Miloš Zeman – agent Rosatomu a bojovník za ruské zájmy (Jekatěrinburg, 2017) FOTO: ČTK / Vít Šimánek
FOTO: ČTK / Vít Šimánek
Politický přístup velké části české opozice k stavbě jaderného bloku v Dukovanech, který akcentuje bezpečnostní nepřijatelnost zadání zakázky „Rusku či Číně“, se jí může vymstít. Na stole se totiž mohou objevit řešení, která na první pohled sice nebudou tak vypadat, ale na dodávkách z Ruska přesto budou stát. Odmítnout takovou nabídku pak může být pro politiky, kteří nezpochybňují další aspekty zakázky, složité.
Možnost, že stavba mnohasetmiliardového, riskantního a strategického projektu bude probíhat alespoň do jisté míry v ruské režii, je stále blíž. Nikoliv kvůli neuvěřitelné šarádě ministra Havlíčka s „bezpečnostním dotazníkem“ (možná, že šlo jen a pouze o chytrý plán, jak odvést na chvíli pozornost od vládní pandemické katastrofy). Dle mého názoru hlavní nebezpečí tkví v tom, že většina opozice (i veřejnosti) vidí ve vládním dukovanském projektu jen jedno riziko: a to čínské či ruské. A mnoho lidí též očekává, že vlády „západních demokracií“ na naši vládu přitlačí, aby zakázku „Rusku nebo Číně“ nezadávala.
Bohužel, nemusí to fungovat. A zklamán může být i ten, kdo čeká neúprosnou cenovou bitvu o tuto zakázku. Pokud bude kontrakt s vítězem kvalitní, přenese co nejvíce rizik výstavby právě na dodavatele a tím stát alespoň trochu ochrání občany od finančních nebezpečí. Riziko spojené se stavbou si přitom mnozí uchazeči vyzkoušeli na vlastní kůži. Při dobrém kontraktu (pro Česko) musí dodavatel počítat s velkou „rezervou na riziko“, kterou zohlední v ceně. Jedná se o riziko jako hrom, jak dokládají probíhající stavby, a do ceny zásadně promluví, i když se třeba ukáže, že odhad byl nadsazený (což poté zvýší zisk dodavatele).
Kdo touží po dukovanském dobrodružství?
Ochota vzít na sebe část rizika (a držet cenu při zemi) souvisí však také s konkrétní situací potenciálních dodavatelů. Mám za to, že jejich ochota jít do rizika a atraktivní cenu nabídnout zrovna velká nebude. Proč tomu tak dle mého názoru bude?
Francouzská společnost EDF, která je zřejmě nejblíže plnění evropských podmínek pro stavbu, zažívá noční můru s dostavbou svého „pilota“ ve Flamanville. Elektrárna, která měla běžet v roce 2012, je stále ve výstavbě, účet se zvýšil skoro 5x a zřejmě přesáhne výši 500 miliard korun (zhruba 3x sumu, o níž mluví pan ministr Havlíček). Finanční riziko se naplnilo i v případě druhého, podobného projektu ve Finsku, i když se zdá, že zde velkou část škod ponese investor a nikoliv dodavatel. EDF se bude muset prioritně zabývat nejen budoucností jádra ve Francii (pro ni klíčové), ale zřejmě se připravuje i velká restrukturalizace firmy. Je tedy otázkou, zda v případě, že by EDF dostala chuť na další jaderné dobrodružství, se do něj spíše nepustí (již podruhé) na domácí půdě.
Další společnost, Westinghouse, kvůli nezvládnutí projektů koncem minulé dekády zbankrotovala (již tehdy ji ale vlastnila Toshiba), dnes ji vlastní spin off kanadské asset management firmy. Očekávání, že se finančníci (vlastnící více podobných akvizic) po hlavě pustí do obrovského rizika, které již mnoho firem zahubilo, tedy že firma nabídne opravdu agresivní cenu na stavbu v daleké Evropě, se nejeví jako reálné. Neboť tudy může vést cesta k dalšímu bankrotu a ztrátě investovaných peněz (jak se již Westinghouse přesvědčil). Ochota vzít na sebe velké riziko se k tomuto typu investorů prostě nehodí.
Nejlépe, z pohledu zdrojů a zkušeností, si stojí jihokorejský zájemce KHNP, který ale v EU (a dle jejích pravidel) žádný blok dosud nepostavil. A je více než zjevné, že zdejší podmínky jsou poněkud jiné než třeba v arabských zemích, kde je firma úspěšná. Navíc KHNP „podvazuje“ rozhodnutí domácí vlády jádro dále nerozvíjet.
Není proto vůbec nelogické očekávat, že Rosatom, spojený s Ruskou federací a ruským mocenským vlivem, bude s to, pokud k tomu samozřejmě dostane z Kremlu zadání, dát nabídku cenově lepší než společnosti výše uvedené (pokud se vůbec tendru zúčastní). Mimo jiné Rosatom v současné době připravuje stavbu jaderné elektrárny Paks v Maďarsku (zatím notně kulhavě) a ta by měla před Dukovany časový náskok, což stavbu usnadní. Rosatom navíc po celém světě již staví desítky projektů (nejvíce z uvedených uchazečů), a to je důležitá zkušenost. Navíc společnost může vsadit i na to, že proruský proud z naší politiky (ani odchodem prezidenta Zemana) jen tak nezmizí, a díky tomu si bude moci dovolit být v podmínkách kontraktu více flexibilní a spoléhat na to, že postupem času se dostane až do situací, kdy naší vládě nezbude než na její nové požadavky přistoupit a odpovídat s kyselým úsměvem „da, charašo“. Následné škody by totiž pro vládu byly ještě větší.
V čistě cenově nastaveném tendru by tedy mohl mít Rosatom nad ostatními uchazeči jasně navrch a naivní představa části vlády, že to donutí ostatní účastníky „přitlačit na pilu“, může být na míle vzdálená realitě. Přesto lze očekávat, že Rosatom zakázku nezíská. Rodící se silný odpor proti tomuto výsledku vypadá přesvědčivě a při dnešní společenské situaci „přitlačit na pilu“ a kontrakt prosadit silou by pro naši zemi, přesněji pro vládu, která by to udělala (na rozdíl od Maďarska, kde se to stalo), mohlo být nebezpečné rozhodnutí. To však neznamená, že Rosatom neuspěje.
Kam vede česká cesta „bez Rosatomu“?
Cesta k vítězství Rosatomu „bez Rosatomu“ by mohla být jednoduchá. Kolem ruské firmy by mohlo vzniknout velmi široké a politicky vyvážené konsorcium firem, které nakonec „nejlepší nabídku“ poskytne (nedávno to dokonce Rosatom jako možnost uvedl). Nebylo by to poprvé, samozřejmě i v Maďarsku mají firmy, jak z kontinentu, tak z USA, svůj vlastní podíl. Přestože realita bude ve skutečnosti jiná, Rosatom se moudře může tvářit, že je jen jedním z partnerů (a svým partnerům nějakou tu miliardu přepustit). Otázkou zůstává, zda konsorcium zjevně vedené Rosatomem (jako dodavatelem jaderné části a držitelem její licence) přece jen nebude částí politiků vnímáno obdobně, jako by byla stavba elektrárny Ruskem.
Ale naštěstí pro Rosatom se nově otevírá cesta ještě lepší a bezpečnější. Došlo k tomu v minulých dnech. Nové rozhodnutí Havlíčkova ministerstva totiž otevírá dveře k tomu, aby mohla tendr vyhrát nově vytvořená entita, která potřebnou licenci (a další nutné podmínky pro účast v tendru) od současného držitele licence získá. I kdyby se tedy stavěla elektrárna podle ruského projektu – pravděpodobně s velkým podílem dodávek z Ruska, kde je alespoň nějaká zkušenost s výrobou – mohla by být držitelem licence a smluvní stranou společnosti ČEZ (a potažmo státu, který by jménem občanů nesl fakticky velkou část rizik a veškeré náklady) nová, pravděpodobné unijní entita. Mohlo by jít třeba jen o společnost pro tento účel vytvořenou, s důvěryhodnými zakladateli. V tu chvíli pokračovat v odporu proti „jádru z Ruska“ nebude pro dnes opoziční politiky snadný úkol, i když na podstatě rizika se toho nemusí mnoho změnit.
Člověk by si dovedl navíc představit i fakticky velmi nebezpečný scénář, kdy Rosatom poskytne licenci nové firmě, vlastněné konsorciem firem domácích. Na první pohled to je „úžasná možnost“, o které kdysi pod označením „česká cesta“ byla již řeč. Kromě velkého podílu „českého průmyslu“, přes větší politickou ovlivnitelnost rozhodování o dodávkách, o kterém průmyslníci sní, by tu byl argument, že náklady na stavbu by klesly o zisk směřující do Ruska.
Byla by to cesta k finanční a možná i stavební katastrofě, protože by to fakticky znamenalo popření konceptu, který měl alespoň částečně omezit riziko, které naše země a její občané se stavbou jádra z rozhodnutí vlády mají podstoupit. Zatímco v dnešní architektuře kontraktu by měl být stát (a tedy občané) teoreticky chráněn proti pochybením dodavatele (což by měla být velmi silná, renomovaná firma ze zahraničí), a ten by nesl podstatnou část rizika způsobeného problémy při stavbě (navíc část rizika by nesl i ČEZ, což ale pomůže ke snížení rizika pro naši zemi jen málo), zde by tomu tak nebylo.
Nová entita by měla zjevně jen omezenou schopnost nést náklady nezvládnuté stavby za stovky miliard (šlo by o účelově vytvořený subjekt s omezenou finanční silou) a Rosatom jako faktický dodavatel jaderné části (ale též kdokoliv jiný) by byl jen a pouze dodavatelem. V případě velkých potíží by domácí účelově vytvořený subjekt pravděpodobně mířil do likvidace a vznikl by problém, jak a za jakou cenu jeho dodavatele donutit stavbu za přijatelných podmínek dokončit. Penále za nedodržení termínů v tomto případě jde zcela stranou a výměna dodavatelských firem je nejen astronomicky drahá, ale často i fakticky nemožná. Veškeré riziko, že se „něco silně zvrtne“, by tak zůstalo „doma“ a jeho naplnění by šlo k tíží občanů.
Zcela paradoxní by bylo, kdyby ve vzniku této entity figuroval i sám ČEZ. Ten by měl případné problémy při stavbě přesunout na společnost, kterou vytvořil či by byl jejím podílníkem. Pokud by z toho plynoucí negativní dopady vedly ke škodě ČEZ (nejprve jako podílníka firmy stavící elektrárnu, pak jako toho, kdo nedodržel kontrakt se státem), ten, kdo by to reálně zaplatil, by byl český stát, a tedy občané.
Výsledek této konstrukce by tedy byl, že pojistky proti zdražení či prodloužení stavby by v případě vleklých problémů (které provázejí prakticky všechny projekty v Evropě) byly toliko na papíře. A prakticky všechny větší škody by nakonec platili čeští občané. De facto bychom se tím přiblížili k maďarskému modelu, kde na místo ČEZ, chráněného kontraktem se státem, ale vybaveného alespoň určitou kompetencí a motivací (v roli budoucího provozovatele), a rozložení rizika státu mezi něj a dodavatele, by vystupoval v roli zadavatele sám stát, o jehož kompetenci jako investora svědčí třeba to, jak vypadají naše silnice a železnice.
Není však pochyb, že „česká cesta“ k jádru, zaštítěná „českým subjektem“, by vzbudila největší nadšení u českých dodavatelských firem (které by zde viděly zdaleka největší šanci na miliardové, cenově velmi lukrativní zakázky), stejně tak jako by ji vítala národovecky laděná část politiků a veřejnosti. Tato část obyvatelstva by v tom viděla možnost, že to tentokrát „Češi světu konečně ukážou“. Navíc, vhodně nastavené zapojení velkých firem ze Západu (díky jejich know-how zjevně nezbytné) by pak zajistilo, že proti projektu by nevystupovaly příliš hlasitě ani jejich vlády, a to i v případě hlavní role Rosatomu.
Jaderný omyl české opozice
Problém s tímto možným řešením bude mít ale česká opoziční politika, která bude možná v té době u moci. Její hlavní strategie „ne Rusku, ano spojencům“ bude vůči případnému rusko-česko-spojeneckému konsorciu bezradná. A to přesto, že zrozené řešení může mít ještě větší ekonomická rizika než dodávka astronomicky drahé elektrárny od kompetentního dodavatele, který by aspoň část rizik nesl. Politici budou mít jen dvě (špatné) možnosti: projekt pohřbít, čímž se postaví proti vůli většiny veřejnosti (kterou postoje většiny politiků ubezpečily, že jádro je správné a nutné), a viditelně zaplatí desítky miliard promarněných nákladů, nebo ho nepohřbít a sledovat, jak se z konsorcia nakonec po vzoru ruských matrjošek vylíhnou Rusko a Rosatom. A k němu ještě navíc přidané riziko, že nová entita svůj úkol zvládne hůř, než by si s ním poradili dokonce sami Rusové.
Teoreticky vzato proto není vyloučeno, že se česká opozice ve vztahu k jadernému dobrodružství za stovky miliard dostává do pasti. Nemuselo by se to stát, kdyby od začátku zvážila veškerá rizika, která jsou s tímto projektem spojena. Opozice neměla spoléhat na zjednodušený, i když zdánlivě srozumitelný přístup („Rusku a Číně ne“), a měla být připravena i na kreativní alternativy, které se mohou objevit, a zřejmě se objeví, a místo toho měla odmítnout vládou zcela špatně připravenou strukturu transakce, která navíc slouží zřejmě jako předmět obchodu mezi premiérem, prezidentem (a kdo ví kým), a směřuje k projektu, který by dnes v Evropě prakticky nikdo nezvládl.
Chybou již bylo, že poslanci, kteří mají v tomto hlavní roli (ale i vinu), sami neiniciovali korektní zvážení, zda v této době, kdy je jaderná energetika v Evropě na zjevné křižovatce, máme být jedni z těch, kteří za vlastní horentní sumy peněz ověří, že tomu opravdu tak je. Totiž, že stavba nových bloků je opravdu ekonomicky katastrofální a logisticky i v lépe fungujících zemí vysoce problémová.
Namísto nedomyšleného úprku k jádru (který silně podporuje část firemních lobby, na jejíž podpoře zřejmě již dlouho a úspěšně pracují vlivové skupiny spojené s Ruskem, a který se stává vlajkovou lodí nynějšího českého prezidenta) jsme se mohli v dalších několika letech soustředit na to, co je bezpečné, ověřené a naši energetiku posune správným směrem: rozvoj obnovitelných zdrojů, rozvoj úložišť, úspory energií a nahrazování uhlí plynem (nad rámec nové kapacity obnovitelných zdrojů energie). Tato zásadní agenda je v současné době ve stínu dukovanského dobrodružství a půjde vpřed jen klopotně a jen díky stovkám miliard od EU, které na to musíme vynaložit.
Je samozřejmě možné, že jaderná energetika v Evropě chytí druhý dech. Ale se zapojením naší země do této „renesance“ bych počkal, až se jinde ukáže, že to lze udělat za nákladů přijatelných a v čase, který odpovídá plánům. Zatím je pouze znovu a znovu ověřováno, že tomu tak není. A dokonce i v těch největších jaderných energetických velmocech – v Evropě jde o Francii – je vidět velké váhání nad tím, zda namísto spuštění „druhého Flamanville“ nehledat řešení třeba v menších, průmyslově vyráběných reaktorech, což je mimochodem cesta, kterou v Evropě silně zvažuje a údajně chce v praxi vyzkoušet Velká Británie. A která se však, při veškerém optimismu, začne otvírat až kolem konce této dekády.
To, že by naše země, s katastrofálně špatně fungujícím státním aparátem, nesmírně zkostnatělými procedurami, nedostatkem vize, politickou nestabilitou a dnes navíc i velmi špatnou situací státních financí, měla hrát roli dobrovolníka a experimentátora, se mi zdá věru nešťastné. Bohužel, negativní následky nefunkčnosti našeho státu nejsou spojené jen s „ruským jádrem“, k němuž (možná) mílovými kroky spějeme. Stačí se rozhlédnout, provázejí nás všude.
RNDr. Luděk Niedermayer je ekonom, někdejší viceguvernér České národní banky a od roku 2014 poslanec Evropského parlamentu (za TOP 09).
