonec nevede k ničemu jinému než nárůstu všech projevů kolektivní psychické nemoci, kterou charakterizuje pocit kolektivní bezmocnosti.

IV.

Smysl a slabiny západní orientace – otazníky nad současným Západem

Je to právě dvacet let, co Česká republika vstoupila do NATO. A deset let, kdy se silnému lidovému hnutí podařilo zabránit stavbě zařízení americké protiraketové obrany. Tehdy se do mocného antiamerického a „mírového“ (ve slovníku z dob reálného socialismu k tomu patří přeci rovnítko) začali vkrádat podivné slovanské a protizápadní tóny.

Od vstupu země do západních struktur se celkem přirozeně dostavují problematizující otázky a negativní pocity. Pro letité podporovatele pravice je najednou Západ příliš levicový, Evropská unie je laboratoří nekonečných socialistických regulací a společně s americkými univerzitami a médii z východního pobřeží zaplavuje západní elita svět genderovou ideologií. Tyto teze přirozeně nejsou bez reálných základů, ale také nemají zdaleka tak děsivou povahu, jak nám noví odpůrci údajně levicového západu servírují. Jistě, že západní inteligence není bez chyb, k nimž zejména patří touha vytvořit po prakticky dokonané sekularizaci nějaké nové falešné náboženství, jež by zaplnilo prázdná místa v duších. Také je realitou, že pod vlivem levicových sil se západní národy chovají nevěrně k vlastním duchovním a kulturním kořenům a podléhají pokušení relativizovat hodnoty křesťanské tradice. Tato slabost a rozšířená pomýlenost však nejsou žádnou zdrcující obžalobou západních institucí. Naopak je zřetelné, že jde o vhodné záminky k šíření nového kola duchovního antizápadního zbrojení a česká společnost je díky hluboké sovětizaci a vnucovanému rusofilství vhodným a řádně pohnojeným pařeništěm pro bujení protievropských a protiamerických nálad. A to paradoxně přímo navzdory svému skutečnému zakořenění v západní kultuře.

Češi nemohou nevidět slabiny západních společností, nemoci spřízněných demokracií. Vždyť se jedná i o naše nemoci a naše slabiny. Pokušení léčit tyto nemoci odcházením ale připomíná léčbu zabitím pacienta. Odpor vůči západním institucím je klasickou záměnou za legitimní odpor vůči konkrétním chybám a připomíná hysterickou a ve své podstatě nesebevědomou vzpouru puberťáka proti rodině, k níž patří.

Západní instituce nás sice mohou zklamat, protože jsou lidské a nikoli božské. Západní spojenci nás mohou nechat na holičkách, jako se to jednou pod dojmem válečného vydírání již stalo. To ale neznamená, že se tím nějak může prudce změnit naše bytostná kulturní orientace a inklinace k pluralitnímu pojetí svobodného národa. Naopak. Je to i naše zodpovědnost, zda si západní svět udrží své hodnoty právního státu, parlamentarismu a celého katalogu konkrétních občanských svobod a lidských práv a zda ochrání své kulturní základy a své bohaté duchovní i hmotné dědictví. Ten zápas se koneckonců odehrává přímo u nás při obhajobě svobody médií a ochraně právního státu, což právě nyní – jak zjišťujeme na konkrétních kauzách a příkladech – nejsou věci dané shůry a platné bez našeho aktivního přičinění.

V.

Vize svobodného národa: Západní lidé místo východního lidu

Naše vize má být – a zde to řekněme bez okolků – být svobodným a sebevědomým západním národem. Tedy vést naše národní společenství k tomu, aby se cítilo být přirozeným a nezpochybnitelným členem široké rodiny svobodných národů, s nimiž žije ve spolupráci, obohacující výměně a sjednocení v politických institucích, jež jsou ale vnitřně svobodné a pluralitní, stejně jako má být i náš národ vnitřně svobodný a pluralitní. Vnitřní rozrůzněnost a neustávající diskuse a soutěžení však na úrovni celého západního společenství i na úrovni vlastního národa stojí a padá s vědomím společného jmenovatele. Tímto jmenovatelem těžko může být něco jiného než hluboká víra, která je konečným referenčním bodem a kritériem správnosti. Jistě že není možné, aby se jednalo o nařízenou víru náboženskou či jinou ideologii, která má charakter státní víry. Právě naopak. Jedná se ale o spojující víru ve spravedlnost, dobro a pravdu, jež nesnesou principiální zpochybňování. Tato víra čerpá z křesťanství či z judaismu, nepochybně ji takhle cítí i upřímní věřící muslimové a zcela bez okolků se s ní mohou ztotožnit i lidé bez konkrétní náboženské víry na principu široce sdíleného humanismu.

Tato víra v dobro konkrétního člověka a pro konkrétního člověka uznává jedinečnost lidského příběhu a osudu a chrání jeho právo usilovat o štěstí na tomto světě. Západní koncept lidského životního příběhu, jak je zaznamenán v evangeliích či ve velkých dílech literatury je postaven na individuálním ocenění. Z tohoto konceptu individuálního příběhu a individuálních práv a zodpovědnosti pak pramení koncept právního státu, volební právo, právo na držení soukromého majetku a individuální ekonomickou, názorovou či politickou iniciativu. Je to koncept společnosti, kterou tvoří občané, tedy lidé, kteří si nenechají vnutit, že jsou dohromady unifikovaný lid, neboli společnost přejetá parním válcem a slisovaná do jednolité masy pracujících či přikyvujících.

Východní koncept, jehož zdroje cítíme jak v byzantském cesaropapismu, tak v asijském pohrdání individuálním osudem člověka, staví na hrubé síle oproti pravidlům. Myšlenka, že i sebesilnější magnát se musí sklonit před pravidly, je ryze západní a křesťanská. Nejaktuálnějším a nejakutnějším úkolem Čechů je tedy to, aby se postavili a vzepřeli temným proudům autoritářství, tyranie a buranství, které se valí z Východu jako Zlatá horda. Představa, že se takovému silovému poli ubráníme bez své sounáležitosti se Západem, je v naší geografické poloze čistou fantasmagorií a nakonec to odporuje i kolektivní psychologii relativně menšího a osudem zkoušeného národa stojícího v prostředí, kde do sebe narážely tektonické desky velkých kulturních okruhů.

Pakliže nebudou Češi západním národem a znovu se tedy pokusí o lobotomii svého západního mozku, mohlo by se jim to podařit. Tentokrát ale nenávratně. A na jakoukoli samozřejmost národní existence by pak mohli zapomenout.